II.ÚS 1545/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Foita, zastoupeného JUDr. Matoušem Filipem, advokátem, sídlem Lazarská 6/11, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2026 č. j. 24 Cdo 3248/2025-145, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2025 č. j. 19 Co 120/2025-115 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. října 2024 č. j. 27 C 36/2024-49 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 11. listopadu 2024 č. j. 27 C 36/2024-60), za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Kristiána Hynka - Krämera, Davida Sachera, Jana Sachera a Terezy Svěrákové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 4, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel proti vedlejším účastníkům domáhal určení, že Marie Wayne (prateta stěžovatele zemřelá dne 29. 11. 2022) nabyla dědictví po svém otci prof. MUDr. Kristiánu Hynkovi (pradědeček stěžovatele zemřelý dne 11. 1. 1960) ohledně nemovitostí specifikovaných v daném rozsudku. Obvodní soud z dědického spisu vedeného pod sp. zn. 8 D 57/60 zjistil, že pozůstalá dcera Marie Wayne písemně prohlásila podáním ze dne 8. 10. 1960, že se vzdává dědictví po svém otci prof. MUDr. Kristiánu Hynkovi ve prospěch své matky Marie Hynkové a své sestry Kristiny Foitové. Zároveň byla vyzvána ke sdělení, zda odmítá dědictví bez jakýchkoliv výhrad a poučena, že podle platných zákonů může dědictví odmítnout jen bez připojení jakýchkoliv výhrad nebo podmínek a že jakmile do třiceti dnů toto prohlášení neučiní, bude s ní jednáno jako s dědičkou. V protokolu bylo dále uvedeno, že k datu 10. 2. 1961 žádná odpověď od 20. 12. 1960 nepřišla, tudíž že přichází v úvahu Marie Wayne, která dědictví neodmítla. Současně však bylo prokázáno, že v dané třicetidenní lhůtě Marie Wayne v prohlášení ze dne 18. 1. 1961 adresovaném Československému velvyslanectví ve Washingtonu dědictví odmítla, když uvedla, že nemá žádný zájem o majetek po svém otci a že má být pozůstalost uspořádána v souladu s platným právem země. Dne 18. 3. 1961 vydalo Státní notářství pro Prahu 8 rozhodnutí o odúmrti, jež připadla státu.

3. Dále v řízení vyšlo najevo, že Marie Wayne uzavřela dne 5. 5. 2005 se stěžovatelem darovací smlouvu, jejímž předmětem byla ideální 1/4 příslušných nemovitostí. Na základě této darovací smlouvy se stěžovatel domáhal zápisu svého vlastnického práva k uvedenému spoluvlastnickému podílu, avšak jeho návrh byl příslušným katastrálním úřadem zamítnut. Proti zamítavému rozhodnutí se stěžovatel bránil žalobou, kterou městský soud rozsudkem ze dne 25. 2. 2019 č. j. 33 C 4/2015-177, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020 č. j. 4 Co 253/2019-214, zamítl. Dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku vrchního soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020 sp. zn. 24 Cdo 1765/2020, ve kterém Nejvyšší soud mimo jiné zdůraznil, že pouze usnesení, kterým se potvrzuje nabytí dědictví podle § 334 občanského soudního řádu z roku 1950 (zák. č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních), je podkladem pro zápis v katastru nemovitostí (§ 561 občanského soudního řádu z roku 1950), a nikoliv protokol sepsaný (tehdejším) státním notářstvím o projednání dědictví ze dne 10. 2. 1961. Dodal, že i v případě doložení, že dárkyni Marii Wayne bylo usnesením státního notářství potvrzeno vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem, by nebylo možné vklad povolit, neboť právní předchůdce Marie Wayne prof. MUDr. Kristián Hynek nebyl v době podání návrhu na vklad (dne 3. 10. 2005) zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí.

4. Obvodní soud proto v nyní posuzované věci na základě provedeného dokazování neshledal podanou žalobu důvodnou s ohledem na závěr o platném a účinném odmítnutí dědictví po prof. MUDr. Kristiánu Hynkovi ze strany Marie Wayne, jehož následkem se jmenovaná nemohla stát dědičkou po výše uvedeném zůstaviteli, jak tvrdil stěžovatel.

5. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil s tím, že nesdílí závěr obvodního soudu o existenci naléhavého právního zájmu stěžovatele v dané věci. Zdůraznil, že stěžovatel se nedomáhá určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, nýbrž určení, že Marie Wayne nabyla dědictví po svém otci. Takové určení však podle městského soudu náleží výlučně do rámce dědického řízení a není namístě o něm rozhodovat obecnou určovací žalobou. Konstatoval rovněž, že stěžovatelem opakovaná tvrzení nemohou s ohledem na učiněná zjištění založit jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť z nich plyne toliko restituční titul, jenž by mohl svědčit Marii Wayne, který by však bylo možno uplatnit pouze v restitučním řízení. Již jen z tohoto důvodu nebylo podle městského soudu možné žalobě vyhovět.

6. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť neobsahovalo způsobilé vymezení údajů o tom, v čem stěžovatel spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání z hledisek uvedených v § 237 občanského soudního řádu.

II. Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti uvádí, že v dovolání podrobně rozvedl důvody, proč nesdílí právní závěry přijaté městským soudem a z jakých důvodů soudem odkazovaná judikatura na posuzovanou věc nedopadá. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem Nejvyššího soudu mu byl odepřen přístup k dovolací instanci. Po podrobné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a předložených důkazů vyjadřuje nesouhlas se závěrem rozhodujících soudů, že v daném případě nelze určit, že Marie Wayne nabyla dědictví po svém otci prof. MUDr. Kristiánu Hynkovi, neboť dědictví po zemřelém otci výslovně odmítla svým platným prohlášením ze dne 18. 1. 1961 učiněným v zákonné třicetidenní lhůtě, když se navíc uvedené dědictví stalo odúmrtí, jež připadla státu. Opětovně tvrdí, že Marie Wayne dědictví platně neodmítla, protože dne 8. 10. 1960 učinila prohlášení, že souhlasí s tím, aby ty části majetku jejího otce, které byly předmětem dědění, byly převedeny na její sestru Kristinu Foitovou a na její matku Marii Hynkovou. Ke svému prohlášení tedy připojila výhradu, která má za následek, že dědictví neodmítla. Podle stěžovatele nelze tak dospět k závěru, že došlo k odúmrti, neboť k tomuto závěru nedospělo ani Státní notářství pro Prahu 8, když z protokolu ze dne 10. 2. 1961 plyne, že k tomuto dni nedošlo k platnému odmítnutí dědictví Marií Wayne. Usnesení uvedené v protokolu ze dne 10. 2. 1961 podle něj splňuje náležitosti rozhodnutí, kterým se dědické řízení končí, přičemž již vyhlášením usnesení při jednání dne 10. 2. 1961 se Marie Wayne stala dědičkou po svém otci, neboť podle tehdy platné právní úpravy postačovalo pro provedení zápisu do katastru nemovitostí vyhotovení potvrzení o nabytí dědictví. Z důvodu tehdejší neexistence intabulačního principu nebylo písemné vyhotovení rozhodnutí o nabytí dědictví v daném případě nutností, a to ani pro provedení zápisu v tehdejší evidenci nemovitostí. Podle stěžovatele tak existují dvě dědická rozhodnutí týkající se stejné pozůstalosti po stejném zůstaviteli a je věcí obecných soudů (nikoli dědického řízení), aby tento spor rozhodly.

8. Stěžovatel dále poukazuje na to, že byl městským soudem poučen podle § 118a odst. 1 občanského soudního řádu, že tento soud nemá, na rozdíl od obvodního soudu, za splněnou podmínku naléhavého právního zájmu na požadované určení. Požádal proto o poskytnutí přiměřené lhůty k doplnění svých tvrzení, avšak městský soud mu nevyhověl. Má za to, že takovým postupem byl zkrácen na svých právech. Je toho mínění, že ve věci je dán jeho naléhavý právní zájem, neboť výsledek řízení bude základem pro vkladové řízení, v němž se bude (opětovně) domáhat vkladu svého vlastnického práva na základě uzavřené darovací smlouvy s Marií Wayne.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal v závěru městského soudu, že v dané věci není dán naléhavý právní zájem stěžovatele na požadovaném určení, žádné znaky neústavního pochybení. Stěžovatel v ústavní stížnosti převážně opakuje již dříve uplatněné námitky, se kterými se rozhodující soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí řádně a dostatečně vypořádaly. Městský soud správně uvedl, že stěžovatel se podanou žalobou nedomáhá určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, nýbrž určení, že Marie Wayne nabyla dědictví po svém otci. Případné rozhodnutí o podané žalobě by tak nemohlo být způsobilým podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí ve smyslu dosavadní judikatury, jež dovozuje existenci naléhavého právního zájmu za stavu, kdy žalobcem tvrzený právní stav neodpovídá faktickému stavu zápisu v katastru nemovitostí. Nelze než souhlasit rovněž s konstatováním městského soudu, že z tvrzení stěžovatele plyne na základě uvedených skutečností toliko restituční titul, jenž by mohl svědčit pro Marii Wayne, který by však bylo možno uplatnit jen v restitučním řízení (kde tak učinila již její sestra Kristina Foitová). Již z tohoto důvodu nebylo možné žalobě vyhovět, a to aniž by bylo třeba věcně se zabývat otázkou účinnosti odmítnutí dědictví po prof. MUDr. Kristiánu Hynkovi ze strany jeho dcery Marie Wayne.

12. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z již shora zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1765/2020 se podává, že protokol sepsaný (tehdejším) státním notářstvím o projednání dědictví ze dne 10. 2. 1961 nemůže být podkladem pro zápis v katastru nemovitostí, a navíc že vklad vlastnického práva stěžovatele na základě darovací smlouvy uzavřené s Marií Wayne dne 5. 5. 2005 by nebylo možné povolit ani z toho důvodu, že právní předchůdce Marie Wayne (prof. MUDr. Kristián Hynek) nebyl v době podání návrhu na vklad (dne 3. 10. 2005) zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí.

13. Městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž řádně vysvětlil, že stěžovatel byl v průběhu jednání vyrozuměn o tom, že odvolací soud nemá s ohledem na učiněná skutková zjištění za splněnou podmínku jeho naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Po poučení podle § 213b odst. 1 a § 118a odst. 1 občanského soudního řádu stěžovatel toliko zopakoval, že jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení plyne z uzavřené darovací smlouvy s Marií Wayne, jakož i z toho, že odmítnutí dědictví z její strany nebylo účinné. Z uvedeného je zřejmé, že předseda senátu městského soudu postupoval v souladu s § 118a odst. 1 občanského soudního řádu a vyzval stěžovatele k doplnění jeho tvrzení, což stěžovatel učinil. Stěžovateli tak nelze přisvědčit v tom jeho mínění, že byl postupem městského soudu zkrácen na svých právech, když mu soud neposkytl další lhůtu k doplnění jeho tvrzení.

14. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud pak řádně posoudil dovolání stěžovatele a ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu.

15. Závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Jak plyne z výše uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.

16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu