II.ÚS 148/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ilony Andresové, zastoupené Mgr. Lenkou Grulichovou, advokátkou, sídlem Palackého 108, Rychnov nad Kněžnou, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2024 č. j. 17 Co 83/2023-812, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Jana Kondlera, zastoupeného Mgr. Markem Svojanovským, advokátem, sídlem Dvorek 16, Laškov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

I. Výroky II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2024 č. j. 17 Co 83/2023-812 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výroky II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2024 č. j. 17 Co 83/2023-812 se ruší.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení nákladových výroků v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva na soudní ochranu.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Prostějově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 21. 10. 2022 č. j. 8 C 108/2019-692 k žalobě stěžovatelky nahradil projev vůle vedlejšího účastníka uzavřít se stěžovatelkou kupní smlouvu k tam blíže specifikovanému bytu. Okresní soud tímto rozsudkem také mimo jiné uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce pro její plný procesní úspěch celkem 231 448 Kč na nákladech řízení.

3. K odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem ve věci samé rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.), změnil nákladový výrok tak, že vedlejší účastník má stěžovatelce na nákladech řízení v prvním stupni zaplatit pouze 55 272 Kč (výrok II.), a uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit dalších 10 164 Kč na nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Okresní soud podle krajského soudu nesprávně určil tarifní hodnotu pro účely náhrady nákladů řízení podle § 7 advokátního tarifu v závislosti na hodnotě nemovité věci. V nynější věci se měla určit tarifní hodnota ve výši 35 000 Kč podle § 9 odst. 3 písm. b) téhož předpisu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, protože předmět nynější věci je penězi neocenitelný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. 30 Cdo 4822/2017). Krajský soud v písemném vyhotovení napadeného rozsudku formuloval poučení, že dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu ve stanovené lhůtě, bez dalšího rozlišení přípustnosti dovolání k jednotlivým výrokům.

4. Následná dovolání - vedlejšího účastníka ve věci samé a stěžovatelky proti nákladovým výrokům - odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 10. 2024 č. j. 23 Cdo 2255/2024-902. U stěžovatelky pro nepřípustnost dovolání proti nákladovému výroku tzv. ze zákona.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud nesprávně změnil rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení. Krajský soud za tarifní hodnotu považoval pouze 35 000 Kč podle § 9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu., zatímco okresní soud vycházel z hodnoty nemovité věci podle kupní ceny. Krajský soud sice odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, ovšem bližší odůvodnění napadený rozsudek postrádá. Krajský soud ani na jednání na změnu právního názoru neupozornil, a nedal tak stěžovatelce možnost se k němu vyjádřit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 241/21). Nadto dal Nejvyšší soud v navazujícím dovolacím řízení stěžovatelce za pravdu, protože při rozhodování o nákladech dovolacího řízení vycházel z hodnoty nemovité věci, stejně jako okresní soud.

6. Dále stěžovatelka namítá, že okresní soud ani krajský soud jí nepřiznaly náhradu nákladů za několik písemných podání či za účast na jednání. To stěžovatelka podrobně doložila, ovšem obecné soudy svoje rozhodnutí o neúčelnosti těchto úkonů neodůvodnily dostatečně. Ústavní stížnost má být v souladu s judikaturou Ústavního soudu také včasná, protože dovolání stěžovatelky směřovalo jen proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku. Svoji věc stěžovatelka označuje jako významnou, protože krajský soud snížil náklady o více než 176 000 Kč, při přiznání dalších požadovaných úkonů by šlo dokonce o rozdíl ve výši více než 256 000 Kč. Řízení bylo stresující a zdlouhavé, jde o spor s developerem, který různě obstruoval. V jiných obdobných věcech téhož žalovaného vedených u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (sp. zn. 3 C 176/2022) nebo Krajského soudu v Hradci Králové (sp. zn. 25 Co 290/2022) soudy rozhodly o tarifní hodnotě pro účely náhrady nákladů řízení stejně jako okresní soud v nynější věci, tedy podle hodnoty nemovité věci.

III. Doručená vyjádření

7. Ústavní soud si vyžádal spis a vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Krajský soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Vedlejší účastník zdůraznil zdrženlivost Ústavního soudu v nákladových věcech. Podle ustálené rozhodovací praxe obecných soudů se za cenu obvyklou pro účely určení tarifní hodnoty sporu nemůže automaticky považovat sjednaná kupní cena. Spis v nynější věci neobsahoval žádné objektivní podklady pro určení ceny obvyklé. Proto bylo použití tarifní hodnoty v nynější věci přiléhavé. Nemůže jít o exces. V replice stěžovatelka zpochybnila tvrzení vedlejšího účastníka a zopakovala argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti.

IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou a je přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou. Ústavní stížnost je také včasná, přestože od doručení napadeného rozsudku do podání ústavní stížnosti uplynulo více než dva měsíce (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Krajský soud totiž stěžovatelku nesprávně poučil o přípustnosti dovolání (blíže viz bod 31 nálezu ze dne 6. 9. 2024 sp. zn. II. ÚS 1679/24 a judikaturu tam odkazovanou).

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní stížnost je důvodná. A to přesto, že nynější věc se týká výhradně rozhodování o nákladech řízení. V takových věcech je Ústavní soud zdrženlivý, a to tím spíše po vydání stanoviska pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, kde uvedl, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. V nynější věci ovšem takové výjimečné okolnosti shledal.

10. Nesprávné a překvapivé určení tarifní hodnoty odvolacím soudem při hodnocení, zda předmět řízení tvoří věc penězi ocenitelná či neocenitelná, je častým motivem nálezové judikatury Ústavního soudu [kupříkladu nálezy ze dne 11. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 460/23 (N 142/120 SbNU 130), ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 277/24 a ze dne 2. 10. 2024 sp. zn. II. ÚS 572/24], a to i po vydání uvedeného stanoviska (nálezy ze dne 25. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 3292/24, ze dne 23. 7. 2025 sp. zn. II. ÚS 1761/25, ze dne 18. 3. 2026 sp. zn. II. ÚS 297/26 či obdobně též nález ze dne 13. 5. 2026 sp. zn. II. ÚS 263/26). Z této nálezové judikatury vyplývá, že změní-li odvolací soud rozhodnutí o nákladech řízení na základě odlišného právního názoru k určení a výši tarifní hodnoty, aniž by účastníkovi umožnil se k tomuto názoru vyjádřit, poruší čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z těchto rozhodnutí lze rovněž dovodit, že použije-li soud při určení náhrady nákladů řízení "fiktivní" tarifní hodnotu podle § 9 advokátního tarifu bez splněných tam uvedených podmínek, dopustí se svévole a poruší čl. 11 odst. 1 Listiny. Nevysvětlí-li zároveň, proč nepoužil jinou do úvahy připadající tarifní hodnotu, poruší právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

11. Tatáž situace nastala v nynější věci. Krajský soud oproti okresnímu soudu na podkladě argumentace vedlejšího účastníka určil jinak tarifní hodnotu sporu, a to aniž dal stěžovatelce za dané procesní situace dostatečný prostor se k této změně vyjádřit a aniž svoje rozhodnutí o použití "fiktivní" tarifní hodnoty dostatečně odůvodnil. Pro Ústavní soud tedy výjimečné okolnosti vedoucí k zásahu do nákladové věci představuje kombinace absence odůvodnění ke změně výše tarifní hodnoty s překvapivostí napadeného rozsudku. Rozdíl v přiznaných nákladech na prvním a druhém stupni rovněž není zanedbatelný. Rozhodnutí krajského soudu porušuje zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí 12. Krajský soud zaprvé jako soud odvolací změnil rozhodnutí okresního soudu jako soudu prvního stupně o nákladech řízení v neprospěch stěžovatelky, aniž jí dal procesní prostor se k této změně právního názoru vyjádřit. Tím se dopustil zakázaného tzv. překvapivého rozhodnutí. Tato vada nastává tehdy, nedostanou-li účastníci řízení příležitost vyjádřit se k odlišnému právnímu hodnocení. Zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí. Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat [bod 17 nálezu ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 3182/23 (N 66/123 SbNU 234) či body 25 až 27 nálezu ze dne 22. 7. 2025 sp. zn. II. ÚS 798/25].

13. Stěžovatelka v nynější věci nemohla změnu právního názoru předvídat s ohledem na okolnosti věci a průběh řízení. Sám krajský soud procesní prostor k seznámení se s argumenty pro změnu tarifní hodnoty věci neposkytl. Jak vyplývá z vyžádaného spisu, vedlejší účastník podal blanketní odvolání (č. l. 702), posléze je poprvé doplnil (č. l. 725 a násl.). V těchto podáních vedlejší účastník nenamítal nic proti určení tarifní hodnoty a okresní soud je před předložením věci krajskému soudu zaslal stěžovatelce na vědomí. Po předložení věci krajskému soudu (č. l. 739) vedlejší účastník své odvolání podruhé doplnil (č. l. 764 a násl.). V tomto podání již vedlejší účastník namítl nesprávné určení tarifní hodnoty pro chybějící podklad o aktuální obvyklé ceně nemovité věci (č. l. 768). Toto podání ovšem krajský soud již stěžovatelce na vědomí nezaslal (čemuž lze samozřejmě rozumět; krajskému soudu bylo toto podání doručeno dva dny před jednáním). Posléze se konalo jednání. Ze zvukového záznamu je patrné, že o námitce chybně vyčíslené tarifní hodnoty se zmiňuje jednou pouze právní zástupce vedlejšího účastníka (cca 25. minuta záznamu). Předsedkyně senátu se poté k této otázce na jednání nevrací. Nezmiňuje ji ani dříve u rekapitulace obsahu doručených podání vedlejšího účastníka (cca 15. až 17. minuta zvukového záznamu). Sama stěžovatelka na tuto námitku na jednání nereaguje. Jednání se soustředí na věc samou.

14. Podle Ústavního soudu nelze považovat ojedinělou zmínku právního zástupce žalovaného za dostatečnou z hlediska možnosti účinně argumentovat. Je pravdou, že vyjádření protistrany je častou okolností, z níž Ústavní soud dovozuje dostatečnou příležitost stěžovatele se vyjádřit ke změně právního názoru, který vychází právě z tohoto vyjádření protistrany (viz kupříkladu bod 11 usnesení ze dne 3. 12. 2025 sp. zn. I. ÚS 2785/25 či bod 11 usnesení ze dne 30. 1. 2026 sp. zn. I. ÚS 2771/25). Jde však především o písemná podání, se kterými se může stěžovatel předem seznámit, nikoli ojedinělé ústní zmínky na jednání bez následné aktivity soudu.

15. Jedinou možností, kdy se stěžovatelka v nynější věci mohla k námitce nesprávně určené tarifní hodnoty vyjádřit, je v podstatě jen její závěrečná řeč. O této námitce se totiž stěžovatelka mohla dozvědět nejdříve až v průběhu jednání z ústního vyjádření právního zástupce vedlejšího účastníka. Ústavní soud takovou příležitost nepovažuje za dostatečnou, protože sám krajský soud se na tuto otázku na jednání nijak nezaměřil. Hodlal-li krajský soud hodnotit tarifní hodnotu oproti okresnímu soudu jinak, bylo na jeho odpovědnosti, aby na tuto eventualitu stěžovatelku blíže upozornil a kupříkladu avizoval, že pro něj může být tato námitka relevantní, případně stěžovatelku přímo vyzval, aby se k ní vyjádřila. Prostor pro to byl i po oddělené poradě senátu, která předcházela odročení jednání za účelem vyhlášení rozhodnutí. Popřípadě v době od odročení jednání do vyhlášení rozhodnutí. Sám právní zástupce vedlejšího účastníka ostatně v jiném kontextu na jednání upozorňoval na judikaturu Ústavního soudu k zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí odvolacích soudů (cca 23. minuta zvukového záznamu).

16. Změnil-li proto krajský soud rozhodnutí okresního soudu při určení tarifní hodnoty bez zaslání doplnění odvolání stěžovatelce na vědomí nebo vytvořením procesního prostoru k vyjádření na jednání, dopustil se vady tzv. překvapivého rozhodnutí. Rozhodnutí krajského soudu je u rozdílného určení tarifní hodnoty nepřezkoumatelné 17. Zadruhé krajský soud nedostatečně odůvodnil svůj závěr o odlišně určené tarifní hodnotě oproti okresnímu soudu. V kontextu dané věci je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

18. Je evidentní, že okresní soud vycházel při určení tarifní hodnoty z kupní ceny bytu sjednané ve smlouvě o smlouvě budoucí uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, na základě které se rozhodovalo o nahrazení projevu vůle uzavřít kupní smlouvu hlavní. Ústavní soud samozřejmě rozumí odkazu krajského soudu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4822/2017, podle kterého kupní cenu nelze bez dalšího považovat za odraz obvyklé ceny nemovité věci. Odkaz krajského soudu na jeden rozsudek Nejvyššího soudu ovšem rozhodně neřeší podstatu argumentace stěžovatelky a úvahu okresního soudu, z níž vycházel při určení tarifní hodnoty v prvostupňovém řízení. Zásadní otázky zůstávají nezodpovězené. Není zřejmé, proč nemohl krajský soud akceptovat sjednanou kupní cenu. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že kupní cenu nelze považovat za odraz hodnoty věci automaticky. To však neznamená, že kupní cenu je třeba vždy automaticky zavrhnout, jak to učinil nyní krajský soud. Nic takového z odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ani tam odkazované judikatury nevyplývá. Krajský soud judikaturu Nejvyššího soudu vytrhává z kontextu a nezohledňuje další aspekty problému, ke kterým se ostatně opakovaně vyjadřoval Ústavní soud.

19. Jako jediná myslitelná se nabízí úvaha, že sjednanou kupní cenu krajský soud považoval za zastaralou. To ale znamená, že hodnota bytu by byla tehdy sjednána spíše jako příliš nízká v porovnání s aktuální hodnotou nemovitosti. To je naopak spíše argument ve prospěch zvýšení tarifní hodnoty, nikoli pro její řádové snížení použitím § 9 advokátního tarifu. Není vůbec zřejmé, co změnou právního názoru krajský soud sledoval, jaká logika se skrývá za rozdílným určením tarifní hodnoty v této věci. V podrobnostech lze přitom odkázat na body 18 a 19 nálezu sp. zn. II. ÚS 572/24 a tam uvedenou judikaturu, kde se řeší právě problematika určení hodnoty sporu podle sjednané ceny. Argumenty tam obsažené lze vystihnout jako úvahu, že i významně podhodnocený (nepřesný) odhad ceny je šetrnější, než když soud na určení ceny rezignuje. To přesně vystihuje nynější případ.

20. Tuto argumentační linii vyplývající z nálezové judikatury krajský soud úplně opomíjí. Tyto nálezy Ústavního soudu jsou přitom závazné i pro krajský soud (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Krajský soud tedy nevysvětlil, proč nepoužil jinou do úvahy připadající tarifní hodnotu podle sjednané ceny podle smlouvy o smlouvě budoucí - tedy především zda považoval sjednanou kupní cenu za příliš nízkou či příliš vysokou a z jakých konkrétních důvodů. Pochybnosti Ústavního soudu o dostatečném odůvodnění umocňuje také následné rozhodnutí v nynější věci o dovolání: Nejvyšší soud také určil tarifní hodnotu podle sjednané kupní ceny. Stejně tak obecné soudy v jiných obdobných věcech, na které poukazuje stěžovatelka, určily tarifní hodnotu podle obdobně sjednané ceny. Jak je dokonce patrné ze soudního spisu, jedno z těchto rozhodnutí stěžovatelka předložila krajskému soudu v rámci svého vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka (č. l. 750 a násl.).

VI. Závěr a zbylé námitky stěžovatelky

21. Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost důvodnou a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí v části označené ve výroku tohoto nálezu zrušil z důvodu porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení ústavně zaručených práv se týká obou napadených výroků, neboť oba vychází z nepřezkoumatelně a procesně neregulérně určené tarifní hodnoty.

22. Ústavní soud nepředjímá výsledek dalšího rozhodování o nákladech řízení. Neříká, že ústavně souladné je jen určení tarifní hodnoty, jak ji určil okresní soud. Krajský soud ovšem v dalším řízení musí své úvahy odůvodnit tak, aby bylo zřejmé, z jakých důvodů nepovažuje sjednanou kupní cenu za rámcově odpovídající obvyklé ceně nemovité věci. Při této úvaze se musí také logicky vypořádat s nálezovou judikaturou k určení tarifní hodnoty podle sjednané ceny nemovité věci a musí dát případně účastníkům řízení náležitý procesní prostor vyjádřit se k rozhodným okolnostem věci, které oproti okresnímu soudu eventuálně posoudí jinak.

23. Zbylé námitky stěžovatelky o účelnosti vynaložených úkonů jsou zjevně neopodstatněné. Okresní soud nepřiznání zbylých úkonů srozumitelně odůvodnil s tím, že nešlo o úkony vyžádané či nezbytné, popřípadě šlo o úkony duplicitní. Pro účely rozhodování o nákladech řízení je takové úvaha dostatečně konkretizovaná, Ústavní soud zde nemá žádné pochybnosti o racionalitě tohoto odůvodnění.

24. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu)

Poučení

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 24. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu