II.ÚS 1526/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele X, zastoupeného Mgr. Petrem Pytlíkem, advokátem, sídlem Thámova 181/20, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2026 č. j. 22 Cdo 295/2026-117, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2025 č. j. 23 Co 194/2025-91 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 3. 2025 č. j. 9 C 22/2025-65, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 5. 2025 č. j. 9 C 22/2025-75, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 8 ("obvodní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí označených ve výroku napadeného rozsudku (výrok I). Současně zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal vydání těchto nemovitostí (výrok II).

2. Městský soud v Praze ("městský soud") toto rozhodnutí k odvolání stěžovatele potvrdil (výrok I). Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaná vedlejší účastnice se stala vlastnicí nemovitostí na základě pravomocného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 11. 2020 č. j. 2 T 71/2017-3502, kterým byly nemovitosti zabrány podle § 101 odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Usnesení o zabrání věci bylo vydáno v trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 71/2017 proti bývalému předsedovi výboru občanského sdružení stěžovatele. Vedlejší účastnice nabyla vlastnické právo ve smyslu § 1114 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to právní mocí usnesení o zabrání věci.

3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud aproboval závěr městského soudu, že vlastnictví k nemovitostem nabyl stát. Usnesení o zabrání věci nebylo změněno či zrušeno pro nezákonnost, a proto vlastnické právo předchozího vlastníka (stěžovatele) zaniklo ke dni právní moci rozhodnutí o zabrání věci, tj. ke dni 28. 5. 2021. Soudy postupovaly v souladu s § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř.") a v nyní posuzovaném civilním řízení vycházely z rozhodnutí vydaného v trestním řízení. Městský soud nepochybil ani v tom, že nepřihlédl k tvrzeným průtahům v řízení a skutkový stav věci neposoudil podle situace existující k okamžiku podání žaloby (tj. v roce 2016, a tedy před rozhodnutím o zabrání věcí), jak požadoval stěžovatel. Nejvyšší soud potvrdil, že pro rozsudek je podle § 154 odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době jeho vyhlášení.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel má za to, že napadená rozhodnutí zasáhla do jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky ("Ústava"). Zdůrazňuje, že žaloba na určení vlastnického práva byla podána již v roce 2016. Prvostupňový soud však ve věci několik let nekonal, řízení přerušil a vyčkával rozhodnutí trestního soudu. Uvádí, že tuto argumentaci uplatnil již před obvodním soudem, který však vyhodnotil, že s danou situací nemůže nic dělat a nezbývá mu než rozhodnout ve prospěch vedlejší účastnice právě z důvodu originárního nabytí vlastnického práva.

III. Splnění podmínek řízení

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky ochrany svých práv.

IV. Věcné posouzení

6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Podstata stěžovatelovy argumentace souvisí s namítanými průtahy v řízení před obvodním soudem. Stěžovatel má nadále za to, že pokud by soudy nižších stupňů (zejména obvodní soud) postupovaly v přiměřené lhůtě a za procesních i hmotněprávních okolností daných v době podání žaloby, bylo by výsledné rozhodnutí odlišné a pro něj příznivé. Pro Ústavní soud je však podstatné, že v době podání ústavní stížnosti bylo řízení před obecnými soudy již pravomocně ukončeno. Tuto námitku je proto nutné považovat za nepřípustnou, neboť stěžovatel má případně jiné procesní prostředky k ochraně práva porušeného neodůvodněnými průtahy v již skončeném řízení (srov. usnesení ze dne 31. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 98/22, bod 15, nebo usnesení ze dne 18. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 324/24, bod 19). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného nepřiměřenou délkou již skončeného soudního řízení jsou totiž uplatnění nároku na náhradu škody či poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu v rámci předběžného projednání, resp. žaloba v případě neposkytnutí požadované náhrady ve lhůtě šesti měsíců (viz zákon č. 82/1998 Sb.), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v takovou žalobou zahájeném občanskoprávním řízení (srov. např. nález ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 3335/11). Tuto námitku tedy nelze uplatňovat v ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v řízení, ve kterém mělo k předmětným průtahům dojít (srov. nález ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07). Ústavní soud totiž s ohledem na zásadu subsidiarity není oprávněn neodůvodněné průtahy již skončeného řízení zjišťovat, neboť to přísluší jiným orgánům veřejné moci a mohl by tím prejudikovat výsledek eventuálního soudního sporu (obdobně srov. také usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 1682/13).

8. Otázkami, které stěžovatel znovu otevřel i v ústavní stížnosti, tj. prolomením trestního rozhodnutí o zabrání věci a rozhodováním dle stavu v době podání žaloby, se soudy opakovaně zabývaly a stěžovateli vysvětlily, proč nemohou jeho požadavkům vyhovět. Ústavní stížnost je tak v podstatě polemikou s jejich skutkovými a právními závěry a již jen z tohoto důvodu setrvává v rovině podústavního práva. Ústavní soud přitom na závěrech soudů, reprodukovaných výše, založených na východisku, že civilní soudy nejsou povolány k přezkumu rozhodnutí vydaných v trestním řízení a rozhodují podle stavu v době vyhlášení rozsudku, neshledal cokoliv protiústavního. Svůj význam má vedle toho i skutečnost, že stěžovatel měl možnost dovolávat se ochrany svého vlastnického práva v trestním řízení. Této možnosti však využil jen tak, že proti usnesení o zabrání věci podal opožděnou stížnost, jež musela být odmítnuta (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 18).

9. Ústavní soud doplňuje, že čl. 36 odst. 1 Listiny (ani ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 4 Ústavy) nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ. Zaručuje mu "pouze" nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. Těmto požadavkům soudy ve stěžovatelově věci dostály.

10. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí porušila základní práva stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu