II.ÚS 1572/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. et Mgr. Davidem Průšou, advokátem, sídlem V Luhu 754/18, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 137/2026-519 ze dne 18. března 2026, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 342/2025 ze dne 5. listopadu 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 21 T 45/2025-435 ze dne 25. července 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí trestních soudů. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý trestní proces zakotvené v řadě ustanovení - v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 9 shledal stěžovatele vinným ze zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. Odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v délce 2 let s podmíněným odkladem v délce 40 měsíců. Uložil stěžovateli mj. povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč. Stěžovatel podal proti prvostupňovému rozsudku odvolání, to městský soud zamítl jako nedůvodné. Následně se stěžovatel bránil dovoláním, přičemž Nejvyšší soud jej odmítl jako zjevně neopodstatněné.

3. Trestného činu se stěžovatel dopustil zjednodušeně řečeno tím, že po dobu několika let svoji partnerku verbálně, psychicky a později i fyzicky napadal, omezoval ji jak v pracovním životě, tak v životě soukromém. Závažnost jeho chování se postupem času stupňovala.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatelovy námitky směrují k dokazování provedenému obecnými soudy. Dokazování považuje za pouze formální a svévolné.

5. Zaprvé, výpověď poškozené byla podle stěžovatele nevěrohodná. Uvedla nepravdivý údaj, na což ji přímo při hlavním líčení samosoudkyně upozornila. Šlo o zásadní aktuální informaci a pochybení v ní nešlo omluvit ani z důvodu časového odstupu. Následně nešlo výpověď poškozené považovat za věrohodnou, zvlášť za situace, ve které byla klíčovým, ne-li jediným usvědčujícím důkazem. Pokud je vina založená převážně na výpovědi poškozeného, jsou požadavky na hodnocení a provádění důkazů přísné.

6. Zadruhé, soudy se opomenuly vypořádat s důkazními návrhy stěžovatele. Požadoval věrohodnost výpovědi poškozené prokázat provedením dalších svědeckých výpovědí, elektronickou komunikací nebo dalšími listinami, soudy ale těmto návrhům bez řádného zdůvodnění nevyhověly.

7. Zatřetí, soudy porušily zásadu in dubio pro reo, jestliže za této důkazní situace přistoupily k jeho odsouzení, a navíc mu ještě uložily trest odnětí svobody. V pochybnostech měly trestní normy vyložit v jeho prospěch.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupený advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Předně je potřeba zdůraznit, že Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily trestní soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy trestního soudnictví. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí trestního soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí trestních soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv, přičemž z hlediska intenzity trestní represe přezkoumává Ústavní soud meritorně jen ty nejzávažnější případy (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4177/18 ze dne 26. 2. 2019, bod 6).

11. Právě do pozice takového dalšího "odvolacího soudu" ovšem nyní stěžovatel Ústavní soud staví, polemizuje-li pouze se skutkovými a právními závěry obecných soudů, aniž ve skutečnosti uplatňuje námitky ústavněprávního charakteru.

12. Stěžovatel v zásadě nesouhlasí se skutkovými a právními závěry obecných soudů ve třech ohledech.

13. Zaprvé namítá nevěrohodnost poškozené. Obecné soudy si byly vědomy skutečnosti, že v případu je nedostatek přímých svědků, a vzhledem k tomu v souladu s judikaturou Ústavního soudu (např. nález sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003) hodnotily věrohodnost poškozené a pravdivost její výpovědi velmi obezřetně. Svoje úvahy v tomto ohledu založily mj. na znaleckém posudku, jakož i dalších důkazech, jako výpovědi svědků a jejich porovnávání s elektronickou komunikací mezi stěžovatelem a poškozenou.

14. Druhá námitka se týká toho, že obecné soudy neprovedly všechny důkazy navržené stěžovatelem. Soud není povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2147/15 ze dne 22. 3. 2016), ale musí vždy zákonným a přesvědčivým způsobem tento postup odůvodnit (např. nález III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010, bod 22). Této povinnosti obecné soudy v dotčeném případě dostály. Zcela jasně a přesvědčivě vysvětlily, z jakého důvodu považují provedení důkazů navrhovaných stěžovatelem za nadbytečné.

15. Konečně třetí námitka stěžovatele směřuje na porušení zásady in dubio pro reo. Aplikace zásady in dubio pro reo, která vyplývá z presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny, přichází v úvahu teprve tehdy, kdy po kompletně provedeném dokazování, jehož doplnění již není reálně v silách orgánů činných v trestním řízení, přetrvávají důvodné pochybnosti o vině stěžovatele. Zásada in dubio pro reo se tak neuplatní při hodnocení jen jednotlivého důkazu, ale až na závěr celého provedeného dokazování v situaci, kdy již není reálně možné jeho doplněním pochybnosti soudu o vině či nevině obžalovaného rozptýlit (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 717/18 ze dne 27. 11. 2018, bod 35). Navíc důvodem pro zásah Ústavního soudu je teprve extrémní porušení této zásady, jak rovněž uvádí napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazem na nález sp. zn.

III. ÚS 888/14, bod

43. Taková situace v dotčeném případě nenastala. Nesouhlas stěžovatele s rozsahem dokazování a jeho hodnocením není sám o sobě důvodem pro uplatnění této zásady, natož aby byly v takové situaci obecné soudy s touto zásadou v extrémním rozporu.

16. S ohledem na to Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu