II.ÚS 1436/19

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Marie Škramovské a 2) JUDr. Zdeňka Škramovského, obou společně zastoupených Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem se sídlem Lublaňská 55, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019 č. j. 70 Co 22/2019-401 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 12. 2018 č. j. 42 C 180/2014-392, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdili, že bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny, právo na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti navrhovali, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení je rozhodnutí o žádosti stěžovatelů o osvobození od soudních poplatků v situaci, kdy bylo podáno odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 1. 2018 č. j. 42 C 180/2014-345. Tím bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatelů o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 shora označeným usnesením rozhodl tak, že stěžovatelům se osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Poukázal přitom na závěry Nejvyššího soudu učiněné v usnesení ze dne 18. 9. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, a uvedl, že stěžovatelé dostatečně hodnověrně nedoložili své majetkové poměry, ač o tom byli poučeni. K tomu dodal, že sama skutečnost, že stěžovatelé jsou poživateli starobního důchodu, nemůže být důvodem pro osvobození od soudních poplatků a takovým důvodem není ani skutečnost, že jeden ze stěžovatelů je v exekuci. Naopak stěžovatelé v prohlášení o majetkových poměrech neuvedli některé jiné důležité skutečnosti - například to, že jeden z nich je prokuristou ve společnosti Česká pila, s. r. o. v likvidaci či jednatelem ve společnosti MVE Trutnov s. r. o. a tedy vyvíjí jinou (potencionálně) výdělečnou činnost.

4. Městský soud v Praze shora označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobcům se přiznává osvobození od soudních poplatků v rozsahu 50 %. Dospěl přitom obdobně jako soud první instance k závěru, že ze skutečností, které stěžovatelé prezentovali v prohlášení o majetkových poměrech, nebylo možno dovodit, že by splňovali podmínky pro osvobození od soudních poplatků. V prohlášení o majetkových poměrech neuvedli některé podstatné informace, jako je podíl ve společnosti či funkce prokuristy. Současně však dodal, že soud prvního stupně se nezabýval samotnou výší soudního poplatku, která v dané věci činí 1 126 869 Kč. Uvedená částka by podle soudu limitovala naprostou většinu účastníků z řad fyzických osob v jejich přístupu k soudu; proto soud přiznal stěžovatelům osvobození od soudních poplatků v rozsahu 50 %. Výsledná výše soudních poplatků by podle soudu vzhledem k výkonu funkce druhého ze stěžovatelů neměla představovat objektivní překážku v přístupu k soudu.

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že obecné soudy se nijak nezabývaly vlivem vedené exekuce na možnost uhradit, byť snížený soudní poplatek. V převážné části textu poté polemizují se závěry obecných soudů o vlivu výkonu příslušných funkcí v obchodních korporacích na jejich majetek a zdůrazňují, že se jedná o společnosti v likvidaci, tedy bez hodnoty. V závěru ústavní stížnosti odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1060/18 a dodávají, že v situaci, kdy je proti jednomu ze stěžovatelů vedena exekuce, by měly soudy postupovat obdobně jako v případě, kdy je na majetek navrhovatele prohlášen konkurs.

6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

7. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody.

8. Předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se závěry obecných soudů o nesplnění předpokladů pro plné osvobození od soudních poplatků. Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. platí, že na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.

9. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat majetkové poměry účastníků a naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, neboť by šlo o nepřípustnou ingerenci do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. V nyní posuzované věci se Ústavní soud zabýval pouze ústavností postupu a rozhodování o žádosti stěžovatelů o osvobození od soudních poplatků. Obvodní soud pro Prahu 2 i Městský soud v Praze svá rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků založily na závěru, že stěžovatelé dostatečně hodnověrně nedoložili své majetkové poměry v předloženém prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (viz výše). Jejich žádosti vzhledem k uvedenému posoudily jako neúplné a jejich tvrzení o neschopnosti splnit poplatkovou povinnost jako nepřesvědčivá. Odvolací soud následně v řízení přihlédl k výši soudního poplatku, který by podle soudu limitovat naprostou většinu účastníků z řad fyzických osob v jejich přístupu k soudu a přiznal stěžovatelům osvobození od soudních poplatků v rozsahu 50 %.

10. Postup obecných soudů je plně v souladu s platnou právní úpravou a ustálenou rozhodovací praxí zejména Nejvyššího soudu, který dlouhodobě prezentuje závěr, že břemeno tvrzení, jakož i důkazní břemeno ohledně skutečností, které jsou rozhodné pro posouzení toho, zda poměry žadatele odůvodňují osvobození od soudních poplatků, zatěžují účastníka, který o osvobození od soudních poplatků žádá (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 32 Cdo 3047/2014). Nejvyšší soud rovněž trvá na povinnosti žadatele prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti.

11. Obecné soudy opakovaně ve svých rozhodnutích zdůrazňovaly, že stěžovatelé v žádostech o osvobození od soudních poplatků neuvedli všechny podstatné skutečnosti a (možné) příjmy, resp. zamlčeli účast v obchodních společnostech aj. Z předložených žádostí plyne pouze to, že oba stěžovatelé jsou poživatelé starobního důchodu a na druhého stěžovatele je vedena exekuce. Takto formulovaná žádost je zcela nedostatečná a v žádném případě stěžovatel neunáší břemeno dokázat neschopnost splnit poplatkovou povinnost. Formulář Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, který je třeba po vyplnění přiložit k žádosti o osvobození od soudních poplatků, v závěru obsahuje prohlášení žadatele, že údaje, které uvedl, jsou pravdivé a že nezamlčel žádné okolnosti, které by mohly mít vliv na rozhodování soudu o osvobození od soudních poplatků. Lze konstatovat, že z pohledu smyslu § 5 o. s. ř. jde o zcela dostatečné poučení, z nějž lze dovodit nutnost nejen úplného, ale rovněž věrohodného doložení osobních, majetkových i výdělkových poměrů. Do samotného hodnocení přesvědčivosti a věrohodnosti prohlášení však Ústavní soud zasáhnout nemůže.

12. Relevantní není ani odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1060/18 ze dne 23. 10. 2018. V dané věci bylo rozhodováno o žádosti o osvobození od soudních poplatků v situaci, kdy na majetek žadatele byl prohlášen konkurs. Konkursní řízení a exekuční řízení však nelze v žádném případě ztotožňovat, a to mj. i s ohledem na (ne)možnost nakládání s majetkem dlužníka v rámci jednotlivých řízení (pozn.: což je jeden z nosných důvodů citovaného nálezu Ústavního soudu).

13. Závěrem Ústavní soud rekapituluje, že nic nesvědčí o tom, že by se obecné soudy při rozhodování dopustily jim vytýkaných pochybení. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podstatou ústavní stížnosti proto zůstává polemika stěžovatelů s právními závěry soudů, kdy se domáhají přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem. K tomu však není Ústavní soud povolán.

14. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. června 2019 Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu