II.ÚS 1530/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Janou Vitákovou, advokátkou, sídlem Radhošťská 2278/1, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. února 2026 č. j. 32 Co 51/2026-3351 a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 18. listopadu 2025 č. j. 0 P 103/2023-3071, 14 P a Nc 347/2025, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Benešově, jako účastníků řízení, a S. P. a nezletilých K. K. a V. K. a města X, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnost projednal přednostně.

3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Benešově (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným usnesením jmenoval podle § 469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), opatrovníkem nezletilých město X k zastupování v řízení o zvýšení výživného, vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 0 P 103/2023.

4. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel jako otec nezletilých odvolání. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") bylo usnesení okresního soudu potvrzeno.

II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

6. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.

7. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

8. Napadené usnesení krajského soudu obsahuje poučení, že proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v souladu s poučením poskytnutým krajským soudem podal dne 23. 4. 2026 proti usnesení krajského soudu dovolání. Stěžovatel dále poukazuje na to, že podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání ve věcech upravených v části druhé občanského zákoníku přípustné, je-li řízení o nich vedeno podle občanského soudního řádu a nejde-li o manželské právo. Přípustnost dovolání posuzuje Nejvyšší soud. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání objektivně přípustné nebylo, podává stěžovatel tuto ústavní stížnost již nyní ve lhůtě počítané od doručení usnesení krajského soudu. Stěžovatel uvádí, že se obává, že by mu lhůta k podání ústavní stížnosti z důvodu řízení o mimořádném opravném prostředku mohla uplynout a on by pak přišel o možnost domáhat se svého práva na přístup k soudu a spravedlivý proces.

9. Stěžovatel tedy podává ústavní stížnost za situace, kdy proti napadenému usnesení krajského soudu je v souladu s poučením poskytnutým krajským soudem přípustné dovolání, které stěžovatel podal, avšak dosud o něm nebylo rozhodnuto. Z uvedeného vyplývá, že v předmětné věci bude před Nejvyšším soudem probíhat další řízení, ve kterém bude mít stěžovatel možnost plně využít všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a teprve po jeho skončení bude moci znovu podat ústavní stížnost. Stěžovatel tak doposud nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů a předjímal jejich rozhodnutí. Podaná ústavní stížnost je proto předčasná a tedy nepřípustná.

10. Ústavní soud dodává, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje na jeho právu na přístup k soudu, protože nebyl-li by s výsledkem dovolacího řízení spokojen, bude mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení, včetně samotného rozhodnutí o dovolání, a to i v případě, neshledal-li by Nejvyšší soud dovolání přípustným.

11. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je za dané procesní situace podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

12. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.

13. Návrhu stěžovatele o přednostní projednání věci Ústavní soud vyhověl tím, že ve věci rozhodl v krátké době po jejím obdržení.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2026 Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj