II.ÚS 1560/16

Rubrum

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SOLUNA 2000 s.r.o., se sídlem Vlkova 468/17, Praha 3, zastoupené JUDr. Michalem Paule, advokátem se sídlem Benešovská 1897/24, Praha 10, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2016, č. j. 6 Afs 271/2015-50, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva, zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V řízení předcházejícím nyní podané ústavní stížnosti Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2015, č. j. 5 Af 69/2011-90, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta její správní žaloba směřující proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 25. 10. 2011, č. j. 12753/11-1300-101206 (pozn.: v souvislosti s účinností zákona č. 456/2011 Sb., o finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, přešla pravomoc finančních ředitelství na Odvolací finanční ředitelství a současně jím došlo k úpravě věcné i územní působnosti jednotlivých finančních úřadů). Uvedeným rozhodnutím finanční ředitelství k odvolání stěžovatelky zčásti změnilo napadené rozhodnutí (platební výměr) Finančního úřadu pro Prahu 3 (dále jen "správce daně") ze dne 6. 5. 2011, č. j. 142635/11/003512107868, tak, že stěžovatelka je povinna uhradit na dodatečně doměřené dani z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 2010 částku 837.246 Kč, ve zbylých částech je jako věcně správné potvrdil.

3. Správce daně vůči stěžovatelce zahájil v souladu se zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, vytýkací řízení, a to v souvislosti se skutečností, že stěžovatelka v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za období březen 2010 uplatňovala nárok na odpočet daně na základě přijatých faktur ve vztahu k údajně provedeným obchodním transakcím se společností Bohemia Aurum, s.r.o., týkajících se nákupu zlata o ryzosti 330/1000 a následného přepracování, resp. výměny tohoto zlata za zlato o ryzosti 999/1000, které následně prodávala odběratelům, přičemž při tomto následném prodeji stěžovatelka nevykazovala daň na výstupu, neboť poukazovala na zvláštní režim pro dodávání zlata podle ustanovení § 92a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodném znění, podle něhož platí, že při dodání zlata o ryzosti 333/1000 (tj. těsně nad stěžovatelkou deklarovanou ryzostí jí nakupovaného zlata) nebo vyšší jsou povinny přiznat daň osoby, kterým je zlato dodáno (tzv. režim přenesení daňové povinnosti). Výsledkem postupu k odstranění pochybností posléze bylo sdělení správce daně, že neuznává uplatněný nárok stěžovatelky, protože dodávka zlata o ryzosti 330/1000 a ani deklarované přepracování tohoto zlata na zlato o ryzosti 999/1000 nebylo prokázáno. Správce daně totiž usoudil, že daný obchod fakticky nebyl uskutečněn, předložené doklady byly vyhotoveny účelově s cílem dokladově zajistit prostřednictvím Bohemia Aurum s.r.o. (a dalších společností) přeměnu zlata a tím umožnit stěžovatelce uplatnit nárok na odpočet daně, aniž by vůbec došlo k zaplacení daně v řetězci u uvedených společností. Stěžovatelka podle správce daně od dodavatele zlato o ryzosti 330/1000 vůbec nepřijala, ale ve skutečnosti přijala přímo zlato o ryzosti 999/1000, jež podléhá zvláštnímu režimu podle ustanovení § 92a zákona o dani z přidané hodnoty a bylo tedy její povinností odvést za tento nákup daň, kterou však nesplnila s poukazem na výše uvedený postup, který však správce daně vyhodnotil jako "podvodný řetězec obchodů", jejichž "skutečným smyslem bylo dokladově zajistit přeměnu zlata o ryzosti 999/1000 na zlato 330/1000, a tím umožnit (stěžovatelce) nárokovat odpočet daně při nezaplacení daně v řetězci" a jichž se stěžovatelka vědomě účastnila.

4. Stěžovatelka jak v řízení před správními orgány, tak i následně v řízení o podané žalobě, resp. kasační stížnosti, setrvale polemizovala s právními závěry správce daně, následně aprobovanými finančním ředitelstvím, resp. městským soudem, které považovala za nesprávné ("nesmyslné a účelové"), nepřezkoumatelné, založené na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a nacházející se i v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu týkající se problematiky dokazování v daňovém řízení. Nejvyšší správní soud nicméně v ústavní stížností napadeném rozsudku tyto kasační námitky stěžovatelky neshledal důvodnými [i s ohledem na skutečnost, že "stěžovatelka pouze zopakovala žalobní námitky, aniž by specifikovala, v čem mělo spočívat nesprávné posouzení těchto námitek ze strany městského soudu, a proto se zabýval těmito námitkami jen obecně, neboť preciznost ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti v podstatě předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 12. 3. 2013, č. j. 2 Afs 53/2011-80)." - bod 25. rozsudku], což také v odůvodnění rozsudku velmi podrobně a obsáhle zdůvodnil, a naopak se zcela ztotožnil s právními závěry městského soudu i se způsobem, jakým se vypořádal se žalobními námitkami stěžovatelky. Ústavní soud v této souvislosti nepovažuje za nezbytné opakovat závěry Nejvyššího správního soudu a v tomto ohledu na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku zcela odkazuje (tento rozsudek, ostatně jako všechna ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

5. V podstatě shodnou argumentaci stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, neboť má za to, že shora předestřeným postupem správní orgány a obecné soudy zasáhly do jejích ústavně zaručených základních práv. Nadto polemizuje se způsobem, jakým se Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku vypořádal s jejími námitkami, obsaženými v kasační stížnosti (zejména pak s jí tvrzenou ekonomickou výhodností celé obchodní transakce) a celkově tak zpochybňuje jeho právní závěry, které stěžovatelka považuje za nepravdivé, mylné či důkazně nepodložené a tedy nezákonné, resp. protiústavní.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů (příp. správních orgánů) však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelkou podané kasační stížnosti, resp. městský soud v řízení o jí podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány (orgány finanční správy) a posouzení otázky zákonnosti právních závěrů obsažených v předmětném platebním výměru. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou nicméně ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i správních orgánů a souhrnně tak představují všechny námitky, které byly stěžovatelkou předestřeny v řízeních před správními orgány i obecnými soudy, a to od jejich samotného počátku. V tomto ohledu se Ústavní soud ztotožňuje s hodnocením Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelka aplikuje shodné argumentační schéma jak v řízení před městským soudem, tak v řízení o kasační stížnosti, neboť ani nyní v řízení o ústavní stížnosti uvedené argumentační schéma stěžovatelka neopouští a opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o její snaze alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že s ohledem na konkrétní okolnosti jejího případu nemělo vůbec dojít k vydání předmětného platebního výměru a naopak měla být deklarována jeho nezákonnost. Tímto však stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ale zcela jednoznačně nepřísluší.

9. Navíc, po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami stěžovatelky řádně a (s ohledem na jejich rozsah) i velmi podrobně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního a rovněž daňového řádu, které upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Především se důkladně zabýval stěžovatelkou namítanou nepřezkoumatelností, resp. nesprávností právních závěrů městského soudu a správních orgánů ohledně neuznání stěžovatelkou uplatňovaného nároku na odpočet daně z přidané hodnoty v rámci zvláštního režimu pro dodávání zlata podle ustanovení § 92a zákona o dani z přidané hodnoty, přičemž námitky stěžovatelky neshledal důvodnými. Správními orgány i městským soudem zastávaný právní názor i samotný procesní postup správce daně nadto Nejvyšší správní soud důkladně konfrontoval se závěry své dosavadní judikatury v obdobných věcech, na které v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku zevrubně odkazuje, a ani v tomto aspektu jejich rozhodovací činnosti neshledal žádné nedostatky, které by odůvodňovaly přijetí závěru o nezákonnosti, resp. nepřezkoumatelnosti a tedy i kasační zásah z jeho strany.

10. Ústavní soud se tak neztotožňuje s argumentací stěžovatelky obsaženou v ústavní stížnosti, jíž zpochybňuje způsob, jakým se obecné soudy, resp. orgány finanční správy, vypořádaly s jejími námitkami, opakovaně vznesenými ve správní žalobě i v kasační stížnosti. Naopak, postup obecných soudů, resp. správních orgánů i jimi přijatý právní názor, opírající se zejména o závěry judikatury Nejvyššího správního soudu (v řadě případů nadto ústavně aprobované judikaturou Ústavního soudu) k výkladu příslušných procesních ustanovení a zásad správního (daňového) řízení, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a neshledal v něm namítaná porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Z toho důvodu také nelze za relevantní pro nyní projednávaný případ považovat závěry, přijaté Ústavním soudem ve stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 402/99 ze dne 15. 5. 2001 (N 73/22 SbNU 131, dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz).

11. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. srpna 2016 Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu