II.ÚS 1431/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. J., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2026 č. j. 30 Cdo 3082/2025-375, výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2025 č. j. 72 Co 25/2025-300 (v rozsahu potvrzení zamítavého výroku ve věci samé, ve kterém nebyl dotčen výrokem I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2026 č. j. 30 Cdo 3082/2025-375) a výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. srpna 2024 č. j. 37 C 121/2023-241 (v rozsahu, ve kterém nebyl dotčen výrokem I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2026 č. j. 30 Cdo 3082/2025-375), za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel se vůči vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 155 047 288,50 Kč s příslušenstvím a omluvy, a to z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, které měl utrpět v důsledku svého nezákonného trestního stíhání pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 1. 2019, posléze překvalifikovaného na pokračující trestný čin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, jež bylo proti němu vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 T 7/2020 a v jehož závěru byl zproštěn obžaloby. Uvedená částka sestávala jednak z částky 965 640,50 Kč připadající na náhradu nákladů vynaložených stěžovatelem na jeho právní zastoupení, jednak z částky 154 081 648 Kč za škodu způsobenou stěžovateli odnětím, resp. zajištěním jeho hotovosti a cenných kovů sestávající ze ztráty, k níž došlo na hodnotě tohoto majetku z důvodu inflace (24 813 648 Kč), z úroku z prodlení ve výši 43 454 000 Kč a z ušlého zisku ve výši 85 814 000 Kč. Omluvu stěžovatel požadoval za nemajetkovou újmu související se zásahem do jeho osobnostní i profesní sféry, zesíleným značnou medializací jeho případu.

3. Stěžovatel uvedené nároky předběžně uplatnil u vedlejší účastnice dne 12. 6. 2023, v reakci na což mu vedlejší účastnice dne 13. 12. 2023 poskytla požadovanou omluvu za utrpěnou nemajetkovou újmu a dále částku 736 466,50 Kč připadající na náhradu nákladů jeho právního zastoupení, o níž pak stěžovatel dotčený nárok omezil. Ve zbytku shledala vedlejší účastnice nároky stěžovatele nedůvodné. Žalobní požadavek tak poté zněl na zaplacení zbývající částky 154 310 822 Kč s příslušenstvím.

4. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem řízení ohledně částky 134 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.), neboť stěžovatel vzal v této částce žalobu zpět, vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 4 356 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a ohledně částky 154 306 332 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III.). Stěžovateli byla současně uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 2 700 Kč (výrok IV.). Obvodní soud dospěl na základě učiněných skutkových zjištění k závěru, že vedlejší účastnice za škodu, jež byla stěžovateli způsobena jeho nezákonným trestním stíháním, odpovídá. Z požadované částky připadající na náhradu nákladů obhajoby, jež po částečném zpětvzetí žaloby činila 229 174 Kč, však žalobě vyhověl pouze co do částky 4 356 Kč. Ostatní žalobní požadavky zahrnuté do uvedené částky shledal nedůvodnými, stejně jako požadavek na náhradu škody způsobené odnětím peněžních prostředků a drahých kovů, jenž stěžovatel vyčíslil na celkových 154 081 514 Kč. S odkazem na ustálenou judikaturu konstatoval, že prostá ztráta hodnoty peněz z důvodu inflace nemůže představovat skutečnou škodu ani ušlý zisk. Na základě provedeného dokazování uzavřel, že stěžovateli nenáleží ani požadovaný úrok z prodlení, neboť vedlejší účastnice se okamžikem zajištění předmětných věcí neocitla v prodlení, a že škoda nevznikla ani v podobě tvrzeného ušlého zisku, když stěžovatel ani přes výzvu a poučení ve smyslu § 118a občanského soudního řádu netvrdil, jaká konkrétní investiční příležitost mu z důvodu zajištění předmětných věcí měla ujít. Tvrdil-li, že by dotčené prostředky vložil na bankovní účty, tuto skutečnost neprokázal. Závěrem obvodní soud dodal, že ve věci není dán ani odpovědností titul v podobě nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu.

5. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výrocích II., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II.).

6. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným rozsudkem uvedený rozsudek městského soudu v části výroku I., kterou byl rozsudek obvodního soudu potvrzen v zamítavém výroku o věci samé co do částky 178 112 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výroku IV. o nákladech řízení, a dále ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek obvodního soudu v části výroku III. o zamítnutí žaloby co do částky 178 112 Kč s příslušenstvím a ve výroku IV. o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl (výrok II.), a to z části z toho důvodu, že trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 občanského soudního řádu odstraněny (ve vztahu k nákladům řízení), a z části podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (o zamítnutí žaloby ve vztahu k nároku na náhradu škody vzniklé v souvislosti se zajištěním věcí).

II. Argumentace stěžovatele

7. Ústavní stížnost stěžovatele směřuje toliko proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu v části týkající se nároku na náhradu škody vzniklé v souvislosti se zajištěním věcí. Po podrobné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení stěžovatel namítá, že v dovolání jasně vymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu a že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu mu bylo upřeno právo na soudní ochranu. Dále uvádí, že rozhodující soudy se nezabývaly dopadem nezákonných usnesení o zahájení trestního stíhání na vznik jím uplatněné škody a jako důvod zamítnutí žaloby posuzovaly pouze zákonnost usnesení, jímž byl zajištěn jeho majetek. Tvrdí, že jsou-li ve věci dány další okolnosti, pak usnesení o zajištění majetku vydané v rámci nezákonného trestního stíhání může být považováno za nezákonné rozhodnutí a vést ke vzniku odpovědnostních předpokladů k náhradě škody, resp. že při posuzování odpovědnosti státu za škodu nelze ve všech případech bez dalšího kategoricky tvrdit zákonnost realizovaných úkonů trestního řízení a aplikovaných institutů v jinak nezákonném trestním stíhání. Ač stěžovatel připouští, že omezení základních práv v podobě rozhodnutí o zajištění věci může být v době jeho trvání uskutečněno na základě a v mezích zákona a jako takové může být v daném okamžiku přípustné, neznamená to podle něj, že by dotčená osoba měla povinnost takové omezení snášet bez práva na odškodnění v případě, kdy se během trestního řízení neprokáže podezření, na jehož základě k zásahu došlo. Má za to, že Nejvyšší soud v tomto směru své rozhodnutí řádně neodůvodnil a nevypořádal se s jeho argumentací.

8. Dále stěžovatel opakovaně podotýká, že soudy se dostatečně nezabývaly ani jeho argumentací týkající se nesprávného úředního postupu. Pominuly podle něj neodůvodněné časové prostoje v trestním řízení, které znovu vyjmenovává, přičemž neobstojí ani jejich závěry o přiměřenosti délky zajištění jeho majetku. Je přesvědčen, že zásah do jeho práv je třeba počítat již od odnětí jeho majetku v rámci realizovaných prohlídek, ne až od vydání rozhodnutí, jímž byl jeho majetek zajištěn jako náhradní hodnota a které bylo vydáno až se čtyřletým odstupem. Zdůrazňuje, že nijak nepřispěl k průtahům v trestním řízení a že jeho trestní stíhání bylo pravomocně skončeno až téměř deset let poté, co byl zajištěn jeho majetek v řádu několika desítek milionů korun. Rovněž má za to, že povinnost státu při výkonu zajištění majetku nelze vnímat toliko v pasivní rovině, ale i v rovině aktivní, resp. že zákon výslovně počítá s aktivními kroky správce k zachování a zvýšení hodnoty zajištěného majetku. K tomu poukazuje zejména na směrnici Evropského parlamentu a Rady ze dne 3. 4. 2014 č. 2014/42/EU, která byla později nahrazena směrnicí ze dne 24. 4. 2024 č. 2024/1260, a na další judikaturu.

9. Pochybení stěžovatel spatřuje rovněž v tom, že obvodní soud bez příslušné výzvy a poučení účastníků vycházejících z aplikace § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu vydal překvapivé (nepředvídatelné) rozhodnutí, které vycházelo ze závěru o neexistenci odpovědnostního titulu, byť spor účastníků byl veden pouze v rovině otázky vzniku škody, její konkrétní výše a existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení a vznikem této škody. Ač tuto námitku v dovolání uplatnil, Nejvyšší soud se s ní nevypořádal a uvedeným postupem obvodního soudu se nezabýval.

10. Konečně stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem soudů vztahujícím se k vzniku škody v podobě znehodnocení zajištěné hotovosti v důsledku snížení kupní síly peněz, jež nastalo během doby jejich zajištění vlivem inflace. Uvádí, že ač je mu známa dosavadní judikatura k této otázce, má za to, že tato otázka by měla být posouzena jinak, neboť dosavadní judikaturní závěry odporují principu ochrany vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a dalších četných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Má za to, že změna reálné hodnoty peněz projevující se ve ztrátě na jejich kupní síle zbavuje jejich vlastníka části majetku. Nejvyšší soud se podle něj s těmito námitkami nevypořádal a nereagoval ani na jeho argumenty k vznesenému nároku na zákonný úrok z prodlení a na ušlý zisk. Tvrdí, že příslušné soudy na něj kladly nepřiměřené požadavky, když jej navzdory značnému časovému odstupu zatížily nesplnitelným důkazním břemenem k prokázání konkrétních investičních příležitostí, jež nemohl z důvodu zajištění svého majetku využít. Je toho mínění, že namísto toho měly vyjít z obvyklého chodu událostí, který by nastal, nedošlo-li by k odnětí jeho prostředků, tedy z toho, že se v řízení opakovaně vyjádřil tak, že jeho primárním úmyslem bylo dané finanční prostředky investovat do nákupu akcií českých, popř. zahraničních společností, příp. že by tyto prostředky uložil na své úročené bankovní účty, které v rozhodné době aktivně využíval. Za nereálnou označil možnost, že by tyto prostředky ponechal po celých téměř deset let bez jakéhokoliv zhodnocení.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel též vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

13. Stěžovatel v ústavní stížnosti převážně opakuje námitky, které již uplatnil v předchozích stadiích soudního řízení a se kterými se rozhodující obecné soudy včetně Nejvyššího soudu srozumitelně a zevrubně vypořádaly, čímž nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance.

14. Rovněž Ústavní soud předesílá, že v dané trestní věci stěžovatele již jednou rozhodoval, neboť stěžovatel podal ústavní stížnost již proti předmětným rozhodnutím o zajištění věci (tj. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 6. 2017 sp. zn. 1 To 33/2017 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, SKPV, ze dne 21. 3. 2017 č. j. NCOZ-9015-178/TČ-2016-410091, na základě kterých došlo podle § 79g ve spojení s § 79a odst. 1, odst. 2 trestního řádu k zajištění věcí v jeho vlastnictví, jako náhradní hodnoty, v celkové hodnotě cca 65 milionů Kč). Uvedenou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2770/17 odmítl, když po přezkoumání věci shledal, že k zajištění náhradní hodnoty došlo na základě zákona a sledovalo legitimní cíl, předmětná usnesení byla vydána k tomu oprávněným orgánem a v jejich odůvodnění (posuzovaném komplexně) nebyly zjištěny známky svévole, a že tedy do práva na spravedlivý proces zasaženo nebylo.

15. Zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (§ 5 zákona č. 82/1998 Sb.). Stát přitom za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění) a za současného splnění tří podmínek, a to že příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu, poškozenému vznikla škoda či nemajetková újma, a újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem.

16. V nyní posuzované věci Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí jasně a srozumitelně vysvětlil, že z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že bylo-li rozhodnutí o zajištění věci zrušeno nikoliv pro svou nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jeho vydání, nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.

17. O zrušení zajištění v dané věci bylo rozhodnuto usnesením městského soudu ze dne 11. 5. 2022 sp. zn. 74 T 7/2020 postupem podle § 79f odst. 1 trestního řádu. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se výslovně podává, že zajištění bylo zrušeno z důvodu vydání zprošťujícího rozsudku. Uvedené usnesení bylo následně potvrzeno usnesením vrchního soudu ze dne 7. 2. 2023 č. j. 5 To 55/2022-16985 (viz bod 12. rozsudku obvodního soudu). Není tak pochyb o tom, že rozhodnutí o zajištění nebylo zrušeno pro nezákonnost.

18. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že právo na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci není právem absolutním a neomezitelným. V kolizi s dotčeným právem stojí veřejný zájem na efektivním výkonu veřejné moci, který zákonná úprava musí reflektovat. Nepřiměřeně extenzivní uplatňování práva na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci by mohlo vést, i s ohledem na institut regresního nároku státu vůči konkrétnímu jednotlivci vykonávajícímu veřejnou moc, k důsledku, jež doktrína nazývá tzv. mrazícím účinkem (chilling effect). Ten se může projevit v lepším případě v defenzivním postupu při výkonu veřejné moci (např. v podobě opatrného rozhodování), v horším případě až v úplné rezignaci na výkon veřejné moci (srov. např. usnesení ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 687/22, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1313/20, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2023 sp. zn. IV. ÚS 230/23 aj.).

19. S ohledem na nyní posuzovaný případ je podstatné, že zproštění obžaloby nemusí znamenat, že je opodstatněný nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Vždy je nezbytné posoudit, z jakého titulu je náhrada škody požadována a zda je požadavek na její náhradu opodstatněn. Ústavní soud zdůrazňuje, že Listina nezaručuje právo být odškodněn za zákonné rozhodnutí nebo správný úřední postup, a tudíž z ní nelze dovodit právo na odškodnění např. za zákonné omezení osobní svobody. Okolnost, že zadržená osoba nakonec nebyla odsouzena pro spáchání trestného činu, nepřekážela závěru, že její zadržení nebylo nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny [srov. např. nález ze dne 22. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 2062/18 (N 173/91 SbNU 175)]. Jinými slovy nezákonnost zajištění nelze spojovat pouze se samotnou skutečností, že bylo zastaveno trestní řízení, obžalovaný byl zproštěn obžaloby či byla věc odložena (srov. např. usnesení ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1412/21).

20. Např. v nálezu ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12 (N 169/70 SbNU 581) Ústavní soud posuzoval, zda pro vznik nároku poškozeného na odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. bylo nutné, aby byl zrušen příkaz k domovní prohlídce, ze kterého poškozený dovozoval odškodňovací nárok, a uvedl, že "naopak nezákonnost provedení domovní prohlídky a procesní nepoužitelnost důkazů z ní získaných v trestním řízení může konstatovat toliko obecný soud v rámci dokazování v hlavním líčení, což se v daném případě také stalo". Ústavní soud uvedl, že toto prohlášení nezákonnosti domovní prohlídky v odůvodnění rozsudku, kterým byl obžalovaný zproštěn viny, je pro naplnění podmínek nároku na odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. dostatečné.

21. V nyní posuzované věci se však nic takového nestalo. Rozhodnutí o zajištění věcí stěžovatele nebylo zrušeno pro nezákonnost, nýbrž proto, že stěžovatel byl zproštěn obžaloby a důvody pro zajištění věcí pominuly. Nelze přitom přehlížet ani skutečnost, že stěžovatel se proti zajištění bránil stížností, které nebylo vyhověno, a věc přezkoumal i Ústavní soud s tím závěrem, že k zajištění věcí došlo na základě zákona a sledovalo legitimní cíl (viz již shora zmíněné usnesení sp. zn. IV. ÚS 2770/17 - sub bod 15.). Stěžovatelova věc tak není srovnatelná s věcí posuzovanou Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 215/12, neboť z žádné zjištěné skutečnosti nelze dovodit, že by zajištění věcí stěžovatele bylo nezákonné.

22. Rozhodující soudy také dostatečně vysvětlily, že i při vědomí dosavadní judikatury, která klade důraz na přiměřenost délky zajištění věcí v rámci trestního řízení, nelze dobu zajištění věcí stěžovatele považovat za nepřiměřenou, byť zajištění trvalo téměř deset let. Není pochyb o tom, že dané trestní řízení bylo mimořádně složité (bylo vedeno s více obviněnými pro několik skutků a trestných činů), což vyplývá z provedeného obsáhlého dokazování podrobně popsaného v rozsudku obvodního soudu (viz bod 54. rozsudku obvodního soudu). Ve věci bylo provedeno velké množství důkazů, bylo podáno velké množství žádostí a vysvětlení, bylo nezbytné se vypořádat s množstvím podání obviněných. Rovněž ve věci proběhlo několik znaleckých zkoumání, velké množství šetření a několik hlavních líčení. Obvodní soud, městský soud i Nejvyšší soud se otázkou délky trestního řízení řádně zabývaly a dospěly ke shodnému závěru, že orgány činné v trestním řízení postupovaly koncentrovaně a bez průtahů a že doba odnětí věcí svou délkou odpovídala skutkové a právní náročnosti věci. Ústavní soud v tomto jejich závěru nespatřuje na základě učiněných zjištění žádné znaky neústavního pochybení, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že z provedených důkazů ani z tvrzení stěžovatele nevyplynuly žádné konkrétní skutečnosti, které by svědčily o tom, že zajištění věcí mělo zásadní nepříznivý dopad do osobních majetkových poměrů stěžovatele a jeho schopnosti hradit životní náklady.

23. Ústavní soud stěžovateli nepřisvědčil ani v tom jeho mínění, že nesprávný úřední postup lze spatřovat v postupu orgánů činných v trestním řízení při správě a způsobu nakládání s jeho odňatým a zajištěným majetkem. Zajištěný majetek stěžovatele byl představován penězi v hotovosti a cihličkami zlata, přičemž stěžovatel orgánům činným v trestním řízení vytýkal, že v době, kdy s tímto majetkem nemohl disponovat, majetek nezhodnocovaly. Je zřejmé, jak správně uvedly již obecné soudy, že ve vztahu k zajištěným cihličkám zlata, jejichž cena je závislá pouze na aktuální tržní hodnotě, jde o úvahu zjevně neopodstatněnou. Tentýž závěr platí i u peněz v hotovosti, jak podrobně rozvedl Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí (viz body 40. a 41. rozsudku Nejvyššího soudu).

24. Z dokazování nevyplynulo, že by orgány činné v trestním řízení postupovaly při výkonu zajištění majetku stěžovatele v rozporu se zákonem č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení (dále jen "zákon č. 279/2003 Sb."), a způsobily tak jeho znehodnocení. Požadavek stěžovatele, aby orgány činné v trestním řízení v rámci správy zajištěného majetku vyhledávaly a realizovaly "konzervativní" způsoby jeho investování do termínovaných finančních a investičních produktů, nemá potřebnou oporu v právních předpisech upravujících výkon zajištění majetku (srovnej § 10 odst. 5 zákona č. 279/2003 Sb.).

25. S ohledem na skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nebyly po dobu realizace zajištění v prodlení se splácením peněžitého dluhu vůči stěžovateli, nemůže být opodstatněno ani mínění stěžovatele, že by byl oprávněn požadovat zaplacení úroku z prodlení. Z logiky věci plyne, že není-li dlužník v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu, nelze se domáhat úroku z prodlení, a to ani z titulu náhrady škody. Stejně tak prostá ztráta hodnoty peněz v čase v důsledku inflace nepředstavuje skutečnou škodu ani ušlý zisk (srov. např. usnesení ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. III. ÚS 591/21 či usnesení ze dne 21. 2. 2024 sp. zn. II. ÚS 289/24). Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel, přestože se věnoval investování a v rozhodné době též disponoval bankovními účty, na nichž byly jeho finanční prostředky úročeny, držel v této době část svého finančního majetku též v hotovosti (jež byla u něj nalezena), a to aniž by prokázal, že se tak stalo právě jen za účelem realizace plánovaného finančního obchodu. I přes výzvu soudu postupem podle § 118a odst. 1 občanského soudního řádu stěžovatel nedotvrdil žádnou konkrétní investiční příležitost, které by využil k investování zajištěných věcí (viz body 100 - 102 rozsudku obvodního soudu). Ústavní soud se proto ztotožnil se závěrem rozhodujících soudů, že ani o tvrzeném ušlém zisku nelze u stěžovatele uvažovat. Odkazuje-li stěžovatel k daným otázkám na judikaturu ESLP, jde o odkazy nepřípadné, jak plyne již napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz bod 47 rozsudku Nejvyššího soudu).

26. Žádné pochybení neshledal Ústavní soud ani v závěrech rozhodujících soudů týkající se namítané překvapivosti rozhodnutí. Vedlejší účastnice od počátku v případě stěžovatele tvrzené škody spojované se zajištěním věcí v trestním řízení sporovala naplnění všech podmínek odpovědnosti státu. Závěr obvodního soudu o absenci odpovědnostního titulu má pak oporu v provedeném dokazování, a proto nelze považovat za nesprávný postup obvodního soudu, nevyzýval-li stěžovatele postupem podle § 118a občanského soudního řádu k doplnění tvrzení a dalších důkazů. Jak podotkl již Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, smyslem § 118a odst. 1, odst. 2 občanského soudního řádu je poskytnout účastníku řízení možnost doplnit tvrzení o skutečnostech rozhodných pro věc, bez jejichž doplnění by žaloba byla zamítnuta pro neunesení procesních břemen. Uvedená ustanovení však v žádném případě nelze vyložit tak, že by soud měl účastníka poučit o potřebě změnit dosavadní tvrzení, která vylučují jeho úspěch ve věci (srov. např. usnesení ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 3236/16).

27. Tvrdí-li stěžovatel, že rozhodující soudy jako důvod zamítnutí žaloby posuzovaly pouze zákonnost usnesení, jímž byl zajištěn jeho majetek, a nezabývaly se jeho dopadem na vznik jím uplatněné škody, nelze mu přisvědčit, neboť jde o tvrzení s ohledem na výše uvedené skutečnosti irelevantní. Je zřejmé, že absence odpovědnostního titulu spočívajícího v nezákonném rozhodnutí či nesprávném úředním postupu je dostatečným důvodem pro závěr o nedůvodnosti žalobou uplatněného nároku, a to tím spíše za situace, kdy stěžovateli prokazatelně v uvedeném směru žádná škoda nevznikla.

28. Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, ani v rozsudku obvodního soudu, ani v rozsudku městského soudu. Stejně tak považuje za ústavně souladnou a srozumitelnou i argumentaci Nejvyššího soudu rozvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud se řádně zabýval dovolacími námitkami stěžovatele a vysvětlil, proč dovolání nebylo možno v části týkající se zamítnutí žaloby ve vztahu k nároku na náhradu škody vzniklé v souvislosti se zajištěním věcí posoudit jako přípustné ve smyslu § 237 občanského soudního řádu. V jeho závěru ve věci nejsou obsaženy znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.

29. Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že bude mít přístup k soudu, který jeho věc posoudí podle čl. 36 odst. 2 Listiny, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že obecné soudy se řádně vypořádaly se všemi v průběhu řízení vznesenými námitkami stěžovatele a také jasně zdůvodnily, proč jim nelze dát za pravdu.

30. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu