II.ÚS 150/98
V PLATNOSTI- MS Brno 46 C 1/96
- KS Brno 37 Co 987/96
- ÚS II.ÚS 150/98
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se proti rozhodnutí obecných soudů vyjádřil, že by měl být náhradou nákladů řízení vyšší podíl od žalovaného. Soudy rozhodly, že žaloba byla podána po uplynutí promlčecí lhůty a že žalovaný nemusel nést náklady. Ústavní soud uznal, že námitka promlčení je právem žalovaného a nemůže být považována za chování způsobující zpětvzetí žaloby.
Rubrum
II.ÚS 150/98 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti U., právně zastoupené Dr. Mgr. P.M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 37 Co 987/96, ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 13. 9. 1996, sp. zn. 46 C 1/96, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst.2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť jde o podání zjevně neopodstatněné. Stěžovatel podal dne 1. 4. 1998 k Ústavnímu soudu stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 37 Co 987/96, které nabylo právní moci dne 13. 3. 1998, když tímto usnesením bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 9. 1996, sp. zn. 46 C 1/96, ve výroku o náhradě nákladů řízení. Podle názoru stěžovatele bylo shora uvedenými rozhodnutími obecných soudů porušeno jeho právo na právní a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a dále právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě. Ke skutkovým okolnostem případu navrhovatel uvádí, že jako žalobce se v rozkazním řízení domáhal zaplacení dlužné částky za nájemné a za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši 3 927 Kč. Žalovaný ve svém vyjádření k podanému návrhu uplatnil námitku částečného promlčení nároku. Po zpětvzetí žaloby stěžovatelem před jednáním soud řízení zastavil. Usnesení o zastavení řízení odůvodnil prvoinstanční soud poukazem na znění ustanovení § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. s tím, že stěžovatel zavinil zastavení řízení. Tento soud zároveň konstatoval, že k tíži žalovaného nemůže jít ta skutečnost, že stěžovatel nepodal svoji žalobu včas, ale až po promlčení nároku a po vznesení námitky promlčení tedy soud musel řízení zastavit. Stěžovatel napadl usnesení prvoinstančního soudu odvoláním, které směřovalo do výroku, jimž bylo rozhodnuto o náhradách nákladů řízení mezi účastníky. Navrhovatel ve své ústavní stížnosti argumentuje v podstatě shodně jako tomu bylo v případě odvolání proti rozhodnutí Městského soudu v Brně, tj., že žaloba byla podána důvodně a k jejímu zpětvzetí došlo pro chování žalovaného, takže z tohoto důvodu mělo být podle mínění navrhovatele postupováno ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Lze tedy shrnout, že obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatele s právním názorem obecných soudů, pokud mu tyto nepřiznaly zaplacení nákladů řízení žalovaným, a to ve výši téměř 99% k celkovým nákladům řízení. Oba obecné soudy dospěly v odůvodnění svých rozhodnutí ke shodným závěrům, že totiž námitka promlčení uplatněného nároku je právem žalovaného a nelze ji považovat za chování zapříčiňující zpětvzetí žaloby, jak ji má na mysli ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., a to z toho důvodu, že uplatnění nároku stěžovatelem po uplynutí promlčecí lhůty, jak je stanoveno příslušnými ustanoveními o. z. nemůže mít procesních důsledků v rovině rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v neprospěch žalovaného. Navíc podle názoru odvolacího soudu nebylo možno z obsahu spisu dovodit i druhou podmínku pro vznik práva stěžovatele na náhradu nákladů řízení, tj. důvodnost podané žaloby. Jelikož žalovanému nevznikly v průběhu řízení před obecnými soudy žádné náklady, rozhodly tyto soudy v odvolání na ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval ve svých nálezech, nesouhlas s právním názorem obecných soudů nemůže být důvodem k podání ústavní stížnosti, jestliže tyto soudy neporušily ve své rozhodovací činnosti kautely ústavnosti a zákonnosti dané příslušnými právními předpisy. V návaznosti na judikaturu Ústavního soudu lze také konstatovat, že k odnětí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení po delší dobu nečinný). Nic ze shora řečeného se však v tomto případě nestalo. Pokud navrhovatel tvrdí, že obecné soudy porušily procesní předpisy a tím došlo k újmě na jeho základních právech a svobodách, pak je nutno zdůraznit, že podaná ústavní stížnost vychází z chybné interpretace § 146 o. s.ř. ve vztahu k ustanovení § 100 a § 3 o. z., který" uvádí, že k odůvodněné námitce promlčení uplatněné dlužníkem je povinen soud vždy přihlédnout, přičemž se jedná na straně dlužníka o výkon jeho práva, které není ani nemůže být v rozporu s právy a oprávněnými zájmy stěžovatele a ani v rozporu s dobrými mravy. Výkon subjektivního práva žalovaného je proto rovněž v souladu se zákonem a uplatnění tohoto práva nesmí být postiženo žádnou sankcí. Nelze proto spravedlivě požadovat, aby soud přiznal za této situace stěžovateli vynaložené náklady řízení uložením této povinnosti žalovanému, když zároveň platí zásada, že soud hodnotí výsledek řízení ( v daném případě zpětvzetí žaloby a zastavení řízení) ve vztahu k petitu žaloby jako neúspěch stěžovatele ve sporu. Stěžovatel vědomě uplatnil své právo na vymáhání již částečně promlčené pohledávky s příslušenstvím u soudu a je proto nucen nést i důsledky nastalé procesní situace, která však v žádném případě nemůže být z důvodu zákonné obrany žalovaného přičtena k jeho tíži. Senátu Ústavního soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka předseda senátu ÚS V Brně dne 8. února 1999
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.