II.ÚS 1580/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace STOPR, s.r.o., sídlem Maršovská 1358, Nové Město na Moravě, zastoupené JUDr. Helenou Novákovou, advokátkou, sídlem třída Míru 146, Český Krumlov, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 156/2025-50 ze dne 14. května 2026, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Finanční úřad pro Kraj Vysočina na základě výsledků daňové kontroly, v rámci níž prověřoval plnění přijatá stěžovatelkou od ukrajinského malého podniku MAKRA působícího v České republice prostřednictvím odštěpného závodu organizační složky vydal 11. srpna 2023 celkem 16 dodatečných platebních výměrů, kterými stěžovatelce doměřil DPH a současně uložil povinnost hradit penále z doměřené daně. Vyloučil nárok stěžovatelky na odpočet DPH, který uplatnila na základě předložených daňových dokladů (ohledně pořezu dřeva, práce v ozdravném programu a stavebních prací) ve zdaňovacích obdobích září až prosinec 2018 a únor až prosinec 2019.

3. K odvolání stěžovatelky vedlejší účastník dodatečné platební výměry částečně změnil. Na rozdíl od správce daně neměl pochybnosti o rozsahu poskytnutého plnění týkajícího se pořezu dřeva takové intenzity, aby bylo možné odepřít stěžovatelce nárok na odpočet DPH. Ve zbytku (v rozsahu prací v ozdravném programu a stavebních prací) je potvrdil.

4. Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 31 Af 29/2024-45 ze dne 27. srpna 2025 zamítl stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka.

5. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčinu kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu pro nepřípustnost podle § 104 odst. 4 soudního řádu správního.

6. Porušení svých práv spatřuje stěžovatelka v tom, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s jejími námitkami, tj. námitkou, že daňové orgány na ni kladly nepřiměřeně vysoký důkazní standard, dále námitkou vnitřní rozpornosti závěrů daňových orgánů o rozsahu plnění, a konečně rozporem v posouzení plnění v režimu reverse charge a porušením principu neutrality DPH. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že pracovala-li v kasační stížnosti s argumentací uplatněnou v žalobě, je kasační stížnost nepřípustná. Odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 623/23 ze dne 14. května 2024, podle jehož závěrů formalistické odmítnutí kasační stížnosti porušuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak nesouhlasí s tím, že argumentace obsažená v bodech 34 až 39 kasační stížnosti představovala nepřípustnou novotu. Argument o charakteru poskytovaných prací, tedy o tom, že šlo o jednoduché, opakující se manuální subdodávky, je věcnou konkretizací a přirozeným rozvinutím již uplatněného žalobního bodu o nepřiměřeně vysokém důkazním standardu. I kdyby byla tato část argumentace posouzena jako dříve neuplatněná, neměla být odmítnuta pro nepřípustnost kasační stížnost jako celek, ale pouze tyto jednotlivé námitky.

7. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.

8. Ústavní soud do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy zasahuje jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní. Tak tomu v nyní posuzované věci nebylo.

9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že těžiště správně soudního přezkumu leží v řízení před krajským soudem jako soudem nalézacím. Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (§ 102 soudního řádu správního), proto pokud pouze opakuje námitky uplatněné už v žalobě, aniž by brala v potaz jejich vypořádání ze strany krajského soudu a reagovala na něj, neopírá se o přípustné důvody kasační stížnosti vymezené § 103 odst. 1 soudního řádu správního. Ústavní soud v minulosti neshledal porušení práva na soudní ochranu v případech, v nichž došlo k odmítnutí kasační stížnosti nebo nevypořádání části její argumentace odůvodněné podle právě uvedených východisek (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2250/25 ze dne 11. prosince 2025, sp. zn. II. ÚS 2349/23 ze dne 13. září 2023 nebo sp. zn. II. ÚS 1852/22 ze dne 22. listopadu 2022).

10. Ústavní soud již také judikoval, že omezení přípustných kasačních námitek na ty, které již byly uplatněny v řízení před krajskými soudy (§ 104 odst. 4 soudního řádu správního), je součástí "stanoveného postupu" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a odráží přezkumnou roli Nejvyššího správního soudu. Jeho smyslem je zajistit, aby se Nejvyšší správní soud nezabýval otázkami, k nimž se dosud nemohl vyjádřit prvoinstanční soud, což mimo jiné napomáhá projednání věci v přiměřené lhůtě bez zbytečných průtahů (např. nález sp. zn. III. ÚS 3997/19 ze dne 19. května 2020).

11. Stěžovatelka odkazuje na závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 623/23, pomíjí však, že v něm šlo o věc, kdy kasační stížnost byla shodná s částmi V a VI žaloby, text kasační stížnosti byl ale doplněn o část VII, v níž stěžovatelka polemizovala se závěry městského soudu a zpochybňovala je. Ústavní soud proto dovodil, že stěžovatelka nezopakovala pouze žalobní námitky, když v kasační stížnosti, byť stručně, polemizovala se závěry městského soudu. Dodal, že tomu, že odmítnutí kasační stížnosti pro nepřípustnost nepředstavovalo řádný postup, přisvědčil navíc sám Nejvyšší správní soud, který sice kasační stížnost odmítl jako nepřípustnou, ale v bodech 12 až 14 reagoval na kasační námitky stěžovatelky, a ve vyjádření k ústavní stížnosti tvrdil, že velmi pečlivě posuzoval situaci stěžovatelky i rozhodnou právní úpravu a že v odůvodnění se důkladně s argumenty stěžovatelky vypořádal. Ústavní soud konstatoval, že takový přístup neodpovídá odmítnutí kasační stížnosti pro nepřípustnost a vrácení soudního poplatku, ale zamítavému rozsudku. Uvedl, že v případě odmítnutí kasační stížnosti pro nepřípustnost, kdy absentují kasační důvody podle § 103 soudního řádu správního, se Nejvyšší správní soud meritem věci fakticky zabývat nemůže, neboť nemá, co by věcně přezkoumával.

12. Tak tomu bylo právě v nyní posuzované věci, kdy po podrobném rozboru jednotlivých částí (bodů) kasační stížnosti Nejvyšší správní soud stěžovatelce vytýká, že v ní ani částečně nezpochybňuje závěry krajského soudu, pouze kopíruje text žaloby a doplňuje jej o obsáhlou citaci judikatury a obecná vyjádření nesouhlasu, případně o novoty v žalobě vůbec neuplatněné. Stěžovatelka to nerozporuje, tvrdí však, že opakování žalobní argumentace v kasační stížnosti samo o sobě nemůže být důvodem odmítnutí kasační stížnosti. Tento její názor je v rozporu s konstantní judikaturou nejen Nejvyššího správního soudu, ale i s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu.

13. Jde-li o v kasační stížnosti uvedené novoty, podle obsahu napadeného rozsudku stěžovatelka v kasační stížnosti nově uváděla, že ozdravné i stavební práce byly sice manuálně náročné, ale věcně šlo o jednoduché, nekvalifikované opakující se činnosti, a k unesení důkazního břemene o rozsahu takových činností není podle stěžovatelky potřebné uchovávat po několik let evidenci každé dílčí činnosti; požadavek vést pracovní výkazy pro běžné rutinní manuální práce je v rozporu s podnikatelskou praxí v oboru. Nejvyšší správní soud uvedl, že nic nebránilo stěžovatelce tuto námitku vznést již v žalobě a navrhnout k ní případně důkazy, neboť otázka pracovních výkazů se totiž řešila již ve správním řízení.

14. Správní soudnictví je založeno na zásadě, že soud z vlastní iniciativy nepřezkoumává správní rozhodnutí nad rámec vymezený žalobcem a nenahrazuje žalobcovu iniciativu. Logickým důsledkem této koncepce je zákonný požadavek, že již v žalobě, a nikoli až v kasační stížnosti, je žalobce povinen uvést vše, co uplatnit může (viz nález sp. zn. II. ÚS 899/23 ze dne 27. listopadu 2024). V nálezu sp. zn. II. ÚS 2732/15 ze dne 12. ledna 2016 Ústavní soud zdůraznil, že § 104 odst. 4 soudního řádu správního brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl. Dodal, že ve své rozhodovací praxi dispoziční zásadu a také princip koncentrace řízení ve správním soudnictví neshledal za neústavní (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 12/99 ze dne 27. června 2000), neboť i když tento princip může být kritizován za to, že se vzdaluje zásadě materiální pravdy, nelze nevidět, že především a zcela nepochybně napomáhá k naplnění ústavního práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů. Po aktivně legitimovaných účastnících předcházejícího žalobního řízení lze tedy spravedlivě žádat, aby uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné nepříznivé následky s tím spojené.

15. Nejvyšší správní soud stěžovatelce podrobně a srozumitelně vysvětlil, že tyto zásady nedodržela. Stěžovatelka v ústavní stížnosti bez jakékoli ústavněprávní argumentace (mimo odkaz na nález, jehož závěry z důvodu skutkových odlišností na danou věc nedopadají) vyjadřuje přesvědčení o správnosti svého postupu, kdy v kasační stížnosti setrvává na argumentaci, kterou uplatnila už v žalobě (současně připouští, že mohou být posouzeny některé její námitky jako dříve neuplatněné). Nelze přitom přisvědčit jejímu tvrzení, že Nejvyšší správní soud posoudil její argumentaci pouze formálně. Je-li text (či jeho část) žaloby, v němž stěžovatelka uvádí důvody proti rozhodnutí správního orgánu, shodný s textem (či jeho částí) kasační stížnosti, nelze materiálně v takovém textu shledat námitky směřující proti rozhodnutí krajského soudu.

16. Ústavní stížnost tak z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo krajského soudu, vedenou v rovině podústavního práva. Závěr Nejvyššího správního soudu, že kasační stížnost je nepřípustná z důvodů uvedených v § 104 odst. 4 soudního řádu správního, proto z ústavního hlediska obstojí. Nejvyšší správní soud a ani nyní Ústavní soud se tedy nemohly zabývat námitkami směřujícími proti rozsudku krajského soudu (ostatně rozsudek krajského soudu nebyl ústavní stížností napaden).

17. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 17. června 2026 Pavel Šámal v. r. předseda senátu