II.ÚS 1554/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele města Veltrusy, sídlem Palackého 9, Veltrusy, zastoupené Mgr. Janem Tomaierem, advokátem, sídlem Černokostelecká 281/7, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2026, č. j. 33 Cdo 252/2025-864, výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2024, č. j. 21 Co 54/2024-805, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení a 1) společnosti JENEI - s. r. o. a 2) Bronislava Havlína, jako vedlejších účastníků řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti výroku I a III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2024, č. j. 21 Co 54/2024-805, a návrhu na přednostní projednání stížnosti mimo stanovené pořadí, takto:

Výrok

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatel (dále též "žalobce") se v řízení před obecnými soudy domáhal na žalované č. 1, společnosti JENEI s. r. o. (dále též "vedlejší účastnice č. 1") zaplacení částky 892 209,46 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení a po vedlejší účastnici č. 1 a žalovaném č. 2, Bronislavu Havlínovi (dále též "vedlejší účastník č. 2") zaplacení částky 2 124 921,20 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody.

2. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 13. 11. 2023, č. j. 12 C 294/2019-729, uložil žalované č. 1 povinnost zaplatit žalobci 892 209,46 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po žalovaných domáhal, aby společně a nerozdílně zaplatili 2 124 921,20 Kč s příslušenstvím (výrok II.). O nákladech řízení pak rozhodl výroky III. - VI.

3. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 8. 2024, č. j. 21 Co 54/2024-805, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II. co do částky 1 963 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), změnil jej v části výroku II. co do částky 15 850 Kč tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci 15 850 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 11. 2017 do zaplacení (výrok II.), v části výroku II. co do částky 146 071,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 11. 2017 do zaplacení a v závislých nákladových výrocích III., IV., V. a VI. jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.).

4. Následně podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne ze dne 18. 3. 2026, č. j. 33 Cdo 252/2025-864, odmítnuto.

5. V roce 2013 vypsal stěžovatel výběrové řízení na veřejnou zakázku malého rozsahu na stavební práce "Odstranění škod po povodni 2013 - oprava místních komunikací a chodníků". Na základě výběrového řízení uzavřel stěžovatel s vedlejší účastnicí č. 1 smlouvu o dílo. Cena díla byla stanovena maximální částkou 2 852 932 Kč včetně DPH. Součástí díla byla mj. oprava obslužné komunikace v lokalitě V Blaňkách a podél hráze. K financování opravy byla stěžovateli poskytnuta ze státního rozpočtu účelová dotace ve výši 1 963 000 Kč. Technickým dozorem nad prováděním díla byl pověřen vedlejší účastník č. 2.

6. Po převzetí díla v prosinci 2013 stěžovatel zjistil, že část vykazuje vady a jeho provedení neodpovídá smlouvě o dílo, a to ani rozsahem, a ani kvalitou. Dopisem ze dne 20. 4. 2016 stěžovatel v záruční době reklamoval vady díla v lokalitě V Blaňkách, ty však nebyly odstraněny. Závěr o vadách díla vyplynul i z následného znaleckého posudku doc. Ing. Františka Luxemburka, CSc. Ke stejnému závěru dospěla i veřejnoprávní kontrola Ministerstva dopravy ze dne 8. 9. 2016, podle níž dotace nebyla užita k účelu, k němuž byla poskytnuta. Proti zjištění ministerstva vyplývajícím z protokolu č. j. 9/2006-040-KONT/5 ze dne 8. 9. 2016 podal stěžovatel dne 17. 10. 2016 námitky. Tyto byly posléze rozhodnutím ministra dopravy ze dne 21. 10. 2016, č. j. 9/2016-040-KONT/9 shledány opožděnými, neboť lhůta k jejich podání marně uplynula dne 14. 10. 2016. Po skončení kontroly byl stěžovatel nucen dotaci v plné výši vrátit, což učinil dne 29. 5. 2017. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice č. 1 vytknuté vady díla neodstranila, stěžovatel dopisem ze dne 2. 7. 2018 od celé smlouvy o dílo odstoupil.

7. Okresní soud v souvislosti s vypořádáním vzájemných práv mezi stěžovatelem a žalovaným č. 1 a žalovaným č. 2 uzavřel, že žalovaný č. 1 je povinen zaplatit stěžovateli z titulu bezdůvodného obohacení částku 892 209,46 Kč - rozdíl hodnot komunikace před a po opravě. Stran uplatněného nároku na náhradu škody soud uzavřel, že škoda nevznikla primárně v příčinné souvislosti s tím, že žalovaná č. 1 a žalovaný č. 2 porušili své povinnosti plynoucí ze smluvních ujednání, ale tím, že stěžovatel porušil povinnost předcházet vzniku škody. Stěžovatel včas nepodal námitky do protokolu kontrolní komise. Bezprostředním následkem bylo rozhodnutí o povinnosti stěžovatele vrátit poskytnutou dotaci. Prvotní příčinu škody shledal nalézací soud nejen v nedůsledném, neobezřetném jednání, ale i v nekonání stěžovatele při zadávání veřejné zakázky, při uzavírání smlouvy o dílo a při realizaci díla. Stěžovatel rezignoval na to, aby požadoval po vedlejší účastnici č. 1 naplnění smluvních podmínek smlouvy o dílo, včetně doložení projektové dokumentace se zakreslenými změnami podle skutečného stavu provedených prací a předání prohlášení o shodě na použité materiály a výrobky. Stěžovatel neprověřil fakturaci vedlejší účastnice č. 1 a vyplatil finanční prostředky, aniž by požadoval doložení odsouhlaseného a skutečně provedeného rozsahu prací. Podle názoru soudu prvního stupně neudělal stěžovatel vše, aby zabránil vzniku škody a porušil tím tak svou prevenční povinnost.

8. Odvolací soud dospěl v souvislosti s hodnocením předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu k obdobným závěrům jako soud prvního stupně. Zdůraznil, že prvotní a podstatnou příčinou, která vedla ke škodlivému následku v podobě povinnosti stěžovatele vrátit účelovou dotaci, byl celý soubor jeho vlastních pochybení, a to jak při výběrovém řízení, které vedl s účastníkem s nedostatečným živnostenským oprávněním, tak i při kontraktačním procesu, kdy uzavřel smlouvu s neurčitým předmětem. Krajský soud vytkl stěžovateli, že nedohlížel na řádné vedení stavebního deníku a rezignoval i na další kontrolní činnost. Část dotace použil stěžovatel na opravu majetku, který nesouvisí s dopravou, tedy k jinému účelu, než ke kterému byla dotace poskytnuta. Naopak se odvolací soud neztotožnil s tím, jak se soud prvního stupně vypořádal se žalobou uplatněným nárokem na náhradu škody za vymožené náklady na vypracování znaleckých posudků a na právní zastoupení.

9. Nejvyšší soud v souvislosti se zkoumáním předpokladů pro přiznání náhrady škody konstatoval, že obdobně jako odvolací soud neshledal příčinnou souvislost mezi porušením smluvní povinnosti vyplývající ze smlouvy o dílo a škodou spočívající v povinnosti vrátit dotaci. K otázce, zda mohlo dojít ke zproštění odpovědnosti vedlejší účastnice č. 1 a vedlejšího účastníka č. 2 za škodu tím, že stěžovatel nepodal námitky proti zjištěním Ministerstva dopravy, Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud žádný závěr stran zproštění odpovědnosti neučinil. II.

10. Stěžovatel namítl, že k odnětí dotace došlo v přímé příčinné souvislosti s vadným plněním ze strany vedlejšího účastníka č. 1 a se zanedbáním technického dozoru vedlejším účastníkem č.

2. Nebýt porušení povinností vedlejších účastníků, kontrola poskytovatele dotace by vůbec nenastala a dotace by stěžovateli nebyla odňata. Jádro sporu podle něj spočívá v posouzení, mezi jakými skutkovými okolnostmi je třeba příčinnou souvislost zjišťovat. Klíčovou otázkou tedy je, zda prvotním důvodem vzniku újmy bylo pochybení vedlejších účastníků, anebo až následné jednání stěžovatele, které však bylo pouze důsledkem jejich předchozího protiprávního jednání. Obecné soudy podle stěžovatele zcela pominuly, že primární a právně významnou příčinou škody bylo právě vadné provedení díla a selhání stavebního dozoru. Samotné následné jednání stěžovatele by k takovému následku bez dalšího vést nemohlo. Stěžovatel proto nesouhlasí se závěrem, že by nepodání opravného prostředku zprostilo vedlejší účastníky odpovědnosti a založilo jeho výlučné zavinění.

11. Rozsudek krajského soudu je podle stěžovatele založen na dvou vzájemně neslučitelných hodnoceních jedné a téže skutkové okolnosti, a to reklamace vad díla uplatněné stěžovatelem dopisem ze dne 20. 4. 2016. Na jedné straně soudy uzavřely, že stěžovatel reklamoval vady díla včas a že platně odstoupil od smlouvy o dílo, na druhou stranu však dospěly k závěru, tato reklamace vad díla bylo projevem jeho nedbalosti, který se o svůj majetek nijak nestaral, a porušil tak svoji povinnost předcházet škodám. Z téhož jednání tak soudy dovozují řádný a včasný výkon práv i porušení prevenční povinnosti. Odůvodnění obecných soudů je vnitřně rozporné. Stěžovatel dále vytkl, že ve věci nebyl vypořádán jeho důkazní návrh výslechem Ing. Davida Macha. Odvolací soud se nijak nezabýval zprávou Ing. Jana Kořínka o provedené kontrole, z níž vyplývá, že zjištěná pochybení byla způsobena porušením povinností vedlejšího účastníka č.

1. I v případě, že by se stěžovatel na vzniku škody sám podílel, nemohl takový závěr vést k úplnému zamítnutí nároku, nýbrž k poměrnému omezení jeho výše. Ze závěrů dovolacího soudu není patrné, proč lze postup odvolacího soudu považovat za souladný s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud se nevypořádal s otázkou, zda škoda v podobě dotace, kterou byl stěžovatel nucen vrátit dotačnímu orgánu, vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovaných (vedlejšího účastníka č. 1 a č. 2). Podle stěžovatele soud řádně neodůvodnil, zda mohlo dojít ke zproštění odpovědnosti žalovaných za škodu tím, že stěžovatel nepodal námitky proti protokolu o kontrole včas. Pozdní podání námitek nemohlo být právní příčinou škody za situace, kdy odnětí dotace má prvotní příčinu v porušení povinnosti vedlejších účastníků.

12. Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že rozhodnutím obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv, jež jsou mu garantovány čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. III.

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

14. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li rozhodování obecných soudů nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva).

15. Pro posouzení případu bylo rozhodné stanovení příčinné souvislosti mezi škodní událostí a vzniklým následkem. Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda škodná událost a vzniklá škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen "Soubor", C 1025). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514).

16. V projednávané věci se stěžovatel rozchází s obecnými soudy v hodnocení toho, co bylo prvotní příčinou vzniku škody. Zda to byla nekvalitně odvedená práce vedlejší účastnice č. 1, která nebyla řádně dozorována vedlejším účastníkem č. 2, anebo zda se jednalo o vlastní pochybení stěžovatele. K uvedenému je třeba konstatovat, že posouzení toho, mezi jakými skutkovými okolnostmi je zjišťována příčinná souvislost, je především věcí obecných soudů. Z ústavněprávního pohledu je zásadní především ta skutečnost, zda lze závěry o naplnění předpokladů odpovědnosti za způsobenou škodu považovat za logicky odůvodněné.

17. Pro posouzení věci je podstatné, co bylo důvodem vzniku škody, tj. příčinou vrácení dotace. Z výzvy Ministerstva dopravy ze dne 5. 4. 2017 (č. l. 66) k vrácení dotace vyplývá, že podkladem pro formulaci výzvy byl protokol o výsledku veřejnoprávní kontroly ze dne 8. 9. 2016, č. j. 9/2016-040-KONT/9 (č. l. 32). Z něj se podle ministerstva podává, že "kontrolou bylo zjištěno neoprávněné použití peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu tím, že příjemce dotace porušil účel vymezený v rozhodnutí o poskytnutí dotace a neprokázal skutečný rozsah provedených prací k naplnění účelu dotace." 18. Stěžovatel spatřuje důvody odnětí dotace pouze a jedině v nekvalitně odvedené práci vedlejší účastnice č. 1 (potažmo též vedlejšího účastníka č. 2). Zcela však přehlíží, že čerpání dotace je podmíněno splněním řady formálních a administrativních povinností, jejichž nedodržení může vést k jejímu odnětí. Odvolací soud na základě protokolu o kontrole tato pochybení specifikoval, přičemž některá z nich se týkají již období před faktickým zahájením prací - konkrétně realizace výběrového řízení s uchazečem bez dostatečného živnostenského oprávnění a uzavření smlouvy o dílo s nedostatečně vymezeným předmětem. Tato pochybení z logiky věci nemohou souviset s následnou kvalitou prací, avšak ve svém souhrnu s ostatními pochybeními měla vliv na celkové vyhodnocení dotačního titulu a vyústila v povinnost dotaci vrátit.

19. Pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy (výslech Ing. Davida Macha a zprávu Ing. Jana Kořínka o provedené kontrole, z níž má vyplývat porušení povinností vedlejší účastnice č. 1), Ústavní soud připomíná, že ne každé pochybení v procesu dokazování dosahuje ústavněprávní intenzity odůvodňující jeho kasační zásah [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209)]. V projednávané věci měly tyto důkazy osvědčit vadné provedení díla. Obecné soudy však svá rozhodnutí založily na souboru vlastních pochybení stěžovatele. Pokud chtěl stěžovatel tyto závěry zpochybnit, musel by prokázat nesprávnost zjištění kontrolního orgánu ohledně poskytnuté dotace, respektive zpochybnit závěry odvolacího soudu např. o tom, že stěžovatel nedohlížel na správné vedení stavebního deníku apod.

20. Stěžovateli nelze dát za pravdu ani stran vnitřní rozpornosti rozsudku odvolacího soudu, který na jednu stranu uvedl, že stěžovatel uplatnil práva z vad včas, na druhou stranu mu však vytkl porušení prevenční povinnosti. V uvedených závěrech Ústavní soud logický rozpor neshledává, neboť obecné soudy hodnotily dvě odlišné právní roviny věci. Skutečnost, že stěžovatel v určitém okamžiku formálně řádně uplatnil svá práva z odpovědnosti za vady vůči zhotoviteli, nijak nevylučuje závěr, že v celkovém kontextu správy dotačního projektu (či péče o majetek) postupoval liknavě. Z hlediska prevenční povinnosti totiž nebylo klíčové samotné odeslání reklamačního dopisu, nýbrž předcházející dlouhodobá nečinnost stěžovatele a absence průběžné kontroly prováděného díla.

21. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že závěr o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání zásadně nepodléhá přezkumné pravomoci Ústavního soudu, neboť podle ust. § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu (např. sp. zn. II. ÚS 2745/13, IV. ÚS 1739/14, IV. ÚS 3217/17). Ústavním soudem prováděný přezkum se proto zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, IV. ÚS 3416/14, II. ÚS 2368/16).

22. V tomto směru Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení neshledal. Je sice pravdou, že jeho argumentace je strohá, avšak stále se pohybuje v hranicích ústavně akceptovatelného odůvodnění. Stěžovatel založil přípustnost dovolání na otázce, zda škoda v podobě dotace, kterou musel vrátit dotačnímu orgánu, vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovaných, resp. zda mohlo dojít ke zproštění odpovědnosti žalovaných za škodu tím, že stěžovatel nepodal námitky proti protokolu o kontrole včas. K tomu Nejvyšší soud stěžovateli vysvětlil, že vychází z teorie adekvátní příčinné souvislosti a byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává. Stěžovatel stále vychází z toho, že příčinou vzniku škody byly vady díla, přičemž neakceptuje závěr obecných soudů, že důvodem odnětí dotace byl soubor jeho vlastních pochybení (srov. odst. 48 rozsudku odvolacího soudu).

23. Ústavní soud uzavírá, že okolnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru.

24. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl o předmětné ústavní stížnosti bez zbytečného prodlení, o návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně nerozhodoval. Uvedeným postupem též fakticky vyhověl žádosti stěžovatele o přednostní projednání věci.

25. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu