II.ÚS 1412/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Lukášem Duffkem, advokátem, sídlem Na Pankráci 127/1683, Praha 4, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 19. 3. 2026, č. j. 1 VZN 1532/2026-31, vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2025, č. j. 1 KZN 1265/2024-5, a vyrozumění Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 5. 8. 2024, č. j. GI-4091-28/ČJ-2023-842030-K, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Generální inspekce bezpečnostních sborů, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená vyrozumění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených vyrozumění s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 6 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel dne 22. 11. 2023 podal trestní oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin; své podání doplnil dne 12. 2. 2024, dne 17. 5. 2024 a dne 31. 7. 2024. Tato podání byla postoupena příslušnému policejnímu orgánu Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen "policejní orgán"). Policejní orgán si ve věci opatřil rozsáhlý důkazní materiál, především vysvětlení poškozeného (tj. stěžovatele), vysvětlení majitele nemovitosti v K., vysvětlení spolupracovníků stěžovatele ze společnosti X, dále lékařské zprávy k rozsahu zranění stěžovatele, výpis z hovoru na lince 155 a další. Skutkový děj byl ustálen následovně. Po odstranění havárie plynovodu v obci K. šel stěžovatel otevírat přípojky plynovodů. S ohledem na zablokování tzv. hubky zaparkovaným automobilem stěžovatel hlasitě zavolal směrem k rodinnému domu, na což nikdo nereagoval, a tudíž stěžovatel vstoupil na oplocený pozemek, aby mohl zazvonit na zvonek a přivolat majitele. Pohledem na zahradu zjistil, že pes je zamčený v kotci, druhého, volně pobíhající psa, neviděl. Po vstupu na pozemek na něj pes zaútočil a stěžovateli způsobil tržné zranění v horní polovině těla, takže stěžovatel má dlouhodobě omezenou hybnost palce levé ruky a jeho pracovní neschopnost trvala přibližně 10 měsíců. Pes byl následně odvolán majitelem, S., a po naléhání stěžovatele majitel taktéž zavolal na linku 155 a přivolal rychlou záchrannou službu. Po provedeném prověřování policejní orgán uzavřel, že majitel psa (S.) nezanedbal své povinnosti a nedopustil se trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 trestního zákoníku ani trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 trestního zákoníku. Policejní orgán následně věc odložil ad acta.

3. Stěžovatel následně požádal o přezkum postupu policejního orgánu, což učinilo Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "krajské státní zastupitelství"). Stěžovatelův podnět byl podle svého obsahu vyhodnocen jako podnět k využití oprávnění státního zástupce podle § 157 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Státní zástupce shledal pochybení policejního orgánu, který nepostupoval podle § 158 odst. 3 trestního řádu, tj. nesepsal záznam o zahájení úkonů trestního řízení. Šetření oznámení stěžovatele mělo být vedeno v režimu trestního řádu. Procesní úkony, které policejní orgán učinil, byly činěny v režimu zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů. Státní zástupce uzavřel, že ačkoliv nebyl procesní postup policejního orgánu správný, věcně věc byla vyřízena správně a ztotožnil se s právním závěrem policejního orgánu, že ve věci není dáno podezření z trestného činu ani kázeňského přestupku S. Státní zástupce nepřijal ve věci žádné opatření, neboť vedení prověřování v režimu trestního řádu by stejně nevedlo k jiným právním závěrům.

4. V souladu s poučením uvedeným ve vyrozumění krajského státního zastupitelství využil stěžovatel podnět k výkonu dohledu podaný u Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství"). Vrchní státní zastupitelství aprobovalo právní závěry uvedené ve vyrozumění nižšího státního zastupitelství a podnět stěžovatele jako nedůvodný odložilo.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel obšírně popisuje skutkový děj a průběh řízení, přičemž nesouhlasí se způsobem vyřízení jeho trestního oznámení. Zejména namítá, že byl připraven o svá práva poškozeného v trestním řízení tím, že nebylo postupováno podle § 158 odst. 3 trestního řádu. Konstatování obou stupňů státního zastupitelství, že šlo toliko o formální pochybení, je bagatelizací uvedeného problému.

6. Stěžovatel zdůrazňuje, že S. si musel být vědom toho, že v ulici X došlo k havárii plynu, a že tudíž budou v tomto směru činěny nějaké úkony ze strany plynárenského zařízení. Zároveň pes, který stěžovatele napadl, byl bývalým policejním psem ve výslužbě, který pravděpodobně podstoupil výcvik k zadržení osob. S. si musel být vědom toho, že pes je nebezpečný, a zanedbal tak svou prevenční povinnost, když nezajistil všechny psy pohybující se na pozemku nebo na jejich přítomnost alespoň neupozornil cedulí. Pozemek zároveň nebyl zajištěn tak, aby pes nemohl být vypuštěn třetí osobou, a klade si otázku, co kdyby kupříkladu branku otevřelo malé dítě a bylo psem napadeno. Stěžovatel trpí po napadení trvalými následky v oblasti palce levé ruky (omezení hybnosti), které se nepodařilo odstranit ani chirurgickým zákrokem, a trvá na tom, že byl spáchán trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti.

7. Stěžovatel dále uvádí, že pes byl odvlečen až po přibližně jedné minutě, kdy se psovod snažil psa nejprve slovně odvolat, což se mu nepodařilo. S. je dlouhodobým příslušníkem Policie České republiky a je vyškolen k práci se služebními psy. Musel si tedy být vědom toho, že čím déle bude útok psa trvat, tím horší budou následky. Pes mohl stěžovatele i zabít. I přes uvedené nechal S. psa, aby na stěžovatele po dobu jedné minuty útočil a až poté fyzicky zakročil a psa odvlekl pryč a zajistil jej. Tímto jednoznačně porušil svou zakročovací povinnost podle § 2901 občanského zákoníku. Stěžovatel takto i dovozuje vědomou nedbalost S., který nezasáhl dříve, ačkoliv si musel být vědom následků, které mohou nastat. Orgány činné v trestním řízení se dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu.

8. Stěžovatel zároveň spatřuje pochybení v tom, že věc nebyla postoupena k projednání přestupku, pokud bylo dovozeno, že nebyl spáchán trestný čin. Orgány činné v trestním řízení se zabývaly toliko možností trestného činu a kázeňského přestupku, nikoliv však přestupku proti občanskému soužití podle zákona o některých přestupcích.

9. Stěžovatel považuje vyrozumění vrchního státního zastupitelství za nepřezkoumatelné, neboť nenaplňuje požadavky práva na účinné vyšetřování. Vrchní státní zastupitelství pouze nekriticky převzalo závěry učiněné policejním orgánem a krajským státním zastupitelstvím. Stěžovatel se vyjadřuje k nálezu sp. zn. III. ÚS 2012/18, který omezil právo na účinné trestní řízení na úmyslné zásahy do fyzické integrity. Stěžovatel s tímto nesouhlasí a domnívá se, že takové omezení jde na újmu poškozených. Poukazuje na specifika své věci a domnívá se, že jeho věc by měla být řádně prošetřena, a to postupem podle trestního řádu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená vyrozumění. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.

12. Ústavní soud předně uvádí, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti v plném rozsahu pouze opakuje svou argumentaci, kterou uplatnil před orgány činnými v trestním řízení, a tato argumentace byla opakovaně a beze zbytku vypořádána. Zejména obě státní zastupitelství se zabývala naplněním všech znaků trestného činu, tj. i subjektivní stránkou u S., kdy na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu aprobovala právní závěry policejního orgánu, s nimiž stěžovatel zjevně nesouhlasí. Státní zastupitelství shodně dospěla k závěru, že ve věci je pravděpodobně dána občanskoprávní odpovědnost, nikoliv však trestní odpovědnost S. Ústavní soud upozorňuje, že není oprávněn hodnotit dokazování ve věci provedené a vyvozovat trestně právní odpovědnost konkrétních osob. Ústavní soud je povolán k ústavně právnímu přezkumu a o kasaci napadeného rozhodnutí Ústavním soudem lze uvažovat s odkazem na obecnou maximu zákonnosti dle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, případně konstatování porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, to však ve vazbě na některé z konkrétních hmotných práv. Ústavní soud je zároveň vždy vázán zásadou sebeomezení, která se právě ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení v raných fázích trestního řízení musí projevit obzvlášť důrazně. Bylo by totiž zcela v rozporu s účelem ústavní stížnosti, pokud by se Ústavní soud měl stát další instancí v případech tzv. odložených trestních oznámení (a to bez ohledu na to, že v nyní posuzované věci formálně nebylo postupováno dle trestního řádu).

13. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi vždy staví zdrženlivě k návrhům oznamovatelů trestných činů, kteří cestou individuální ústavní stížnosti usilují o kasaci rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci a na něj navazujících rozhodnutí. Vychází se totiž z předpokladu, že základní právo oznamovatele na spravedlivý proces nemůže být v dané situaci dotčeno [viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2064/10 ze dne 12. 8. 2010 či nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91)].

14. Tyto zásady vzal Ústavní soud do úvahy i v posuzované věci, kdy stěžovatel se domáhá zejména jiného hodnocení důkazů v jeho věci. Stěžovatel předkládá tyto námitky v celé jejich šíři a požaduje, aby se Ústavní soud podrobně zabýval skutkovými zjištěními a hodnotil (provedené) důkazy. Ústavní soud tedy opětovně zdůrazňuje, že tato role mu nepřísluší a ke kasaci je v zásadě oprávněn z důvodu svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení. V posuzované věci však svévoli nelze konstatovat. Z odůvodnění napadených rozhodnutí zřetelně vyplývá, že orgány činné v trestním řízení se případu podrobně věnovaly a věcně reagovaly na námitky stěžovatele. Pouhá skutečnost, že orgány činné v trestním řízení dospěly k odlišným právním závěrům než stěžovatel, nezakládá zásah do jeho ústavně zaručených základních práv.

15. Stěžovatel dále namítá, že byl připraven o svá práva poškozeného v trestním řízení tím, že nebylo postupováno podle § 158 odst. 3 trestního řádu. Konstatování obou stupňů státního zastupitelství, že šlo pouze o formální pochybení, je bagatelizací uvedeného problému. Ani této námitce však Ústavní soud nemohl přisvědčit, byť si je vědom toho, že ve věci skutečně nastalo pochybení, neboť policejní orgán nepostupoval podle trestního řádu, když zejména opomněl sepis záznamu o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu, od čehož by se odvíjely další úkony policejního orgánu v režimu trestního řádu. Ústavní soud v tomto ohledu aprobuje závěry státních zastupitelství, neboť materiálně byly naplněny podmínky pro odložení věci, když policejní orgán a následně ani státní zastupitelství neshledala podmínky pro zahájení trestního stíhání proti S.

16. Stěžovatel sice uvádí, že mu byla upřena práva, která by při správném postupu policejního orgánu měl, avšak nikterak netvrdí, čeho by se prostřednictvím svých procesních práv domáhal, kupř. nenamítá, že by se domáhal podání vysvětlení od dalších osob, které ve věci vysvětlení doposud nepodaly. Stěžovatel se domáhá toliko jiného hodnocení důkazů, čehož se však již (neúspěšně) domáhal i ve formálně chybném řízení před policejním orgánem. Jiného hodnocení důkazů se stěžovatel domáhal taktéž ve svých podnětech ke státním zastupitelstvím, která se se stěžovatelovými námitkami důkladně vypořádala a vysvětlila, proč nebyly naplněny podmínky pro zahájení trestního stíhání proti konkrétnímu pachateli. Kasace napadených rozhodnutí by v tomto případě stěžovateli nepřinesla žádný užitek (neboť právní závěry by tímto postupem dotčeny nebyly), když stejné úkony by byly zopakovány toliko podle pravidel stanovených trestním řádem.

17. Ústavní soud uzavírá, že shora uvedenými závěry není dotčeno právo stěžovatele podat oznámení o přestupku k příslušnému orgánu, domnívá-li se, že v jeho věci mohl být spáchán přestupek. Skutečnost, že jeho věc nebyla postoupena k projednání přestupku, nebrání stěžovateli, aby tento krok učinil sám.

18. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu