II.ÚS 1585/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., t. č. Vazební věznice Liberec, zastoupeného JUDr. Janem Kubečkem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 19, Náchod, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 46/2026-538 ze dne 25. května 2026, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Stěžovateli se náhrada nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 4 T 9/2025-200 ze dne 2. prosince 2025 nepravomocně odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Po dobu probíhajícího trestního řízení zůstal stěžovatel ve vazbě. O ponechání stěžovatele ve vazbě bylo v průběhu řízení rozhodováno již několikrát. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 83/2025-161 ze dne 5. ledna 2026, který rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě, podal stěžovatel ústavní stížnost. Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 192/26 ze dne 15. května 2026 stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

3. Naposledy o žádosti stěžovatele rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové, který usnesením č. j. 4 T 9/2025-499 ze dne 30. března 2026 rozhodl, že stěžovatel zůstává ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") napadeným usnesením zamítl.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že je ve vazbě ponecháván z důvodů, které již nejsou aktuální. Zejména odkazuje na odpadnutí důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu, který byl v jeho případě dříve dovozován z hrozby uložení přísnějšího trestu. Vzhledem k existenci nepravomocného odsuzujícího rozsudku, proti kterému se státní zástupce neodvolal, nehrozí podle stěžovatele zpřísnění trestu.

5. Zadruhé stěžovatel stále trvá na svém přesvědčení, že obecné soudy nedostatečně odůvodnily existenci hrozby v podobě opakování jeho trestné činnosti.

6. Zatřetí stěžovatel uvádí, že soudům předložil celou řadu konkrétních garancí nahrazujících vazbu a není proto dán důvod na ponechání ve vazbě nadále trvat.

7. Konečně je podle stěžovatele nespravedlivé, aby zůstával ve vazbě v situaci, kdy ostatní spoluobžalovaní z ní již byli propuštěni. K tomuto odlišnému způsobu není podle stěžovatele dán žádný důvod.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Podstatnou okolností, na kterou upozorňuje sám stěžovatel, a kterou je potřeba vzít při posuzování nynější ústavní stížnosti v potaz, je, že se Ústavní soud v nedávné době zabýval podobnou stížností téhož stěžovatele, přičemž ji odmítl jeho zjevně neopodstatněnou (usnesení sp. zn. I. ÚS 192/26). Tato okolnost ještě samozřejmě sama o sobě nepředjímá výsledek posouzení stížnosti, směřující proti jinému (dalšímu) rozhodnutí vrchního soudu ve věci ponechání stěžovatele ve vazbě, ale z uvedeného usnesení lze vyjít zejména v ohledech, které nedoznaly od doby jeho vydání změny.

11. Ústavní soud si je plně vědom skutečnosti, že vazební rozhodnutí výrazně zasahuje do základních práv stěžovatele. Rovněž tak má na zřeteli, že pokud je opakovaně rozhodováno o vazbě, která trvá již delší dobu, uplatní se doktrína tzv. zesílených důvodů, jejíž kořeny leží v požadavku, aby soudy ve vazebních věcech vždy zohlednily hledisko času (nález sp. zn. II. ÚS 645/26 ze dne 15. dubna 2026).

12. Jak nicméně uvedl Ústavní soud již v citovaném usnesení sp. zn. I. ÚS 192/26, k přezkumu vazebních rozhodnutí přistupuje Ústavní soud zdrženlivě, neboť je především věcí trestních soudů, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudily, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak (nálezy sp. zn. I. ÚS 2438/25 ze dne 15. září 2025, bod 22; sp. zn.

I. ÚS 1694/14 ze dne

28. července 2014, bod 18). Kasační zásah Ústavního soudu bude na místě zejména, neopřou-li vazební soudy svá rozhodnutí o zákonný důvod nebo zvolí-li důvod ve zjevném rozporu se zjištěným skutkovým stavem či odůvodní-li jej bez opory v konkrétních skutečnostech. Vzhledem k intenzitě zásahu do osobní svobody jednotlivce, který vazba představuje, musí být rozhodnutí trestních soudů pečlivě odůvodněna - nepostačí povšechné a nic neříkající odůvodnění (nález sp. zn.

IV. ÚS 170/25 ze dne

26. února 2025, body 19 a 20).

13. Podobně jako tomu bylo v případě usnesení sp. zn. I. ÚS 192/26, nelze ani ve vztahu k rozhodnutí napadeném nynější ústavní stížností takový exces shledat.

14. Zaprvé, co se týká vazby z důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu, stěžovatel především namítá, že se státní zástupce proti odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové neodvolal, z tohoto důvodu tak nemůže dojít k uložení přísnějšího trestu. Jak nicméně vysvětlil vrchní soud v napadeném usnesení, tato okolnost nic nemění na závažnosti nepodmíněného trestu odnětí svobody, který byl stěžovateli nepravomocně uložen. Nepodstatná je rovněž skutečnost, že se v judikatuře obecných soudů ustálila hranice osmi let nepodmíněného trestu odnětí svobody pro posouzení hrozby mimořádně citelného trestu. Jedná se totiž pouze o orientační vodítko, nikoli o zákonnou nebo automatickou podmínku útěkové vazby. Vždy je potřeba vyjít z konkrétních skutkových okolností každého jednotlivého případu. Tak také vrchní soud ve svém rozhodnutí postupoval, přičemž své závěry ohledně naplnění podmínek neopřel pouze o výši nepravomocně uloženého trestu. Vycházel přitom ze změny spočívající v posunu řízení do odvolací fáze a hodnotil, zda je žalobní důvod nadále konkrétní a aktuální. Takovému postupu není z hlediska ústavnosti co vytknout.

15. Zadruhé, ohledně vazby z důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu stěžovatel zejména odkazuje na předchozí hodnocení Ústavního soudu v usnesení sp. zn. I. ÚS 192/26, ve kterém částečně stěžovateli přisvědčil, že odůvodnění vazby předstižné nebylo v posuzovaném případě pečlivě argumentačně rozvinuté. Oproti rozhodnutí vrchního soudu, které bylo napadeno předcházející ústavní stížností, vrchní soud v rozhodnutí napadeném současnou stížností pouze rozvádí, že stěžovatel nemusí pokračovat v trestné činnosti tzv. navolávačů ve stávající zločinecké skupině, která byla prakticky rozprášena, ale ve skupině podobné operující na základě shodného mechanismu. Ani taková úvaha, čistě teoretická a nevycházející z žádných, alespoň rámcově popsaných konkrétnějších indicií, nenaplňuje požadavky na odůvodnění vazebního rozhodnutí. Jak nicméně konstatoval v této souvislosti Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 192/26, nezruší vazební rozhodnutí opírající se o více vazebních důvodů, obstojí-li alespoň jeden z těchto důvodů samostatně (nález sp. zn.

III. ÚS 1664/23 ze dne

17. října 2023, bod 23 a tam citovaná judikatura). Jak přitom vyplývá z předchozího bodu, útěková vazba co do požadavků kladených judikaturou Ústavního soudu obstojí.

16. Zatřetí, co se týká nahrazení přímého výkonu vazby náhradními vazebními instituty, vrchní soud se jimi zabýval ústavně souladným způsobem.

17. Konečně, nelze přisvědčit ani stěžovatelově námitce ohledně nerovného zacházení, potažmo nepřiměřenosti a nepředvídatelnosti soudního rozhodování, které mělo spočívat v tom, že ostatní spoluobžalovaní byli propuštěni z vazby. V tomto ohledu postačí uvést, že z povahy institutu vazby vyplývá, že vazební důvody je třeba posuzovat vždy individuálně ke konkrétní osobě obviněného, na čemž nic nemění ani skutečnost, že jsou ve stejné věci stíhány za stejné jednání další osoby. Tento závěr vyplývá jak z individuální povahy trestní odpovědnosti, tak především z konstrukce institutu vazby, tak jak je upravena v trestním řádu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 515/04 ze dne 16. listopadu 2004 nebo usnesení sp. zn. II.ÚS 516/17 ze dne 21. března 2017, bod 16).

18. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebyla splněna zákonná podmínka pro to, aby Ústavní soud mohl podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhovět návrhu na náhradu nákladů zastoupení stěžovatele.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu