II.ÚS 1416/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Štěpána Soukupa, zastoupeného JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou, sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2026 č. j. 22 Cdo 269/2026-247, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2025 č. j. 68 Co 130/2025-209 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. června 2025 č. j. 16 C 53/2024-139, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Glaz Bridge s. r. o., sídlem Říční 456/10, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na soudní ochranu, rovnost účastníků v řízení a zákonného soudce.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") k žalobě vedlejší účastnice rozsudkem pro uznání zrušil její a stěžovatelovo spoluvlastnictví k uměleckému dílu a uložil stěžovateli zaplatit jí 500 000 Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel po vyznačení právní moci odvolání. Posléze navrhl prominutí zmeškání lhůty k odvolání podle § 58 občanského soudního řádu.

3. Obvodní soud žádost zamítl napadeným usnesením. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením uvedené usnesení obvodního soudu potvrdil. Konečně Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. Stěžovatel vymezil otázku, zda omluvitelným důvodem zmeškání lhůty může být doručování soudem do nesprávné datové schránky a s tím související legitimní očekávání (omluvitelný důvod či "omyl") účastníka o tom, do jaké datové schránky mu budou písemnosti veřejného orgánu (zde soudu) doručovány, měl-li jako fyzická osoba zřízeno více datových schránek pro různé účely. Konkrétně argumentace žalovaného směřuje k tomu, že mu bylo doručováno do nesprávné datové schránky. Pokud tomu tak bylo, k doručení došlo v souladu se stanoviskem pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017 sp. zn. Plsn 1/2015, až ve chvíli, kdy se žalovaný do nesprávné datové schránky přihlásil, pročež by šlo uvažovat o včasnosti jím podaného odvolání. Doručoval-li naopak soud správně do datové schránky pro nepodnikající, pak by došlo k doručení na základě fikce. Ani jeden z těchto "scénářů" - tedy bez ohledu na to, zda bylo doručeno do správné datové schránky - však podle Nejvyššího soudu k závěru o prominutí zmeškání lhůty nevede. Dovolání podle Nejvyššího soudu není přípustné, neboť předložená otázka již byla ve své podstatě jeho judikaturou vyřešena a zároveň dovolací soud ani neshledal důvod od odchýlení se od této rozhodovací praxe.

4. Podle obecných soudů stěžovatel netvrdil žádné výjimečné okolnosti k prominutí zmeškání lhůty. Jen zpochybňuje řádné doručení rozsudku pro uznání. Bylo-li by ovšem doručováno nesprávně, nelze prominout zmeškání lhůty podle § 58 občanského soudního řádu, protože se zde vychází z toho, že účastníku se doručuje správně, avšak on lhůtu zmeškal. U zmeškané lhůty, která by skutečně uplynula, by se pak hodnotila omluvitelnost důvodů takového zmeškání. Je-li doručeno nesprávně, žádná lhůta nepočne běžet, a proto není co zmeškat a co prominout. Za dané situace je tedy použití tohoto institutu pojmově vyloučeno. To také odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, kterou není důvod měnit.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s podstatou jeho argumentace, tedy s nesprávným doručením rozsudku obvodního soudu. Ten byl přitom doručován do datové schránky stěžovatele jako fyzické osoby nepodnikající, přestože se řízení týkalo jeho podnikatelské činnosti. Mělo se tedy doručovat do datové schránky stěžovatele jako podnikající fyzické osoby. Napadená rozhodnutí jsou přepjatě formalistická. Stěžovatel tvrdil omluvitelný důvod pro zmeškání lhůty, a to že se nepřihlašoval do datové schránky v důvěře ve správný způsob doručování do jiné datové schránky. Nejvyšší soud se měl ke správnosti doručení vyjádřit také v dovolacím řízení, protože stěžovatel tento problém regulérně nastolil k řešení v dovolání.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.

IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

8. Podstatou nynější věci je výlučně přezkum rozhodnutí o žádosti stěžovatele o prominutí zmeškání lhůty podle § 58 občanského soudního řádu. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy mu v tomto řízení neposkytly soudní ochranu, protože nereagovaly na jeho stěžejní námitky. Ústavní soud žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal. Obecné soudy se s jeho námitkami vypořádaly srozumitelně a logicky. Nejvyšší soud se také náležitě vypořádal s otázkou stěžovatele položenou v dovolacím řízení (viz bod 3 shora). Z napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, proč nebylo možné se blíže zabývat argumentací stěžovatele o nesprávném doručení rozsudku obvodního soudu. Důvody předložené obecnými soudy jsou srozumitelné, věcné a reflektují smysl právní úpravy. Napadená rozhodnutí vychází z ustáleného chápání institutu prominutí zmeškání lhůty, ve kterém nelze prominout lhůtu, která dosud nepočala běžet.

9. Pro Ústavní soud je dále rozhodné, že občanský soudní řád dává stěžovateli za dané procesní situace možnost zpochybnit před soudem řádnost doručení rozsudku obvodního soudu, jak tvrdí v ústavní stížnosti. Ovšem nikoli v řízení o návrhu o prominutí zmeškání lhůty. Jak srozumitelně vysvětlují obecné soudy v napadených rozhodnutích, chybné doručení by vedlo k situaci, kdy by odvolací lhůta nepočala běžet. Námitku nesprávného doručení lze uplatnit přímo v odvolání. Je-li odvolání přesto odmítnuto jako opožděné usnesením podle § 208 odst. 1 občanského soudního řádu, lze proti takovému usnesení obvodního soudu dále podat odvolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002 sp. zn. 26 Cdo 1540/2002 či ze dne 2. 5. 2018 sp. zn. 21 Cdo 77/2018). Nebude-li účastník řízení ani v tomto řízení úspěšný, eventuálně může podat žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu. Proti konečnému rozhodnutí po takovém řízení lze podat také ústavní stížnost.

10. Jak je patrné z doručených příloh a argumentace stěžovatele, obvodní soud usnesením ze dne 8. 10. 2025 č. j. 16 C 53/2024-223 odmítl odvolání stěžovatele proti rozsudku pro uznání. Městský soud usnesením ze dne 29. 4. 2026 č. j. 68 Co 207/2025-257 k odvolání stěžovatele toto usnesení obvodního soudu potvrdil. Oba soudy se v něm věcně zabývaly námitkami stěžovatele k řádnosti doručování rozsudku pro uznání. Tato rozhodnutí však nejsou předmětem nynější ústavní stížnosti. Zákon tedy stěžovateli poskytuje efektivní prostředky k ochraně jeho práv v souvislosti s jeho námitkami nesprávného doručování rozsudku obvodního soudu a on jich také využil.

11. Stěžovatel tedy žádostí o prominutí zmeškání lhůty v podstatě zvolil nesprávný procesní prostředek k ochraně svých práv. To však stěžovatel v nynější ústavní stížnosti nereflektuje. Protože mu jiný efektivní prostředek byl k dispozici a využil jej, nemohlo dojít k zásahu do jeho práva na soudní ochranu a souvisejících práv, jak tvrdí. Nejde tedy o to, že by se obecné soudy v napadených rozhodnutích odmítly bezdůvodně vypořádat s námitkami stěžovatele. Navíc poskytly obhajitelné argumenty, proč jim zákon v dané procesní situaci nedává pravomoc se řádným doručením rozsudku obvodního soudu zabývat věcně; přičemž byl pro to prostor v jiném řízení. Obecné soudy tedy rozhodly na podkladě zákona, jejich rozhodnutí jsou přezkoumatelná, prostá svévole a nijak nezasahují do ústavně zaručených práv stěžovatele.

12. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu