II.ÚS 1577/13
V PLATNOSTI- VS Praha 3 To 38/2013
- ÚS II.ÚS 1577/13
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel, jako insolvenční správce, nemá právní zájem na ochraně základních práv porušených v rozhodnutí. Soud uznal, že správce nemůže být považován za věřitele, jehož práva byly porušeny, a proto nesplňuje podmínky pro podání stížnosti. Namítaná nerovnost mezi věřiteli byla považována za hypotetickou, neboť nebyla prokázána faktickou základní skutečností. Ústavní soud se rozhodl, že jeho zásah do rozhodování orgánů trestního řízení by byl nepřiměřený a nežádoucí.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Luboše Smrčky, CSc., insolvenčního správce dlužníka DKCG, a.s., IČ : 27746551, Dušní 112/16, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Pavlem Krýlem, CSc., advokátem, se sídlem Křtinská 617, Praha 4, 149 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 3 To 38/2013, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví určené usnesení Vrchního soudu v Praze s tvrzením, že jím došlo k porušení zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Důvod pro tento závěr spočívá dle stěžovatele zejména v nesprávném postupu soudu při aplikaci § 79a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Ze stížnosti podané stěžovatelem a napadaného usnesení Vrchního soudu v Praze, vyplývají následující, pro ústavní přezkum relevantní skutečnosti: Stěžovatel je insolvenčním správcem dlužníka DKCG, a.s., IČ : 27746551, Dušní 112/16, 110 00 Praha 1, určený opatřením předsedy Městského soud u v Praze č. j. MSPH 96 INS 18046/2012-A-16 a ustanovený do funkce usnesením MS v Praze čj. MSPH 96 INS 18046/2012-A-17, ze dne 8. 1. 2013. Jako takový sepsal do soupisu majetkové podstaty dlužníka také peněžní prostředky na bankovních účtech, které jsou současně zajištěny policejním orgánem v trestním řízení. Pro řádné uspokojení věřitelů v rámci insolvenčního řízení požádal stěžovatel policejní orgán o uvolnění těchto peněžních prostředků. Jeho žádosti postupně odmítl jak policejní orgán, tak následně Vrchní státní zastupitelství v Praze. Proto podal stěžovatel stížnost k Vrchnímu soudu v Praze, který dne 8. 4. 2013, vydal usnesení, sp. zn. 3 To 38/2013, kterým zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze. Toto usnesení stěžovatel ústavní stížností napadá. Z usnesení vrchního soudu vyplývá, že peněžní prostředky byly zajištěny policejním orgánem ve smyslu § 79a trestního řádu jakožto výnos z trestné činnosti a soud konstatoval, že lze důvodně předpokládat, že vůči těmto finančním prostředkům může být vysloven trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty ve smyslu § 70 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Dále vrchní soud konstatuje, že se za stávajících okolností nejedená o odejmutí vlastnického práva k věci, ale pouze o dočasné omezení, a vzhledem k tomu, že insolvenční správce (stěžovatel) nemůže nabýt více práv než samotný dlužník, nelze mu přiznat možnost nakládat se zajištěnými peněžními prostředky. Dále vrchní soud uvádí, že se nejedná o majetek, který dlužníkovi patřil, protože byl získán trestnou činností. Podle jeho tvrzení vlastnictví nelze nabýt trestným činem, a proto uvedené peněžní prostředky nepatří dlužníkovi. S takto formulovanými závěry stěžovatel nesouhlasí a naopak se domnívá, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je nesprávné, neboť vychází z mylných předpokladů, zejména tím, že zcela přehlíží zásadní rozdíl mezi postavením dlužníka a insolvenčního správce. Podle jeho názoru není pravdou, že insolvenční správce v zásadě nemůže získat více práv než samotný dlužník (tj. majitel zmíněných účtů). Dále usuzuje, že nelze zaměňovat majetkovou podstatu ve smyslu insolvenčního zákona a majetkovou hodnotu pachatele, jak to činí vrchní soud. Stěžovatel dále poukazuje na ustanovení § 79a odst. 2 trestního řádu, dle kterého s peněžními prostředky, na které se vztahuje rozhodnutí o zajištění, lze nakládat v rámci výkonu rozhodnutí po obligatorním předchozím souhlasu předsedy senátu a v přípravném řízení státního zástupce. Stěžovatel na základě toho uvádí, že vrchní soud interpretuje zákonná ustanovení [konkrétně § 79a odst. 2 trestního řádu a § 206 odst. l písm. a) a § 205 odst. l a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon")] tak, že zvýhodňuje postavení věřitelů, jejichž pohledávky jsou předmětem výkonu soudního nebo správního rozhodnutí, oproti přihlášeným věřitelům v insolvenčním řízení. K uspokojení pohledávek první skupiny věřitelů mohou být použity i peněžní prostředky zajištěné dle § 79a odst. 2 trestního řádu, zatímco druhé skupině věřitelů vrchní soud tuto část majetku odepírá. Tím je dle jeho mínění dána nerovnost mezi zajištěnými věřiteli v insolvenčním řízení, kteří se k zajištěnému majetku dostat nemohou a věřiteli s pohledávkou ve výkonu rozhodnutí, která může být dle § 79 odst. 2 trestního řádu uspokojena. Tím dle stěžovatele došlo k porušení zásady rovnosti stanovené čl. 1 Listiny, kdy vrchní soud ústavní stížností napadaným usnesením při uspokojování pohledávek znevýhodnil insolvenční věřitele se zajištěnou pohledávkou oproti věřitelům s vykonatelnou pohledávkou mimo insolvenční řízení. Dále stěžovatel namítá, že se vrchní soud nedostatečně vypořádal s jeho argumentací, spočívající v tvrzení, že při aplikaci § 79 trestního řádu je nezbytné postupovat přiměřeně a rozumně. Vzhledem k postavení insolvenčního správce by přechod dispozičního práva k zajištěným peněžním prostředkům na něj zcela vyloučil nezbytnost další aplikace § 79a trestního řádu, neboť by tato aplikace zcela míjela kritéria přiměřenosti a rozumného vztahu proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli vzhledem k zajištěným peněžním prostředkům. Tím tak podle jeho názoru došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele a v souvislosti s obsahem ústavní stížností napadeného usnesení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v prvé řadě namítá zásah do principu rovnosti, který je chráněn čl. 1 Listiny. Nerovnost stěžovatel spatřuje v rozdílném postavení při uspokojování pohledávek mezi insolvenčními věřiteli se zajištěnou pohledávkou a věřiteli s pohledávkou, která je předmětem výkonu soudního nebo správního rozhodnutí, a který nevstoupil do insolvenčního řízení. Ústavní soud konstatuje, že v souladu s § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je k podání ústavní stížnosti oprávněna fyzická nebo právnická osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. V první části své ústavní stížnosti stěžovatel namítá zásah do principu rovnosti garantovaného čl. 1 Listiny. Namítá, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze došlo k nerovnosti mezi dvěma skupinami věřitelů. Insolvenčního správce není možné ani v kontextu insolvenční legislativy chápat jako věřitele, případně dlužníka. Proto nemůže spadat ani do jedné ze dvou zmíněných kategorií věřitelů. Není proto subjektem, do jehož základního práva či svobody - zde konkrétně principu rovnosti - by mohlo být zasaženo. Stěžovatel je tak ve smyslu první částí své individuální ústavní stížnosti subjektem, který nesplňuje kritéria stanovená § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť do jeho základních práv či svobod nemohlo aplikací § 79a trestního řádu dojít. Nad toto stanovisko Ústavní soud připomíná, že stěžovatelem namítaný § 109 insolvenčního zákona ve svém odst. 1 písm. c) stanoví, že výkon rozhodnutí či exekuci, které by postihovaly majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Tím dochází k přednosti postupu dle insolvenčního zákona, na čemž nemůže nic změnit ani případný souhlas s nakládáním se zajištěnými finančními prostředky podle § 79a odst. 2 trestního řádu. Namítaná nerovnost tak nemůže nastat. Dále, stěžovatelem namítaná nerovnost je čistě hypotetické povahy, neboť se pouze domnívá, že by k takové nerovnosti mohlo případně dojít. Pak taková stížnost postrádá faktický základ. I z důvodu chybějící fakticity, vysloveného Ústavním soudem nad rámec základní argumentace, nemůže být konstatován zásah do základních práv či svobod stěžovatele. Stěžovatel dále namítá, že postupem Vrchního soudu v Praze došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. V této části je již stěžovatel oprávněným subjektem dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. I v této části je však ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že podaná ústavní stížnost nesměřuje obecně do aplikace §79a trestního řádu, ale napadá pouze postup dle § 79a odst. 2 trestního řádu, tedy odepření souhlasu k nakládání s peněžními prostředky v rámci výkonu rozhodnutí. Stěžovatel nepodává žádné argumenty, které by svědčily o neústavnosti rozhodnutí o samotném zajištění peněžních prostředků podle § 79a odst. 1 trestního řádu. I při přezkumu postupu dle § 79a odst. 2 trestního řádu však platí zásada respektovaná rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz např. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 3277/10, nebo nález ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95), podle které je ústavní soudnictví vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, ve kterých protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Proto Ústavní soud považuje svou ingerenci do rozhodování orgánů činných v přípravném trestním řízení, vyjma zcela mimořádných situací, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Při posuzování ústavní konformity rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků v trestním řízení Ústavní soud vždy zachovával maximální zdrženlivost a zdůraznil předběžný charakter zajišťovacích opatření, jejich smysl, nutnost jejich přiměřenosti (proporcionality) a náležitého odůvodnění příslušných rozhodnutí. Na základě těchto kritérií - mutatis mutandis, neboť v daném případě se nejedná přímo o rozhodnutí o zajištění, ale pouze o souhlas s úhradou pohledávek, které jsou předmětem výkonu soudního nebo správního rozhodnutí - Ústavní soud přezkoumal i usnesení Vrchního soudu v Praze a konstatoval jeho ústavní konformitu. Jak již Ústavní soud konstatoval v usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2800/12, samotná skutečnost, že soud v napadeném rozhodnutí vyslovil právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, důvod k ústavní stížnosti nezakládá. Ústavní stížností napadené rozhodnutí vrchního soudu posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody a z tohoto pohledu se napadané rozhodnutí jeví jako ústavně konformní. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. srpna 2013 JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu