II.ÚS 1401/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Petrem Škopkem, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 153, Příbram, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 21 Ads 54/2025-23 ze dne 27. března 2026 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 60 Ad 3/2024-119 ze dne 17. února 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí správních soudů označených v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na hmotné zabezpečení [čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listiny")] a právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

2. Vedlejší účastnice odňala stěžovateli invalidní důchod [podle § 56 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění]. Učinila tak proto, že z odborného posudku vyplynulo, že dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav stěžovatele nyní poklesl jen o 30 %.

3. Stěžovatel se bránil žalobou, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl. Krajský soud nechal provést posudek, revizní posudek a dokazoval zdravotní dokumentací stěžovatele z let 2020-2023. Dovodil, že se oba posudky shodují a že snížení pracovní neschopnosti v případě stěžovatele dosahuje 30 %, přičemž pro přiznání invalidního důchodu je nutné snížení o alespoň 35 %. Ani hraniční zdravotní stav stěžovatele nevedl k tomu, že by krajský soud zrušil rozhodnutí o odnětí, jelikož stěžovatel je schopen využívat dosažené vzdělání a pokračovat v předchozí výdělečné činnosti. Došlo ke stabilizaci jeho zdravotního stavu a stěžovateli nemohlo vzniknout legitimní očekávání ohledně původně přiznaného invalidního důchodu. Posudkové komise nebyly podjaté, stěžovatel pouze nesouhlasí se zákonnou úpravou, která je podřazuje pod Ministerstvo práce a sociálních věcí, jejich nezávislost je ale zaručená jinými zárukami. Stěžovatel byl posuzovaný jako učitel odborného výcviku, protože je to činnost, které se věnuje už více než 10 let. Stěžovatel se poté obrátil na Nejvyšší správní soud, ten kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší dvě námitky. Zaprvé, soudy nezohlednily, že se stěžovatelův zdravotní stav nijak nezměnil od doby, kdy mu byl invalidní důchod přiznaný. Soudy nevysvětlily, v čem mělo spočívat zlepšení nebo stabilizace jeho zdravotního stavu. Měly se tedy zabývat celistvostí a přesvědčivostí posudků. Posudky navíc vycházely z toho, že je stěžovatel učitel odborného výcviku, nebýt ale zdravotního omezení, mohl se živit jinou výdělečnější činností.

5. Zadruhé, posudkové komise byly podjaté. Posudková komise je zřízená Ministerstvem práce a sociálních věcí, které je institucionálně propojené s vedlejší účastnicí. Posudek má být objektivní a nezávislý, to nemůže komise MPSV zajistit. I když je běžné, že posudky pro soudní řízení vydává posudková komise MPSV, bylo nutné přibrat nezávislého znalce, a to minimálně pro revizní posudek (který opět vydávala posudková komise MPSV z jiného města). Revizní posudek byl navíc vypracovaný bez toho, aniž by komise stěžovatele viděla.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud shledal, že jsou splněné procesní podmínky k projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, která byla účastníkem předcházejících řízení; je zastoupený advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu); vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní (srov. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. 11. 2003; nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007). Žádné takové ústavněprávní vady v projednávané věci Ústavní soud neshledal.

9. Zaprvé, práva na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci dle čl. 30 odst. 1 Listiny se lze domáhat ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny pouze v mezích zákona, který toto ustanovení provádí. Podle § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění je osoba invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles její pracovní schopnosti nejméně o 35 %. Stěžovatel nerozporuje takto nastavené zákonné meze hmotného zabezpečení nezpůsobilosti k práci, ale první částí této námitky se vymezuje vůči tomu, že obecné soudy nevysvětlily, v čem mělo spočívat zlepšení nebo stabilizace jeho zdravotního stavu. Nepřímo tím poukazuje na skutečnost, že mu dávka byla odňata, ačkoli nedošlo ke změně jeho zdravotního stavu oproti období, za které mu dávka byla přiznána.

10. Tak tomu ale zjevně v dané věci nebylo. Krajský soud odkazem na závěry posudkové komise v Plzni přesvědčivě vysvětlil, v čem spočívá tvrzená stabilizace, resp. adaptace stěžovatelova zdravotního stavu (bod 63 rozsudku). Navíc, jak krajský soud správně uvedl v bodě 62 rozsudku, ani případná předchozí pochybení posudkových hodnocení invalidity, která vedla k jejímu přiznání, nemohou založit legitimní očekávání ohledně "doživotního" přiznání invalidního důchodu. Ústavní soud ostatně již v minulosti potvrdil, že k odejmutí invalidního důchodu může dojít nejen z důvodu změny zdravotního stavu, ale např. v důsledku změny posudkových kritérií (usnesení sp. zn. IV. ÚS 3266/14 ze dne 12. 11. 2014). Jednoduše řečeno, jednou přiznaná invalidita neznamená navždy přiznaná invalidita.

11. Druhá část první námitky stěžovatele směřuje k zohlednění jeho dosavadního povolání při stanovování invalidity. I v tomto ohledu se jedná toliko o aplikaci § 39 odst. 3 věty první zákona o důchodovém pojištění, podle kterého je předchozí výdělečná činnost jedním z faktorů při posuzování pracovní schopnosti. Takové ustanovení představuje zákonnou mez, v rámci které se lze dotčeného základního práva dovolávat, jak je uvedeno výše. Navíc stěžovatelovo tvrzení, že nebýt jeho zdravotního omezení, mohl by se živit jiným povoláním, které by bylo o poznání výdělečnější, je čistě hypotetickou možností, která nemá oporu v reálném skutkovém stavu.

12. Zadruhé, co se týká otázky podjatosti, zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění posuzuje podle § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, MPSV. Za tímto účelem MPSV zřizuje jako své orgány posudkové komise. Stěžovatel přitom neuvádí konkrétní skutečnosti, které by prokazovaly podjatost posudkových komisí činných v jeho věci, ale vyjadřuje obecnou pochybnost o jejich objektivnosti s ohledem na institucionální spojení mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí, resp. jeho posudkovými komisemi, a vedlejší účastnicí Českou správou sociálního zabezpečení. Jak obecné soudy vysvětlily, institucionální nezávislost je zajištěna právě tím, že posudkové komise spadají do gesce MPSV (bod 75 rozsudku krajského soudu, bod 10 usnesení Nejvyššího správního soudu). K tomu Ústavní soud dodává, že ani v případě, že by taková institucionální oddělenost neexistovala, nezakládal by takový stav sám o sobě podjatost útvarů zpracovávajících posudky.

13. V souvislosti s námitkou podjatosti stěžovatel dále namítá, že za účelem objektivního posouzení jeho zdravotního stavu měl být soudem ustanoven nezávislý a nestranný znalec. Ustanovení nestranného a nezávislého znalce bude nicméně v souladu se závěry vyjádřenými nálezem sp. zn. III. ÚS 4160/16 ze dne 6. 3. 2018 na místě pouze v případě, že jsou posudky posudkové komise nepřesvědčivé nebo neúplné (viz také usnesení sp. zn. I. ÚS 2152/23 ze dne 12. 9. 2023). V odkazovaném nálezu se dva použité posudky odlišovaly a byly mezi nimi rozpory. Naopak v případě nynějšího stěžovatele se obě, od sebe oddělené, posudkové komise na posouzení zdravotního stavu stěžovatele shodly. Právě na tomto zjištění krajský soud postavil jejich hodnocení. Nakonec ani sám stěžovatel nenamítá, jaké závažné rozpory by v jejich posouzení měly být.

14. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu