II.ÚS 1426/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem, sídlem Údolní 388/8, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2026, č. j. 5 Cmo 15/2026-271, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení a společnosti DAMOS s. r. o., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal vydání předběžného opatření zakazujícího realizaci právních jednání schválených na valné hromadě společnosti DAMOS s. r. o. (vedlejší účastník) dne 1. 10. 2025.

2. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2025, č. j. 42 Cm 219/2025-75, byl návrh zamítnut z důvodu nedostatečného osvědčení podmínek pro vydání rozhodnutí o nařízení předběžného opatření.

3. Dne 3. 12. 2025 doručil stěžovatel soudu další návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se opětovně domáhal, aby soud zakázal společnosti DAMOS s. r. o. 1) založení dceřiné společnosti a 2) převod blíže určené nemovitosti ze společnosti DAMOS s. r. o. na nově založenou společnost. Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 11. 12. 2025, č. j. 42 Cm 219/2025-157, návrh, jímž by zakázal společnosti DAMOS s. r. o. založení dceřiné společnosti, zamítl (výrok I.). V části, v níž se stěžovatel domáhal zákazu převodu blíže určené nemovitosti na nově založenou společnost, soud návrhu vyhověl (výrok II.). V části přesahující zákaz převodu vlastnického práva stanovený výrokem II., krajský soud návrh zamítl (výrok III.). Výrokem IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

4. K podanému odvolání Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením zrušil výrok II. usnesení soudu prvního stupně a řízení v tomto rozsahu zastavil. Odvolací soud dospěl k závěru, že se stěžovatel svým návrhem domáhal nařízení zcela totožného předběžného opatření jako v původním řízení o nařízení předběžného opatření, a to za zcela totožného skutkového stavu. Ve věci byly předloženy nové doplňující listiny, které však mohl navrhovatel uplatnit již ve svém předchozím návrhu. Vrchní soud uzavřel, že se jedná o věc již jednou rozhodnutou a řízení zastavil. II.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že mu soud prvního stupně ve svém rozhodnutí ze dne 14. 10. 2025, č. j. 42 Cm 219/2025-75, vytkl, že "ne zcela úplně osvědčil skutečnost přijetí obou usnesení valné hromady. Předložil toliko zvukový záznam z jednání valné hromady a jeho přepis." Stěžovatel k tomu uvádí, že zápis z valné hromady byl vyhotoven dne 15. 10. 2025 a stěžovateli byl doručen až dne 20. 10. 2025, tedy po rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle stěžovatele byl jeho první návrh na vydání předběžného opatření fakticky předčasný, neboť v okamžiku podání návrhu neexistoval písemný důkaz osvědčující přijetí usnesení valné hromady. Podle stěžovatele nemůže překážka věci rozhodnuté nastat, pokud k novému návrhu na předběžné opatření doložil nově vzniklý důkaz, tj. zápis z valného hromady ze dne 1. 10. 2025. Jestli byl první návrh zamítnut pro nedostatek osvědčení podmínek a stěžovatel následně opatřil nový relevantní důkaz, pak zastavení řízení pro res iudicata představuje denegatio iustitiae. III.

6. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních. Zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření (jakožto opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, současně však konstatoval, že zpravidla předběžné opatření nedosahuje takové intenzity, aby mohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o jejich právech a povinnostech s "konečnou platností" [srov. nález ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 3150/21 (N 91/113 SbNU 94); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].

7. Jde totiž o opatření dočasného charakteru, jehož trvání je omezeno, a které také může být k návrhu zrušeno [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude poskytnuta rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 1097/22). Předběžným opatřením není prejudikován konečný výsledek sporu, avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít reálný význam.

8. Smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků, přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje. Ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany.

9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy) a Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních právě proto, že jde o rozhodnutí zasahujících do práv a povinností účastníků nikoliv konečným způsobem. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se přezkumné pravomoci Ústavního soudu v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16]. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze k ověření, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297), body 13 a 14, a další judikaturu tam uvedenou; obdobně nález ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400), body 22 a 23, či nález ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3524/19 (N 215/97 SbNU 293), bod 13; ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)].

10. V předmětné věci stěžovatel zpochybňuje závěr vrchního soudu, podle něhož se jedná o věc již jednou rozsouzenou. Stěžovatel spatřuje odlišnost projednání druhého návrhu v tom, že při prvním projednání neměl k dispozici zápis z valné hromady společnosti DAMOS s. r. o., konané dne 1. 10. 2025. K uvedenému je třeba konstatovat, že skutečnost, zda stěžovatel předložil soudu toliko zvukový záznam z valné hromady nebo následně pořízený zápis (předložený až v rámci druhého projednání návrhu na vydání předběžného opatření), nebylo pro projednání věci rozhodující. Jinými slovy, pochybnost o osvědčení z valného hromady nebyla důvodem, pro který by krajský soud první návrh stěžovatele zamítl. Je sice pravda, že nalézací soud vyjádřil pochybnost o tom, že stěžovatel osvědčil přijetí obou usnesení valné hromady, nicméně i přesto návrh projednal. Přitom konstatoval, že "pro rozhodnutí o nedůvodnosti navržených předmětných opatření je však podstatné to, že nebyla osvědčena tvrzení podstatná zejména pro druhé z navržených předběžných opatření." V dalším textu krajský soud rozvedl argumenty, pro které nemá za to, že by stěžovatel osvědčil důvody, pro které by mělo být ve věci předběžné opatření vydáno.

11. Důvodem zrušení výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2025, č. j. 42 Cm 219/2025-157, a zastavení řízení tak nebylo to, zda stěžovatel osvědčil přijetí usnesení valné hromady, ale to, že svůj druhý návrh koncipoval de facto jako doplnění původního návrhu. Stěžovatel se prostřednictvím dalších listin snažil osvědčit důvodnost svého návrhu, ale podle odvolacího soudu se z převážné části jednalo o listiny, které mohl uplatnit již ve svém původním návrhu. K zastavení řízení tak nevedlo (ne)prokázání zápisu z valné hromady, jak se domnívá stěžovatel, ale fakt, že nový návrh pouze opakoval již známé skutečnosti a důkazy.

12. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu