II.ÚS 1500/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Jana Boučka, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Kociánem, advokátem, sídlem Revoluční 1047/14, Nový Jičín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 235/2025-41 ze dne 30. března 2026, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 A 35/2025-30 ze dne 9. září 2025, rozhodnutí Úřadu městské části Praha 12 č. j. P12 33084/2025 OVY ze dne 5. února 2025 a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy č. j. MHMP 1997464/2024 ze dne 2. prosince 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Úřadu městské části Praha 12 a Magistrátu hlavního města Prahy, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí správních soudů a orgánů označených v záhlaví. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluvy")] a práva na svobodný přístup k informacím (čl. 17 Listiny). Dále stěžovatel shledává porušení ústavních principů stanovených v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy.

2. Stěžovatel podal žádost o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Žádal o kopie oznámení o zahájení řízení o změně stavby před dokončením a rozhodnutí o těchto změnách, které Úřad městské části Praha 12 při výkonu pravomoci stavebního úřadu vydal od roku 2021. Úřad stěžovatele přípisem vyzval, aby uhradil náklady za rozsáhlé vyhledávání informací ve výši 1 062 Kč podle § 17 odst. 1 a 3 zákona o svobodném přístupu k informacím. Stěžovatel podal proti stanovení úhrady stížnost. Magistrát hlavního města Prahy (stížnostní orgán) napadeným rozhodnutím potvrdil výši úhrady, kterou stanovil úřad. Stěžovatel částku neuhradil a jeho žádost byla proto napadeným rozhodnutím úřadu odložena. Stěžovatel se bránil žalobou před Městským soudem v Praze, ten ji napadeným rozsudkem zamítl. Stěžovatel poté podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, Nejvyšší správní soud ji taktéž zamítl napadeným rozsudkem.

3. Zdůvodnění správních orgánů a správních soudů spočívalo v tom, že stanovená výše úhrady odpovídala rozsáhlosti vyhledávání informací. Požadované informace by úřad musel postupně "poskládat" - nejprve vyhledat široké množství spisů podle různých parametrů a poté z nich manuálně vytřídit ty, ve kterých opravdu žádost o změnu stavby před dokončením byla. Informační systém úřadu nemá funkci třídění spisů podle tohoto kritéria a ani ji ze zákonného či jiného čistě praktického důvodu mít nemusí. Úřad přezkoumatelně vypočítal na pokusném vzorku, že aby úředník identifikoval, shromáždil a utřídil data, trval by mu takový postup 4 hodiny a 15 minut, čemuž odpovídá stanovená úhrada. Úřad nestanovil úhradu za neexistující informaci, jelikož teprve až jejím vyhledáváním mohl zjistit, jaké a kolik takových informací má. Zároveň nebylo hned od počátku jasné, že taková informace z povahy věci nemůže existovat.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší tři stěžejní okruhy námitek. Celou ústavní stížností se prolíná nesouhlas stěžovatele s tím, že by měl za poskytnutí informace uhradit náhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledávání. Jde podle něj o běžnou činnost povinného subjektu, vypočítaný čas na vyhledávání (4 hodiny a 15 minut) není mimořádně rozsáhlý a zdůvodnit ji nelze ani nízkou částkou, kterou povinný subjekt vypočítal.

5. Zaprvé nesouhlasí s uložením povinnosti úhrady za vyhledávání neexistující informace. Právo na informace má být především bezplatné, jen výjimečně fakultativně za úplatu. Úhrada je spojená pouze s poskytnutím informace, povinné subjekty tedy nemohou chtít úhradu za to, že budou informaci vyhledávat a poté hrozí, že stěžovateli sdělí, že informace nenašly.

6. Zadruhé namítá, že by neměl nést náklady za nedostatečnou funkcionalitu infomačního systému povinného subjektu jako orgánu veřejné moci. To, že informační systémy stavebního úřadu nejsou dostatečně technicky vyspělé, nemůže být kladeno k tíži stěžovatele a nemůže tím být podmíněn jeho svobodný a bezplatný přístup k informacím.

7. Zatřetí dodává, že kombinací všech těchto faktorů správní soudy porušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu, jelikož se nezabývaly proporcionalitou úhrady. Soudy měly zkoumat, jestli vzhledem k okolnostem byla úhrada nezbytná a přiměřená.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud nejdřív posoudil splnění procesních předpokladů řízení.

6. Stěžovatel ústavní stížností napadl i rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy jako stížnostního orgánu, který rozhodl podle § 16a odst. 7 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím. Úhrada nákladů za rozsáhlé vyhledávání informací má soukromoprávní povahu, proto rozhodnutí nadřízeného orgánu o stížnosti podle § 16a odst. 7 zákona o svobodném přístupu k informacím není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., avšak ani rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci podle § 68 písm. b) s. ř. s. (usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, č. j. Konf 115/2009-34 ze dne 15. 9. 2010 a usnesení rozšířeného senátu NSS čj. 2 As 34/2008-90 ze dne 21. 9. 2010). Žadatel se tedy nemůže soudně bránit proti rozhodnutí o stížnosti na výši úhrady, s nímž nesouhlasí (srov. též rozsudek NSS č. j. 6 As 211/2015-14 ze dne 13. 4. 2016). Tedy, neexistuje přímá soudní cesta, jak se bránit proti rozhodnutí o stížnosti na výši úhrady.

7. Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, běží podle ustanovení § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu lhůta dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k zásahu došlo. Z přiložených dokumentů Ústavní soud ověřil, že rozhodnutí stížnostního orgánu nabylo právní moci dne 5. 12. 2024. Ústavní stížnost je proto v této části nepřípustná pro opožděnost.

8. Co se týče zbylé části ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí správních soudů a Úřadu městské části Praha 12, ta byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Prakticky identickou ústavní stížností téhož stěžovatele se Ústavní soud zabýval v usnesení sp. zn. I. ÚS 915/26 ze dne 29. 4. 2026. Dotčená věc se týkala velmi podobného typu požadovaných informací od stejného povinného subjektu. Od závěrů uvedených v tomto usnesení nemá nyní Ústavní soud důvod se odklánět, a proto na ně v plném rozsahu odkazuje. Nad tento rámec dále uvádí k nynější ústavní stížnosti následující.

11. Předně, stěžovatel nenamítá neústavnost samotné úhrady za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací (k omezení práva na přístup k informací srov. KÜHN, Zdeněk, Jan KRATOCHVÍL, Jiří KMEC, David KOSAŘ a kol. Listina základních práv a svobod: velký komentář. 1. vyd. Praha: Leges, 2022, s. 813). Jeho námitky se týkají výlučně aplikace úhrady na dotčený případ, přičemž stejně jako ve věci sp. zn. I. ÚS 915/26 v zásadě pouze polemizuje se závěry obecných soudů na úrovni obyčejného práva.

12. Jediná námitka, která se odlišuje od námitek ve věci sp. zn. I. ÚS 915/26, se týká testu proporcionality. V obecné rovině stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí správních soudů důsledně nezkoumají, zda požadovaná úhrada byla v konkrétních okolnostech věci nezbytná a přiměřená. Konkrétně pak zdůrazňuje, že obecné soudy nezohlednily důvod časové náročnosti vyhledávání, který spočíval ve způsobu evidence používaném povinným subjektem.

13. Přiměřenost úhrady je podle judikatury Ústavního soudu jedním z faktorů, kterými je potřeba se při jejím stanovení zabývat (nález sp. zn. III.ÚS 3339/20 ze dne 29. 6. 2021, bod 37). Co se zaprvé týká obecné roviny, soudy se zcela ve shodě s citovaným nálezem podrobně věnovaly relevantním aspektům proporcionality úhrady, jako je předpokládaná doba vyhledávání na základě kvalifikovaného odhadu nebo hodinová sazba.

14. Zadruhé, jedním z takto posuzovaných aspektů byla i okolnost způsobu vedení evidence. V tomto ohledu obecné soudy hodnotily, zda bylo na místě, aby žalovaný samostatně a strukturovaně evidoval žalobcem požadované dokumenty - pokud by tomu tak bylo, byl by požadavek na úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací nepřiměřený. Podrobně přitom vysvětlily důvody, pro které povinný subjekt nemá povinnost vést samostatnou a strukturovanou evidenci, v níž by mohl snadno a rychle vyhledat právě žalobcem požadované dokumenty, potažmo že pro řádný výkon funkce žalovaného není nezbytné, aby vedl souhrnnou evidenci těchto dokumentů nebo aby disponoval funkcionalitou ve svém interním informačním systému, která by mu umožnila tyto dokumenty rychle vyhledat za libovolně zvolené období.

15. Takové posouzení proporcionality nevykazuje žádné ústavně-právní nedostatky, které by vyžadovaly zásah Ústavního soudu.

16. S ohledem na to Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu