II.ÚS 1426/14
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o zjevně neopodstatněný návrh. Soud se opřel o zjištění okresního soudu, podle něhož plot byl ve vlastnictví vedlejšího účastníka, což bylo potvrzeno i rozhodnutím krajského soudu. Stěžovatelka se domnívala, že její vlastnické právo bylo zásahem okresního soudu narušeno, avšak Ústavní soud neshledal žádné porušení práva na efektivní soudní ochranu či práva na vlastnictví.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Jiřího Zemánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Danuše Schofferové, zastoupené JUDr. Marií Ludvovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Dr. Šmerala 6, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 23. 1. 2014 č. j. 15 C 71/2011-182, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas učiněným podáním, splňujícím i další náležitosti ústavní stížnosti dané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku (dále jen "okresní soud"). Návrh na zrušení rozsudku okresního soudu odůvodňuje stěžovatelka porušením jejího práva na efektivní soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Krom toho se stěžovatelka domáhá ochrany před vyvlastněním či nuceným omezením vlastnického práva, která je garantována jako součást práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny. Byť si je stěžovatelka vědoma, že se jedná o bagatelní věc a je si rovněž vědoma stabilní rozhodovací praxe Ústavního soudu v těchto věcech (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2612/07 ze dne 5. 6. 2008; všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), odvolává se na závěry učiněné v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2319/11 ze dne 28. 2. 2012 (N 40/64 SbNU 461) s tím, že v jejím případě došlo k mimořádně závažnému pochybení okresního soudu a k brutálnímu zásahu do jejích základních práv. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplynulo následující. Ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl okresní soud o náhradě škody ve výši 2.000,- Kč za poškození plotu, který byl dle zjištění soudu ve vlastnictví žalobce (vedlejšího účastníka), byť se nacházel na pozemku stěžovatelky (žalované). Po provedeném dokazování okresní soud dospěl k závěru, že si stěžovatelka nepočínala tak, aby žalobci nevznikla škoda, odstranila bez oprávnění pletivo z jeho oplocení a způsobila mu tak škodu. Proto žalobě v plném rozsahu vyhověl. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že dokazování neproběhlo řádně. Uvádí, že ve skutečnosti je plot v jejím vlastnictví, a nikoli ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Dovozuje, že pokud by měl platit opačný závěr, pak by došlo k nepřípustnému zásahu do jejích vlastnických práv jakožto vlastníka pozemku, a to ze strany vlastníka plotu, tj. vedlejšího účastníka. Tento názor vyvozuje z nálezu sp. zn. I. ÚS 483/01 ze dne 6. 5. 2003 (N 60/30 SbNU 107). Stěžovatelka se domnívá, že skutečnou podstatou sporu nebylo právo na náhradu škody, ale určení vlastnického práva k oplocení, a vedlejší účastník napadeným rozsudkem ve skutečnosti dosáhl vyvlastnění nemovitosti. Stěžovatelka svou stížnost uzavírá s tím, že okresní soud měl v případě sporného vlastnictví plotu odkázat vedlejšího účastníka na podání žaloby na určení vlastnictví k nemovitosti (plotu). Tím, že to neudělal, omezil vlastnické právo stěžovatelky k pozemku, na němž plot stojí, a k samotnému plotu. Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 2.000,- Kč, nebylo proti němu dle § 202 odst. 2 o. s. ř. přípustné odvolání. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadaná soudní rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá především závěry dokazování provedeného okresním soudem a polemizuje s jeho zjištěním o vlastnictví plotu. Ústavní soud z napadeného rozsudku zjistil, že okresní soud detailně zkoumal všechny okolnosti a z jeho zjištění plyne, že plot je ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Toto zjištění ostatně doložil i závěry vyslovenými v pravomocném rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2005 sp. zn. 8 Co 866/2004. Po provedeném dokazování neměl okresní soud žádný důvod k pochybnostem o vlastnictví plotu, a tedy ani důvod pro jakýkoli další postup vedoucí k jeho určování, a to i přes nesouhlas stěžovatelky. Proto není ani na místě námitka vyvlastnění, na kterou se stěžovatelka odvolává. Ústavní soud neshledal, že by se okresní soud v průběhu dokazování, včetně hodnocení skutkových zjištění a vyvození právních závěrů, dopustil jakéhokoli excesu, který by odůvodnil jeho kasační zásah [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), případně nález sp. zn. I. ÚS 4365/12 ze dne 16. 7. 2013]. Stěžovatelka dále namítá, že závěry soudu o vlastnictví plotu jsou v rozporu se závěry vyslovenými ve shora citovaném nálezu I. ÚS 483/01. Tento nález však směřuje ke zcela jiným skutkovým a právním okolnostem. Jeho podstatou je důraz na existenci adekvátního práva vlastníka stavby umístit ji na cizím pozemku, tedy důraz na oprávněnost stavby. V projednávaném případě však nejde o umístění stavby, ale o stavbu, která se dle nerozporovaného zjištění okresního soudu na pozemku nacházela již v minulosti, kdy plot a pozemek pod ním náležely stejnému vlastníkovi. Byť lze se stěžovatelkou souhlasit v tom, že přítomnost cizí stavby na jejím pozemku je omezením jejího vlastnického práva, není to omezení, které by bylo v rozporu s limity ústavního pořádku České republiky. Toto omezení je dáno střetem dvou vlastnických práv a vyplývá z jejich podstaty, a je na uspokojivé rovině řešeno zákonnými právními předpisy. Ústavní soud v projednávané věci neshledal jakýkoli nepřípustný zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Zcela v souladu se závěry vyslovenými ve stěžovatelkou uváděném nálezu IV. ÚS 2319/11 Ústavní soud neshledal žádné pochybení, natož mimořádně závažné pochybení, kterého se měl okresní soud dopustit. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. ledna 2015 Radovan Suchánek v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.