II.ÚS 1523/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného JUDr. Michalem Hudečkem, advokátem, sídlem Krapkova 452/38, Olomouc, proti výzvě k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody vydané Okresním soudem v Olomouci pod č. j. 4 T 69/2025-218 dne 19. května 2026, za účasti Okresního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označené výzvy Okresního soudu v Olomouci s tvrzením, že jejím vydáním došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel vydání této výzvy považuje za jiný zásah do ústavně zaručených práv, jelikož se však domáhá jejího zrušení, Ústavní soud posoudil ústavní stížnost podle jejího obsahu tak, že směřuje proti uvedené výzvě jako formě soudního rozhodnutí. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku okresního soudu č. j. 4 T 69/2025-118 ze dne 19. června 2025 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 55 To 245/2025-50 ze dne 25. srpna 2025.

2. Rozsudkem okresního soudu č. j. 4 T 69/2025-118 ze dne 19. června 2025 byl stěžoval uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Usnesením krajského soudu č. j. 55 To 245/2025-50 ze dne 25. srpna 2025 bylo zamítnuto jeho odvolání.

3. Napadenou výzvou Okresního soudu v Olomouci byl stěžovatel vyzván, aby nastoupil k výkonu uloženého trestu odnětí svobody do Vazební věznice Praha Ruzyně, a to nejpozději dne 10. června 2026.

4. Stěžovatel úvodem cituje pasáže z výše zmíněného usnesení krajského soudu (body 23 až 25), kde bylo konstatováno, že vykonává jiný trest odnětí svobody, pro který byl vydán, a s ohledem na zásadu speciality bude úkolem okresního soudu, aby vyžádal dodatečný souhlas příslušného orgánu předávajícího státu ve smyslu § 198 odst. 1 písm. g), odst. 3 a 4 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Připomíná, že krajský soud zároveň upozornil, že pokud by takový dodatečný souhlas nebyl udělen, a nenastala žádná další z okolností uvedená v § 198 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, nebude možné nařídit výkon uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Namítá, že zmíněný dodatečný souhlas nebyl udělen, takže výzva k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody byla učiněna v rozporu s pokyny krajského soudu. Zároveň tvrdí, že nebyly splněny podmínky stanovené zákonem o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, na které krajský soud odkazoval. Podle jeho názoru nebylo neudělení souhlasu nahrazeno jiným důvodem pro vynětí z pravomoci slovenských justičních orgánů.

5. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň zásah do ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva.

7. Z dokumentů připojených k ústavní stížnosti vyplývá, že okresní soud v první fázi (po pravomocném odsouzení stěžovatele k nepodmíněnému trestu odnětí svobody) postupoval v souladu s pokyny krajského soudu, na které stěžovatel odkazuje, a ke Krajskému soudu v Trnavě podal žádost o dodatečný souhlas s výkonem uloženého trestu. Krajský soud v Trnavě však reagoval sdělením, v němž upozorňoval mj. na § 30 odst. 3 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech publikované v České republice sdělením ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1993 Sb. (Smlouva). Ze zmíněného ustanovení vyplývá, že smluvní strany nebudou vyžadovat při předávání osob k trestnímu stíhání nebo výkonu trestu na základě evropského zatýkacího rozkazu ve vzájemných vztazích zvláštní souhlas s trestním stíháním, odsouzením nebo zadržením za účelem výkonu trestu nebo ochranného opatření předané osoby pro skutek, který byl spáchán před jejím předáním a pro nějž tato osoba předána nebyla. Z uvedeného pravidla platí výjimka pouze pro případy, kdy by šlo o předání vlastních občanů smluvních stran, nebo jestliže v konkrétním případě vykonávající justiční orgán stanovený podle právního řádu smluvní strany rozhodne jinak. V návaznosti na tuto informaci okresní soud dne 26. dubna 2026 zaslal Krajskému soudu v Trnavě sdělení č. j. 4 T 69/2025-211, v němž jej informoval o tom, že na udělení dodatečného souhlasu netrvá. Následně vydal napadenou výzvu k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody.

8. Z uvedeného vyplývá, že okresní soud upustil od postupu vytyčeného v usnesení krajského soudu z důvodu jeho zjevné nadbytečnosti, a to s ohledem na existenci § 30 odst. 3 Smlouvy, které obecné soudy opomíjely až do doby, kdy na ně upozornil Krajský soud v Trnavě. Ústavní soud přitom nemá důvod k pochybnostem o splnění podmínek pro aplikaci tohoto ustanovení v posuzované věci, neboť z popisu skutku v usnesení krajského soudu vyplývá, že stěžovatel skutek skutečně spáchal před předáním ze strany slovenských orgánů a sám stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nerozporuje splnění předpokladů vyplývajících z § 30 odst. 3 Smlouvy (k tomu srov. též nález sp. zn.

III. ÚS 2194/18 ze dne

22. října 2019, bod 23 a usnesení sp. zn. III. ÚS 93/17 ze dne 23. srpna 2017, body 28 a 29).

9. Ústavní soud tak uzavírá, že v situaci, kdy z mezinárodní smlouvy vyplývalo, že není nezbytné vyžadovat dodatečný souhlas slovenských orgánů s výkonem uloženého trestu, by postrádalo smysl, pokud by okresní soud postupoval v souladu s pokyny krajského soudu a uvedený souhlas přesto vyžadoval. K nařízení výkonu uloženého trestu odnětí svobody v posuzované věci totiž nebylo třeba uvedený dodatečný souhlas opatřovat. Vydáním výzvy k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody tak nemohlo dojít k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ani do jiného jeho ústavně zaručeného práva.

10. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně nerozhodoval, neboť jde o akcesorický návrh, který sdílí osud ústavní stížnosti, o níž bylo rozhodnuto bez zbytečného odkladu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 9. června 2026 Pavel Šámal v. r. předseda senátu