II.ÚS 1440/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky V. P., zastoupené JUDr. Zuzanou Staňkovou, advokátkou, sídlem Rostislavova 1363/22, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2026 č. j. 100 Co 282/2025-3357 a výroku I rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 7. 2025 č. j. 0 P 168/2018-3245, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a 1) R. K. a nezletilého 2) J. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Okresní soud v Kutné Hoře ("okresní soud") zamítl návrh stěžovatelky na svěření nezletilého do střídavé péče rodičů (výrok I) i návrh otce na omezení styku stěžovatelky s nezletilým (výrok II). Dospěl k závěru, že v poměrech účastníků nenastala taková změna, která by opodstatňovala změnu úpravy péče či úpravy styku matky s nezletilým. Pro střídavou péči nebyly dle soudu splněny podmínky, neboť výchovné působení rodičů není jednotné, a rodiče stále nejsou schopni spolu zcela nezaujatě a věcně komunikovat o záležitostech nezletilého. Soud nadále v souladu se závěry znaleckého posudku vnímal jako vhodnější péči otce, který má lepší výchovné kompetence a jeho postoj vůči ostatním členům rodiny je více neutrální.

3. K odvolání stěžovatelky i otce ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze ("krajský soud"), který rozhodnutí okresního soudu potvrdil jako věcně správné (výrok I). Krajský soud vycházel obdobně jako okresní soud ze znaleckých posudků, které potvrzují neochotu matky respektovat rodičovskou roli otce. Zohlednil předchozí průběh nyní posuzované věci (svěření do péče otce z důvodu nekompromisního přístupu stěžovatelky vylučujícího otce z péče o syna). Vzal v potaz, že stěžovatelka se se synem stýká, otec v kontaktu nijak nebrání. Krajský soud zhodnotil rovněž stanovisko nezletilého.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka s rozhodnutími okresního a krajského soudu nesouhlasí a navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých shora uvedených základních práv. Má za to, že se soudy nevypořádaly s novým znaleckým posudkem (z prosince 2025), který reflektuje osobnostní i vývojovou dynamiku nezletilého i stěžovatelky a potvrzuje matčiny výchovné kompetence. Krajskému soudu vytýká, že nezletilého nevyslechl, nezjistil aktuální informace o jeho stanovisku a spekulativně dovozuje, že matka nezletilého manipuluje. Stěžovatelka má za to, že soudy přičetly konfliktnost vztahu rodičů převážně k její tíži.

III. Splnění podmínek řízení

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je zastoupena advokátkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky ochrany svých práv.

IV. Věcné posouzení

6. Ústavní soud přistupuje k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů v rodinných věcech zdrženlivě. Obecné soudy mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci (srov. usnesení ze dne 18. 2. 2025 sp. zn. II. ÚS 299/25, bod 12). Do rozhodnutí obecných soudů v těchto věcech zasahuje Ústavní soud pouze v extrémních případech. Na rozdíl od stěžovatelky však Ústavní soud nehodnotí úpravu péče nastavenou obecnými soudy jako extrémní či jinak zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Krajský soud ve shodě s okresním soudem dostatečně vyložily důvody, které je vedly k závěru, že svěření do péče otce v současnosti nadále nejlépe odpovídá aktuálním potřebám a zájmům nezletilého.

7. Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že v posuzované věci jsou rozhodnutí odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Soudy hodnotily všechny zjištěné skutečnosti i nejlepší zájem nezletilého způsobem, jemuž není co vytknout. Jejich úvahy považuje Ústavní soud za přiléhavé a neshledává v nich cokoliv, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.

8. Ústavní soud konstatuje, že podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky se skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů, již musí Ústavní soud respektovat, ovšem vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř."). Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními o. s. ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů (srov. již nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud si ověřil, že ve věci bylo soudy provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Odkazuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti na nový znalecký posudek a vytýká odvolacímu soudu, že rozhodl v rozporu s jeho závěry, je k tomu nutno dodat, že tento znalecký posudek nelze hodnotit izolovaně a přikládat mu vyšší právní sílu než ostatním provedeným důkazům. Soud hodnotí každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Krajskému soudu tudíž nelze klást k tíži, konfrontoval-li závěry nového znaleckého posudku se závěry dovozenými ze znaleckých posudků provedených v průběhu předchozího řízení. Pro Ústavní soud je podstatné, že tento nový důkaz (znalecký posudek) krajský soud neopomenul.

9. Lze doplnit, že soudy nesvěřily nezletilého do péče otce z důvodu přetrvávajícího konfliktu mezi rodiči, takový postup by totiž nebyl ústavně konformní (srov. např. nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21, bod 37), ale z důvodu (srov. rozsudek krajského soudu, bod 28), že se "otec nadále jeví jako lepší vychovatel nezletilého a jako rodič zaručující svým dosavadním (byť rovněž ne bezchybným) chováním to, že nezletilý bude mít i přes zjevnou nevraživost mezi rodiči nadále možnost pravidelného osobního kontaktu s otcem i matkou, což je bezesporu v jeho nejlepším zájmu." 10. Soudy dostatečně zajistily rovněž participační práva nezletilého. Jeho přání hodnotily kriticky a zasadily je do širšího kontextu, v čemž ovšem nelze spatřovat protiústavnost. Vytýká-li stěžovatelka soudům, že nezjistily přání nezletilého přímo v průběhu jednání, Ústavní soud uvádí, že ve své judikatuře připouští i nepřímé zajištění participačních práv (pohovorem s kolizním opatrovníkem), a to zejména proto, že předchází zbytečné traumatizaci dětí. Není totiž žádoucí trvat na tom, aby bylo dítě v krátkém časovém sledu nuceno opětovně vyjádřit svůj (soudu známý) názor, protentokrát jen v soudní síni. Stanovisko nezletilého přitom bylo dostatečně aktuální (viz pohovor s OSPOD ze dne 3. 11. 2025 - srov. rozsudek krajského soudu, bod 20).

11. Ústavní soud proto uzavírá, že ústavní stížnost je pokračováním polemiky se závěry obecných soudů. Sestává z opakování týchž námitek, s nimiž se soudy již vypořádaly. Stěžovatelčina argumentace spočívá převážně ve vlastním náhledu na věc. Ústavní soud proto neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.

12. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu