II.ÚS 1411/14

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ing. Petra Ševčíka, IČ: 65495659, se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1481/4, insolvenčního správce úpadce Mlýny s.r.o., IČ: 28372573, se sídlem Praha 1, Truhlářská 1108/3, zastoupeného JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Na Pankráci 404/30a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2014 č. j. 26 Cdo 3016/2013-193, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2012 č. j. 25 Co 330/2012-138 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. dubna 2012 č. j. 39 C 31/2011-106, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a nadace Museum Kampa - Nadace Jana a Medy Mládkových, IČ: 49370499, se sídlem Praha 1, U Sovových mlýnů 503/2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. dubna 2014, se stěžovatel, insolvenční správce úpadce Mlýny s.r.o. (dříve ZOO 1320 s.r.o., dále jen "úpadce"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu, že jimi měla být porušena ústavně zaručená práva úpadce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 20. listopadu 2012 č. j. 25 Co 330/2012-138 byl ve výroku ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "soud prvního stupně") ze dne 25. dubna 2012 č. j. 39 C 31/2011-106, kterým bylo vyhověno žalobě vedlejší účastnice proti úpadci o vyklizení blíže vymezených nebytových prostor a pozemků, nacházejících se na Praze 1, v k. ú. Malá Strana. Oba soudy měly za prokázané, že vedlejší účastnice tyto nemovitosti užívala zčásti na základě smlouvy o výpůjčce, zčásti na základě nájemní smlouvy. Dne 26. února 2009 byla mezi ní jako pronajímatelkou a úpadcem jako nájemcem uzavřena nájemní smlouva, jejímž předmětem byly jednak přímo některé tyto nemovitosti, jednak náplavka umístěná na zbylých z nich. Smlouva byla platně vypovězena dopisem ze dne 7. června 2010, jenž byl úpadci doručen 9. července 2010. K vyklizení a předání uvedených nemovitostí mělo dojít do 17. října 2010, stejně jako k doplacení nájemného a služeb. Protože úpadce vyklizené prostory až do rozhodnutí soudu vedlejší účastnici nepředal, byť je od října 2010 neužíval, byla předmětná žaloba důvodná a soud prvního stupně jí vyhověl. Dovolání úpadce proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. ledna 2014 č. j. 26 Cdo 3016/2013-193 odmítl.

3. Stěžovatel spatřuje porušení základních práv úpadce v tom, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s námitkou neplatnosti smlouvy o nájmu ze dne 26. února 2009, která měla být důsledkem nezpůsobilosti pronajatých prostor být předmětem nájmu a omylu na straně stěžovatele vyvolaného vedlejší účastnicí ohledně možností využití těchto prostor. Z těchto důvodů jsou podle jeho názoru závěry obecných soudů ohledně platnosti uvedené smlouvy, jakož i platnosti její výpovědi, zatíženy vadou, jejímž důsledkem je nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Otázka platnosti uvedené smlouvy, byť byla v tomto řízení řešena pouze jako předběžná, je pro stěžovatele klíčová s ohledem na to, že v současnosti probíhají dvě další související soudní řízení. Prvním je řízení o žalobě vedlejší účastnice proti stěžovateli o zaplacení částky 2 973 924 Kč s příslušenstvím, jež měla představovat dluh za nájemné a služby za období od března 2009 do 9. října 2010 a bezdůvodné obohacení od 10. října 2010 do 10. března 2011. Pokud by přitom předmětná smlouva o nájmu nebyla platná, vedlejší účastnice by se mohla domáhat pouze vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícímu v místě a čase obvyklému nájemnému, tedy částky ve výrazně menší výši. Dále jde o řízení o žalobě stěžovatele proti vedlejší účastnici o zaplacení částky 4 796 148,33 Kč s příslušenstvím jako nároku podle § 667 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, na náhradu za provedené investice, který je podmíněn tím, že předmětná nájemní smlouva byla platná. Pro případ, že by byla neplatná, žádá stěžovatel zaplacení částky 8 336 771,63 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení a náhrady škody. Stěžovatel uvádí, že vedlejší účastnice v obou těchto řízeních poukazuje na to, že otázka platnosti nájemní smlouvy byla pravomocně vyřešena právě v řízení o žalobě o vyklizení nemovitosti, pročež se jí, stejně jako souvisejícími námitkami, již není třeba znovu zabývat. Napadenými rozhodnutími proto mělo dojít nejen k porušení jeho práva na spravedlivý proces, nýbrž s ohledem na další probíhající řízení jim lze přiznat vliv i na jeho právo vlastnit majetek.

II. Vlastní posouzení

4. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem napadených rozsudků a spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 31/2011, který si vyžádal pro účely tohoto řízení. Zjistil přitom, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a splňuje zákonem stanovené formální náležitosti. Zároveň je však zjevně neopodstatněná.

5. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

6. V projednávané věci se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí v podstatě za účelem dosažení změny jejich odůvodnění. Právní závěr ohledně platnosti smlouvy o nájmu ze dne 26. února 2009, jenž byl učiněn v tomto řízení, se totiž podle jeho názoru promítá i do posouzení stejné předběžné otázky v souvisejících soudních řízeních, jichž se stěžovatel účastní. Ústavní soud nicméně podotýká, že takto vymezené důvody nemohou vést k vyhovění ústavní stížnosti. Je tomu tak s ohledem na závěr obecných soudů, že vedlejší účastnice užívá (resp. je detentorem) předmětných nemovitostí na základě platných smluv o výpůjčce a o nájmu. I kdyby proto byla smlouva, kterou uzavřela se stěžovatelem, neplatná, nic by to neměnilo na tom, že úpadci nesvědčil žádný jiný právní titul, na jehož základě by mohl tyto nemovitosti užívat, a že by je byl i v takovémto případě povinen vyklidit a předat. Výsledek řízení o návrhu vedlejší účastnice by byl stejný. Jestliže tedy odvolací i dovolací soud vzaly uvedenou skutečnost v úvahu při svém rozhodování, pak jim nelze vytknout, že se v rámci svých rozhodnutí již podrobně nezabývaly touto otázkou. Napadená rozhodnutí jsou náležitým způsobem odůvodněna, přičemž jejich skutkové a právní závěry nelze považovat za svévolné, excesivní či jakkoliv odporující principům spravedlivého procesu. Zbývá dodat, že svou argumentaci ohledně neplatnosti smlouvy o nájmu může stěžovatel uplatňovat v dalších zmíněných řízeních, jichž je účastníkem. V tomto směru mu přitom není odepřena ani možnost učinit tak v navazujícím řízení o ústavní stížnosti, avšak teprve poté, co vyčerpá všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svých práv.

7. Vzhledem k tomu, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, Ústavní soud jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. prosince 2014 Jiří Zemánek v. r. předseda senátu