II.ÚS 1517/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem, sídlem Na Rybníčku 1364/12, Praha 2 - Nově Město, proti části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2026 č. j. 18 Co 393/2025-203 ve znění usnesení ze dne 18. května 2026 č. j. 18 Co 393/2025-211 a výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. října 2025 č. j. 25 C 12/2025-170, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a M. K. a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených (výroků) rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozhodl, že první vedlejší účastník jako žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli jako žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 679 735 Kč od 8. 11. 2023 do 28. 5. 2025 a z částky 474 194 Kč od 8. 11. 2023 do 2. 6. 2025 (výrok I.). Žaloba týkající se nároku stěžovatele na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 679 735 Kč od 23. 9. 2022 do 7. 11. 2023 a z částky 474 194 Kč od 23. 9. 2022 do 7. 11. 2023 byla zamítnuta (výrok II.). Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 43 758,75 Kč (výrok III.) a dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit druhé vedlejší účastnici, která v řízení před obecnými soudy vystupovala jako vedlejší účastnice na straně žalovaného (dále též jen "pojišťovna"), náhradu nákladů řízení ve výši 402,72 Kč (výrok IV.).

3. Proti výrokům II. a III. rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé (výrok II.), jakož i ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem (správně výrok III.) potvrdil (výrok I. rozsudku městského soudu). Ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a druhou vedlejší účastnicí byl rozsudek obvodního soudu změněn jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 600 Kč, jinak byl rovněž potvrzen (výrok II. rozsudku městského soudu). Výrokem III. rozsudku městského soudu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11 313,50 Kč. Výrokem IV. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit druhé vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč.

4. Opravným usnesením městský soud opravil výrok rozsudku městského soudu o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem jen tak, že správně byl potvrzen nákladový výrok III. rozsudku obvodního soudu, jinak návrhu stěžovatele na opravu tohoto výroku nebylo vyhověno.

5. Ačkoli stěžovatel v petitu ústavní stížnosti napadá rozsudek obvodního soudu a rozsudek městského soudu v celém rozsahu, z obsahu ústavní stížnosti a především z jejího doplnění vyplývá, že napadá pouze nákladové výroky rozhodnutí obecných soudů týkající se nákladů řízení mezi stěžovatelem a prvním vedlejším účastníkem řízení. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel výslovně uvádí, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku městského soudu ve znění opravného usnesení, a to z důvodu přiznání náhrady nákladů řízení prvnímu vedlejšímu účastníkovi. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel dodává, že zákonná úprava mu neumožňuje podat proti nákladovým výrokům dovolání, a proto se může domáhat nápravy pouze cestou ústavní stížnosti.

II. Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy přiznaly nárok na úhradu nákladů řízení prvnímu vedlejšímu účastníkovi, odsouzenému pachateli zvlášť závažného zločinu, který soudy navíc nesprávně vyčíslily v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel poukazuje na to, že první vedlejší účastník mu úmyslným jednáním způsobil trvalé zdravotní poškození, přičemž sám nic nezaplatil na náhradu škody a na náhradu újmy, kterou stěžovateli způsobil (první vedlejší účastník se dopustil úmyslného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. l zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákon). Za prvního vedlejšího účastníka plnila druhá vedlejší účastnice, pojišťovna, přestože to zřejmě nebylo její povinností, protože první vedlejší účastník se dopustil úmyslného a nikoli nedbalostního jednání. I když jde pouze o nákladový výrok, má stěžovatel zato, že ústavní stížnost má judikaturní přesah, protože tímto výrokem soudy nezohlednily, že jednáním prvního vedlejšího účastníka byla stěžovateli způsobena škoda na zdraví a újma spočívající ve způsobení trvalých následků.

7. Stěžovatel dovozuje, že bez podání žaloby by druhá vedlejší účastnice neplnila, přičemž první vedlejší účastník sám neplnil vůbec nic, a žaloba tedy byla podána důvodně. První vedlejší účastník neměl úspěch ve věci, a proto nebylo důvodu, aby mu stěžovatel hradil náklady řízení. Náhrada nákladů měla být přiznána stěžovateli, protože strana žalovaná v důsledku podané žaloby plnila. Za situace, kdy soudy nepřiznaly stěžovateli náhradu nákladů řízení, ačkoli tak správně učinit měly, s ohledem na okolnosti případu měly alespoň rozhodnout, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nebyly však dány žádné zákonné a morální podmínky pro to, aby stěžovatel platil náhradu nákladů řízení odsouzenému pachateli zvlášť závažného úmyslného zločinu, který mu způsobil trvalé poškození na zdraví a který mu sám nic nezaplatil. Stěžovatel namítá, že obecné soudy svým postupem porušily i § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když nevzaly v úvahu, že účastníky řízení jsou na jedné straně poškozený a na druhé straně pravomocně odsouzený pachatel zvlášť závažného úmyslného zločinu. Stěžovatel považuje postup soudů za nespravedlivý a protiústavní.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná (dotazem na informačním centru obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v předmětné věci nepodal proti rozsudku městského soudu dovolání, přičemž dovolání proti nákladovým výrokům není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné) a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud, jak plyne z jeho ustálené judikatury, staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, a proto i na něj dopadají požadavky (řádného) spravedlivého procesu [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) nebo nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz.).

11. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí o to více pro rozhodování podle § 150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Ustanovení § 150 o. s. ř., obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)].

12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití uvedeného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek [srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)].

13. V předmětné věci o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelem a prvním vedlejším účastníkem rozhodl obvodní soud ve výroku III. podle § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 o. s. ř. tak, že převážně úspěšnému prvnímu vedlejšímu účastníkovi přiznal poměrnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Obvodní soud přihlédl k tomu, že řízení co do částky 679 735 Kč bylo zastaveno pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. Co do částky 499 194 Kč bylo řízení zastaveno pro částečné zpětvzetí žaloby, a to nikoli pro chování žalovaného, když stěžovatel nevyčkal pravomocného skončení trestního řízení vedeného u městského soudu pod sp. zn. 3 T 26/2023 a druhá vedlejší účastnice plnila toliko v návaznosti na rozsudek městského soudu ze dne 16. 4. 2025 č. j. 44 To 103/2025-482, tedy nezávisle na nyní posuzovaném řízení. Stěžovatel byl částečně neúspěšný i co do požadovaného úroku z prodlení. Předmětem řízení tak zůstal požadavek stěžovatele na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Stěžovatel původně požadoval plnění ve výši 1 644 162,19 Kč na kapitalizovaných úrocích, přiznáno mu bylo plnění ve výši 270 329,84 Kč, tj. byl úspěšný v rozsahu 16,44 %. První vedlejší účastník byl tedy úspěšný v rozsahu 83,56 %, a proto mu byla přiznána poměrná náhrada nákladů řízení v rozsahu 67,12 %.

14. Městský soud shledal výrok III. rozsudku obvodního soudu o nákladech řízení mezi účastníky správným a ztotožnil se také se závěrem obvodního soudu, že zastavení řízení pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, stejně jako zastavení pro zpětvzetí žaloby, nenastalo zaviněním vedlejšího účastníka, ale bylo důsledkem procesního postupu stěžovatele, který podal žalobu ještě před pravomocným rozhodnutím trestního soudu, a následně byl jeho nárok uspokojen pojistitelem prvního vedlejšího účastníka v reakci na výsledek trestního řízení, nikoliv v důsledku řízení civilního. Proto je i podle městského soudu namístě, aby náklady šly k tíži stěžovatele. Městský soud se neztotožnil pouze se závěrem obvodního soudu o výši nákladů přiznaných úspěšné druhé vedlejší účastnici, když správně měla být stanovena částkou 600 Kč. O nákladech odvolacího řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť první vedlejší účastník byl v odvolacím řízení úspěšný. Výše uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

15. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že závěry městského soudu o výši nákladů přiznaných úspěšné druhé vedlejší účastnici nejsou v rozporu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), podle kterého změní-li odvolací soud výrok soudu prvního stupně o nákladech občanského soudního řízení v neprospěch odvolatele, neporuší tím jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.

16. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud nezjistil, že by v předmětné věci byly dány jakékoliv výjimečné okolnosti odůvodňující jeho zásah. V této věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, navíc se ústavní stížnost týká nákladů řízení. Se zřetelem k uvedenému Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.

17. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu