II.ÚS 152/96
V PLATNOSTI- MS Brno 2 T 37/94
- ÚS II.ÚS 152/96
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po lhůtě stanovené zákonem a jedná se o návrh zjevně neopodstatněný. Soud se opřel o § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož je lhůta pro podání stížnosti 60 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Soud závěr návrhu potvrdil, protože Nejvyšší soud ČR již vysvětlil, že DPH zaplacená advokátem nemůže být součástí nároku na odměnu za právní pomoc. Soud uznal, že zákony neumožňují přiznání náhrady DPH v rámci odměny za obhajobu.
Rubrum
II.ÚS 152/96 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl dne 20.8.1996 soudcem zpravodajem JUDr.Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti JUDr. V.B., t a k t o :
Výrok
Ú s t a v n í s o u d n á v r h o d m í t á .
Odůvodnění
: Soudce zpravodaj podle ust. § 43 odst. 1 písm. b), c) zák.č. 182/1993 Sb. návrh odmítl, neboť návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem a rovněž jedná se o návrh zjevně neopodstatněný. Dne 5.6.1996 obdržel Ústavní soud české republiky návrh, který směřoval proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9.11.1995, sp.zn. 2 T 37/94, které nabylo právní moci dnem 21.11.1995. Napadené usnesení Městského soudu v Brně stanovilo výši odměny obhájci (v tomto řízení stěžovatele), aniž přiznalo právnímu zástupci právo na náhradu DPH ve výši 5% z částky s odůvodněním, že úhradu DPH nelze přiznat v rámci nároku advokáta na odměnu za obhajobu. Tímto rozhodnutím se navrhovatel cítí zkrácen na svém právu získat za poskytnutou právní pomoc odměnu ve výši stanovené příslušnými právními předpisy. V další části v podání stěžovatel uvádí, že popsaný problém, tj. praxe obecných soudů v celé ČR, které shodně nepřiznávají advokátům - plátcům daně DPH ve výši odměny i částku připadající na daň z přidané hodnoty, jsou advokáti - plátci DPH, zkracováni ve svých právech. Soudy advokátům nepřiznávají náhradu za DPH uplatňovanou ve vyúčtování odměny za obhajobu většinou bez bližšího zdůvodnění nebo s odůvodněním, že odměnu za poskytování právní pomoci advokátům nelze v žádném případě považovat "za cenu", podle zákona č.526/1990 Sb., o cenách. Důsledkem nesprávné interpretace zákonů je pak podle stěžovatele porušování č1.28 Listiny základních práv a svobod, aplikované ve vztahu k výkonu advokacie per analogiam, tedy jako porušení práva advokáta na spravedlivou odměnu za práci, a rovněž tak porušením mezinárodních smluv garantujících právo na stejnou odměnu za práci stejné hodnoty. Dále navrhoval, aby v řízení vystupovala jako vedlejší účastník ČAK vzhledem k tomu, že uvedený problém se týká značného počtu jejích členů. Soudce zpravodaj vzal v úvahu, že v době rozhodování o ústavní stížnosti byla již v platnosti nová vyhláška Ministerstva spravedlnosti ČR č. 177 ze dne 4.6.1996, která nahradila dříve platnou vyhlášku č.270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci. Tato novelizovaná vyhláška v § 2 odst. 1 stanoví, že advokát má vedle nároků na odměnu též nárok na náhradu hotových výdajů a náhradu za promeškaný čas za podmínek a ve výši stanovené touto vyhláškou. V odst. 2 téhož paragrafu se uvádí, že jiné náklady advokáta, zejména náklady na běžné administrativní práce, jsou zahrnuty v odměně advokáta. Ani v jiných ustanoveních téže vyhlášky, které řeší výši odměny, není zmiňována možnost náhrady za poskytnutou DPH započítat do odměny advokáta. Touto problematikou se zabývalo občanskoprávní kolegium Nejvyššího soudu České republiky, které ve svém stanovisku, Cpjn 81/94 (Sb.s.r.95,6,215), uvádí, že za náklady řízení ve smyslu ust. § 137 o.s.ř. nelze považovat náklady advokáta, zastupujícího účastníka v občanskoprávním řízení, které uvedený zástupce vynaložil na úhradu daně z přidané hodnoty. Totéž platí i při ustanovení zástupce účastníka řízení podle § 30 o.s.ř., je-li tímto zástupcem advokát, jenž je plátcem daně z přidané hodnoty podle § 5 zák.č.588/1992 Sb. Obdobné rozhodnutí bylo zaujato při výkladu § 152 odst. 3 tr.ř. (pod č.69/1994 Sb.), které uvádí, že obhájce, který byl obviněnému v trestním řízení soudním ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů. Pokud je obviněnému ustanoven obhájce, kdy ho mít musí, jde tu o pověření obhajobou obviněného (obžalovaného) v případech zákonem kogentně stanovených, přičemž ustanovený obhájce je povinen obhajobu převzít. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že také ustanovenému obhájci, který je plátcem daně z přidané hodnoty, nelze přiznat podle ust. § 152 odst.3 tr.ř. v rámci nároku na odměnu za obhajobu ani v rámci hotových výloh částku příslušející na zaplacení daně z DPH. Soudce zpravodaj se s tímto závěrem občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ztotožňuje a považuje proto v této části ústavní stížnosti návrh za zjevně neopodstatněný. Podle § 72 odst.1 zák.č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva Podanou stížnost nelze podřadit pod ust. § 75 odst.2 písm. a) zák.č. 182/1993 Sb., neboť citovaný judikát Nejvyššího soudu by měl být znám i odborné veřejnosti. S ohledem na výše uvedené, soudci zpravodaji nezbylo, než návrh podle § 43 odst. 1 písm. b), c) zák.č. 182/1993 Sb., odmítnout . P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat. V Brně dne 20.8.1996 JUDr.Antonín Procházka soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.