II.ÚS 1466/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Horvátha, zastoupeného JUDr. Adamem Zítkem, advokátem, sídlem náměstí Republiky 57, Tachov, proti výroku I usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 64 Co 615/2025-72 ze dne 31. března 2026 a výrokům III a IV usnesení Okresního soudu v Tachově č. j. 11 EXE 2480/2025-50 ze dne 12. srpna 2025, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově, jako účastníků řízení, a Martiny Greisigerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.

2. Okresní soud v Tachově rozhodl částečným rozsudkem č. j. 19 C 100/2023-594 ze dne 31. března 2025 o vypořádání zaniklého společného jmění stěžovatele a vedlejší účastnice. Výrokem A přikázal stěžovateli tam specifikované nemovité věci, movité věci, peněžní prostředky, pohledávky a ostatní hodnoty, výrokem B přikázal vedlejší účastnici tam specifikované movité věci, peněžní prostředky a pohledávky. Výrokem C vyčíslil vypořádací podíl, který je povinen zaplatit stěžovatel vedlejší účastnici ve výši 2 047 284,61 Kč a výrokem D vyčíslil vypořádací podíl, který je povinna zaplatit vedlejší účastnice stěžovateli ve výši 287 049,49 Kč. Ve výrocích E a F zamítl návrhy účastníků na vypořádání v nich specifikovaných položek. V odůvodnění rozsudku uvedl, že jde o částečný rozsudek, kterým není vyčerpána masa společného jmění manželů určená účastníky k vypořádání.

3. Okresní soud na základě návrhu stěžovatele pověřil 4. června 2025 soudního exekutora vedením exekuce o vymožení pohledávky 287 049,49 Kč včetně úhrady nákladů stěžovatele a nákladů exekuce. Vedlejší účastnice podala 16. června 2025 návrh na odklad nebo zastavení exekuce s odůvodněním, že stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání, a to i do výroku C, který ovlivňuje také výrok, ohledně jehož je vedena exekuce (výrok D).

4. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. července 2025 k odvolání stěžovatele proti výrokům A, C a F i vedlejší účastnice proti výroku E rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že vypořádání pouze některé části společného jmění manželů částečným rozsudkem není možné. Rozsudek okresního soudu je ohledně důvodů, které soud vedly k takovému nestandardnímu řešení, nesrozumitelný a nepřezkoumatelný.

5. Okresní soud v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh vedlejší účastnice na odklad exekuce (výrok I) a exekuci zastavil (výrok II), neboť rozhodnutí, které je podkladem výkonu, bylo po nařízení výkonu zrušeno [§ 268 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu]. Ústavní stížností napadenými nákladovými výroky rozhodl, že stěžovatel je povinen uhradit vedlejší účastnici náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 18 966,75 (výrok III) a soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve výši 6 655 Kč (výrok IV). Měl za to, že vedlejší účastnice byla procesně úspěšná, když se účelně bránila proti výkonu rozhodnutí, které bylo následně zrušeno. Při stanovení nákladů exekuce postupoval podle § 90 exekučního řádu. Uvedl, že zpochybnění výpočtu podílu ve výroku C nutně zasahuje i do výroku D rozsudku, neboť oba výroky tvoří provázaný celek v rámci vypořádání společného jmění manželů. Přisvědčil i námitce účelovosti postupu stěžovatele, který podal návrh na exekuci až poté, co byl exekuční titul předložen krajskému soudu, přestože si musel být vědom, že jeho vlastní odvolání směřuje proti výpočtu podílu, který ovlivňuje i výrok D. Vedlejší účastnice nemohla takový vývoj věci předvídat, nelze vyloučit ani její přesvědčení o pozdějším započtení vzájemných nároků.

6. Stěžovatel podal proti nákladovým výrokům III a IV okresního soudu odvolání, v němž namítal, že v době podání exekučního návrhu disponoval materiálně i formálně vykonatelným exekučním titulem. K jeho zrušení došlo pouze z procesních důvodů, neboť ve věci vypořádání společného jmění manželů nelze rozhodovat částečným rozsudkem. Náklady řízení a exekuce za této situace nelze spravedlivě přenášet na stěžovatele.

7. Krajský soud usnesení okresního soudu v napadených výrocích potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že stěžovatel sice v době podání exekučního návrhu disponoval exekučním titulem, který se mohl jevit po materiální i formální stránce jako pravomocný a vykonatelný, stěžovatel však byl v nalézacím i exekučním řízení zastoupen advokátem a měl tak při vynaložení náležité pečlivosti a obezřetnosti vědět o ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle které nelze o vypořádání společného jmění manželů rozhodovat částečným rozsudkem. Nadto stěžovatel uplatnil exekuční titul několik dnů po nabytí jeho právní moci a vykonatelnosti v době, kdy o odvoláních stěžovatele a vedlejší účastnice ještě nebylo krajským soudem rozhodnuto. Nadto povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli částku 287 049,49 Kč recipročně odpovídala povinnost stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici částku 2 047 284,61 Kč.

8. Stěžovatel zdůrazňuje, že ústavní přesah věci spočívá primárně v otázce, zda může být účastník sankcionován (uložením povinnosti nést náklady řízení) za to, že v procesním postupu vycházel z vyznačené doložky a vykonatelnosti a z pověření soudního exekutora vedením exekuce. Nesouhlasí s tím, že neměl brát takto soudem potvrzený stav (právní moci a vykonatelnosti) za rozhodný a předvídat, že exekuční titul bude později zrušen. Poukazuje na § 275 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého je soud před nařízením výkonu rozhodnutí oprávněn přezkoumat správnost potvrzení o vykonatelnosti. Ani okolnost, že byl stěžovatel právně zastoupen, podal odvolání proti jiným výrokům rozsudku a mohl znát judikaturu Nejvyššího soudu ohledně nepřípustnosti částečného rozsudku ve věcech vypořádání společného jmění manželů, nemůže sama o sobě založit ústavně akceptovatelný závěr o procesním zavinění stěžovatele. Vydal-li soud částečný rozsudek v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, nenese za to odpovědnost stěžovatel, který vycházel z toho, že rozhodnutí je pravomocné a vykonatelné. Judikatura Ústavního soudu stanoví, že při zastavení exekuce pro nedostatek exekučního titulu nezaviněný oprávněným ani povinným není spravedlivé požadovat náhradu nákladů neúspěšné exekuce ani po povinném, ani po oprávněném.

9. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.

10. Stěžovateli je nutno dát za pravdu v tom, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadně nelze dát oprávněnému nákladově k tíži, že se rozhodl přistoupit k výkonu rozhodnutí, spoléhal-li se na (jeho správnost včetně) vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti. Chybné vyznačení doložky je bezesporu nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

11. Přesto napadená rozhodnutí v ústavní rovině obstojí.

12. Předně z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. V bodě 34 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. března 2025 Ústavní soud uvedl, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Tvrzený rozpor tedy musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona. Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci, která je s ohledem na výši stěžovatelem sporovaných nákladů řízení (18 966,75 Kč a 6 655 Kč) věcí bagatelní, nezjistil. Již proto je stížnost zjevně neopodstatněná.

13. Navíc obecné soudy přesvědčivě popsaly silné důvody, pro které i přes nesprávné vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti a pochybení exekučního soudu, který pověřil soudního exekutora vedením exekuce na základě ve skutečnosti nikoli vykonatelného rozhodnutí, bylo namístě uložit stěžovateli povinnost k náhradě nákladů řízení.

14. Poukazoval-li stěžovatel na to, že rozsudek okresního soudu byl zrušen z procesních důvodů, neboť nebylo přípustné ve věci vypořádání společného jmění manželů rozhodnout částečným rozsudkem, je vhodné zdůraznit, že o to (zrušení) zde - ve vztahu k zastavení exekuce - vůbec nejde. Podstatné zde je, že výrok D prvostupňového rozsudku nebyl způsobilý samostatně nabýt právní moci (§ 206 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu). Byl to přitom sám stěžovatel, kdo podal odvolání s účinky zabraňujícími takovému nabytí právní moci, a tak i vykonatelnosti.

15. Obecné soudy shledaly, že právně zastoupený stěžovatel si měl být této skutečnosti (důsledků svého odvolání) při podání návrhu na nařízení exekuce vědom, a předvídat neúspěch takové exekuce. Obstojí tak i aplikace závěrů nálezu sp. zn. II. ÚS 594/10 ze dne 19. srpna 2010 (a na něj navazujícího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4287/2014 ze dne 4. srpna 2015), v němž Ústavní soud uvedl, že za situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal předvídat výsledek v podobě zastavení exekuce, lze mu přičítat účast na jejím zastavení, a nic nebrání, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora (viz shodně také usnesení sp. zn. I. ÚS 300/19 ze dne 21. května 2015) v ústavní rovině.

16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 17. června 2026 Pavel Šámal v. r. předseda senátu