II.ÚS 1587/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. Ch., zastoupeného Mgr. Robertem Pešou, advokátem, sídlem náměstí Míru 117, Olešnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2026 č. j. 5 Tdo 660/2025-5137, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. února 2024 č. j. 1 To 41/2023-4811 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2022 č. j. 40 T 9/2020-4621, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) uznán vinným pomocí k přečinu dotačního podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 212 odst. 1, odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020 (dále jen "trestní zákoník"), přečinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, pomocí ke zločinu dotačního podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Uvedené trestné činnosti se dopustil (zkráceně uvedeno) tím, že jako zaměstnanec obchodní společnosti X, pomohl hlavním pachatelům R. D. a V. K. k neoprávněnému vylákání dotačních prostředků v projektu obchodní společnosti Y, a to tak, že předstíral svému zaměstnavateli, že v plném rozsahu provedl odborná školení v obchodní společnosti Y, ačkoliv ve skutečnosti jako lektor buď vůbec nepůsobil, nebo školení provedl jen v minimálním rozsahu. Za to mu ubyl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 175 denních sazeb po 2 000 Kč, tj. v celkové výši 350 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále jen "trestní řád"), bylo též rozhodnuto o náhradě škody.

3. Z podnětu odvolání stěžovatele (vedle dalších spoluobviněných) Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem uvedený rozsudek krajského soudu ohledně stěžovatele podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 trestního řádu částečně zrušil, a to ve výroku o peněžitém trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu stěžovateli uložil při nezměněném výroku o vině vedle trestu odnětí svobody peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tj. v celkové výši 100 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí (dále jen "poškozená") částku 526 000 Kč a společně a nerozdílně s V. K. částku 1 204 000 Kč.

4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Po přezkoumání věci konstatoval, že souhlasí s potvrzením skutkových závěrů krajského soudu v jeho rozsudku vrchním soudem, jakož i s právním posouzením zjištěného skutku. Námitky uplatněné stěžovatelem, které odpovídaly-li uplatněným dovolacím důvodům, shledal zjevně neopodstatněnými.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl odsouzen v řízení, které jako celek nemůže obstát z hlediska požadavků spravedlivého procesu. Tvrdí, že nebyl odsouzen na základě bezpečně prokázaného a ustáleného vyjádření skutku, ale na základě postupně doplňované konstrukce, která se měnila podle toho, jak se ukazovaly slabiny původních závěrů. Popírá, že by věděl o podvodném úmyslu hlavních pachatelů, že by se podílel na vyhotovování nepravdivých prezenčních listin, že by je podepisoval, potvrzoval jejich pravdivost či že by zaměstnavateli sděloval nepravdivé údaje, na jejichž základě by byly vystavovány faktury. Má za to, že skutková zjištění soudů spočívající v údajném předstírání školení a v jeho vědomosti o použití veškerých dokumentů a faktur při čerpání dotace jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Podotýká, že s danou obhajobou se v podstatných bodech ztotožnil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k jeho dovolání. Poukazuje na postupné změny v uvažování obecných soudů o učiněných skutkových zjištěních s tím, že nebyly-li soudy schopny shodnout se v základních skutkových otázkách, lze jen stěží uzavřít, že řízení proti němu dosahovalo kvality spravedlivého procesu. Uvádí, že z provedeného dokazování vyplynulo, že prezenční listiny vyhotovoval R. D., nikoli on. Nebylo podle něj prokázáno, že by zaměstnavateli předkládal nepravdivé prezenční listiny ani to, že by disponoval podklady pro fakturaci. Obecné soudy se dopustily důkazního zkratu, když z provedených důkazů dovodily jeho vědomost o dotačním podvodu a to, že musel vědět, jak budou doklady použity v dotačním řízení a že byl spojovacím článkem k trestné činnosti. Jde o pouhé domněnky soudů, kdy ve věci absentuje jakýkoli důkaz, že by věděl o konkrétním podvodném záměru R. D. nebo V. K. Tvrdí, že vrchní soud dovodil jeho vědomost o podvodném záměru z toho, že zakázka byla označena jako zakázka z operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a byla financována z Evropského sociálního fondu a Ministerstva práce a sociálních věcí. Takový závěr je však podle něj nepřesvědčivý. Má za to, že vrchní soud a poté i Nejvyšší soud dovodily jeho zavinění z nově formulovaných skutkových a právních konstrukcí týkajících se jeho role v posuzovaném trestním jednání, a to aniž by dokazování v odpovídajícím rozsahu zopakovaly či doplnily a aniž by mu vytvořily procesní prostor k reakci. Byl odsouzen, aniž by byla subjektivní stránka trestného činu prokázána "nade vši rozumnou pochybnost", čímž došlo k porušení principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo.

6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud mu nedoručil stejnopisy odvolání ostatních obviněných - zejména obviněného R. D., v čemž spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces. Uvádí, že Nejvyšší soud sice připustil, že nebyl dodržen postup podle § 251 odst. 3 trestního řádu, přesto však uzavřel, že nejde o vadu s ústavní intenzitou. S tím stěžovatel nesouhlasí. Odvolání jmenovaného spoluobviněného podle něj obsahovalo argumentaci týkající se promlčení nároku na náhradu škody, přičemž tím, že mu toto odvolání nebylo doručeno, mu bylo znemožněno na tuto argumentaci reagovat.

7. Rovněž ve vztahu k trestnému činu poškození finančních zájmů Evropské unie postupovaly soudy podle stěžovatele nepředvídatelně. Krajský soud vycházel z konstrukce vyhotovení nepravdivých dokladů vztahujících se k výdajům rozpočtu spravovaného Evropskou unií, vrchní soud připustil, že přiléhavější by bylo vyjádřit skutková zjištění jinými znaky objektivní stránky, např. použitím nebo předložením nepravdivých dokladů, případně uvedením nepravdivých údajů. Přesto výrok nezměnil s tím, že taková změna právního posouzení by neměla vliv na trestnost jednání. Nejvyšší soud pak podle stěžovatele ještě více rozostřil, co konkrétně měl stěžovatel spáchat. Stěžovatel je toho mínění, že není lhostejné, zda má být obviněnému kladeno za vinu vyhotovení dokladu, jeho použití, předložení, uvedení nepravdivého údaje, nebo umožnění neoprávněného použití prostředků jinou formou. Má za to, že připouští-li soudy, že varianta uvedená ve výroku není nejpřiléhavější, nemohou její nedostatky překlenout tím, že by mohlo přicházet v úvahu něco jiného.

8. K výroku o náhradě škody stěžovatel poukazuje na to, že vrchní soud vyhodnotil nárok poškozené ve vztahu k R. D. jako promlčený, avšak stejný důsledek nepoužil ve vztahu k dalším obviněným, ač stejný důvod zrušení výroku o náhradě škody svědčil i jim. Stěžovatel je toho mínění, že Nejvyšší soud se s touto námitkou nevypořádal ústavně konformně a že ve věci měla být aplikována zásada beneficium cohaesionis.

9. Závěrem ústavní stížnosti navrhuje stěžovatel odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí s odůvodněním, že výkon napadených rozhodnutí by pro něj znamenal závažný zásah do jeho majetkové sféry a osobních poměrů (v souvislosti s uloženou povinností náhrady škody je proti němu vedena exekuce), nedotkne se však důležitého veřejného zájmu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel též vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.

12. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Navíc uplatněnými námitkami brojí převážně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu Ústavní soud připomíná, že do procesu dokazování před obecnými soudy či do jeho výsledku v podobě zjištěného skutkového stavu je oprávněn zasahovat jen výjimečně. První z těchto výjimek představují tzv. opomenuté důkazy, tj. situace, v nichž soud navržený důkaz zamítne či bez dalšího neprovede a tento postup dostatečně nezdůvodní, případně k provedenému důkazu nepřihlédne při hodnocení důkazů a utváření obrazu o skutkovém stavu věci. Druhou výjimkou jsou případy nepřípustných důkazů, k nimž soud naopak přihlédl přesto, že k nim podle procesního předpisu, jímž byl vázán, přihlédnout nesměl. Třetí výjimkou jsou situace tzv. extrémních rozporů mezi provedeným důkazem a jeho odrazem ve zjištěném skutkovém stavu, tj. situace, v nichž soud z provedeného důkazu vyvodí určitý závěr, který z něj při dodržení základních pravidel logického uvažování dovodit nelze [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2000 sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), usnesení ze dne 8. 10. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1935/25 aj.]. K žádnému z těchto excesů však v nyní posuzovaném případě nedošlo.

13. Podstatou podané ústavní stížnosti je zejména opětovné tvrzení stěžovatele, že se vytýkaného jednání nedopustil, resp. že nebyl odsouzen na základě bezpečně prokázaného a ustáleného vyjádření skutku. Z obsahu napadených rozhodnutí se však podává, že tato jeho obhajoba byla v řízení provedenými důkazy vyvrácena. Vrchní soud po doplnění dokazování v odůvodnění svého rozhodnutí jasně konstatoval (ve shodě se závěry krajského soudu), že stěžovatel jako obchodní zástupce obchodní společnosti X, měl prokazatelně na starosti spolupráci s obchodní společností Y, resp. byl bezprostředním pojítkem mezi obchodními společnostmi X, a Y, v oblasti lektorské a školící činnosti, a to jak při výběrovém řízení, tak při jejím předstíraném uskutečňování i následné fakturaci. Jinými slovy na základě učiněných skutkových zjištění není pochyb o tom, že stěžovatel byl ten, kdo měl realizovat školení za obchodní společnost X. Mimo jiné bylo zjištěno, že stěžovatel za obchodní společnost X, vyhotovil nabídku do výběrového řízení a také sjednával konkrétní znění smlouvy mezi odběratelem Y, a dodavatelem X. Zaměstnavatel stěžovatele celou dobu postupoval v přesvědčení, že nasmlouvaná školení provádí průběžně právě stěžovatel. Zapojil-li se stěžovatel jak do zpracování podkladů pro účast obchodní společnosti X, ve výběrovém řízení na poskytovatele odborných školení, tak do sjednání konkrétních smluvních podmínek mezi dodavatelem a odběratelem takových služeb, pak nelze pochybovat o tom, že byl podrobně seznámen nejen s rozsahem školení a dalšími podmínkami poskytování lektorské činnosti zaměstnancům obchodní společnosti Y, ale také se zapojením odběratele Y, do dotačního programu, z něhož měly být odběrateli proplaceny výdaje na smluvené služby.

14. Stěžovateli nelze přisvědčit ani u námitek ve vztahu k trestnému činu poškození finančních zájmů Evropské unie. Je pravdou, jak tvrdí stěžovatel, že krajský soud vycházel z konstrukce vyhotovení nepravdivých dokladů vztahujících se k výdajům rozpočtu spravovaného Evropskou unií a vrchní soud následně připustil, že přiléhavější by bylo vyjádřit skutková zjištění jinými znaky objektivní stránky, např. použitím nebo předložením nepravdivých dokladů, případně uvedením nepravdivých údajů. S danou situací se však důsledně vypořádal Nejvyšší soud, který v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, že byla-li poskytovateli dotace předložena kromě dalších listin také Smlouva o dodávce vzdělávacích kurzů a technického vybavení ze dne 11. 5. 2011, lze souhlasit s právním závěrem krajského soudu o naplnění znaku "vyhotoví" nepravdivý doklad ve smyslu § 260 odst. 1 trestního zákoníku. Současně se však přiklonil i k právnímu názoru vrchního soudu, podle něhož stěžovatel naplnil znak základní skutkové podstaty podle § 260 odst. 1 trestního zákoníku "uvedení nepravdivých, nesprávných nebo neúplných údajů". Nejvyšší soud poukázal na to, že ve své rozhodovací praxi o pachatelství trestného činu dotačního podvodu a zároveň i pachatelství trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie vyslovil názor, že za uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nelze zúženě považovat pouze fyzické sepsání nebo vyplnění žádosti o dotaci, ale i jednání bezprostředně související s touto činností, které fakticky způsobí nepravdivý nebo hrubě zkreslený obsah žádosti o poskytnutí dotace. K tomu odkázal na svá usnesení ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. 7 Tdo 1463/2012 či ze dne 28. 6. 2023 sp. zn. 5 Tdo 400/2023, které bylo potvrzeno usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2024 sp. zn. II. ÚS 2742/23. Rovněž zdůraznil, že pachatelem zmíněných trestných činů může být jak ten, kdo vyplnil jednotlivé nepravdivé údaje do žádosti o poskytnutí dotace, tak ten, kdo takovou žádost podepsal a je si vědom, že v ní jsou uvedeny nepravdivé údaje, stejně jako ten, kdo připravuje podklady, které je nutné předložit k žádosti o dotaci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2025 sp. zn. 5 Tdo 557/2025 či ze dne 31. 10. 2018 sp. zn. 5 Tdo 1139/2018).

15. Nelze tak přisvědčit stěžovateli v tom jeho tvrzení, že Nejvyšší soud ještě více rozostřil, co konkrétně měl stěžovatel spáchat. Nejvyšší soud naopak toliko upřesnil, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel měl prokazatelně v celém řetězci posuzovaných událostí nezastupitelnou roli spočívající v tom, že obstaral jak samotného dodavatele školení, tak jím vystavené nepravdivé faktury (byť je sám nepodepsal ani přímo nevyplnil údaje na nich uvedené), na jejichž podkladě bylo poskytovateli dotace nepravdivě tvrzeno vynaložení nákladů na školení zaměstnanců žadatele o dotaci. Takto od počátku jednal se shodným úmyslem obviněného R. D. vylákat finanční prostředky z evropských rozpočtů ve prospěch obchodní společnosti Y. Kromě počátečního vyjednávání o uzavření Smlouvy o dodávce vzdělávacích kurzů a technického vybavení ze dne 11. 5. 2011 následoval ještě celý komplex úkonů (včetně vystavování fiktivních faktur obchodní společností X, za školení nebo vyhotovení nepravdivých prezenčních listin obviněným R. D.), s nimiž byl stěžovatel bez pochybností obeznámen a jež všechny jednotlivě i ve svém souhrnu umožnily jednak hlavnímu pachateli uvést v žádosti o dotaci nepravdivé údaje a zároveň umožnily také neoprávněné použití dotačních prostředků, k čemuž také v konečném důsledku i došlo.

16. Na základě zjištěného skutkového stavu věci by bylo možno jen stěží přisvědčit tvrzení stěžovatele, že nevěděl, že lektorská a školící činnost je podporována dotačním titulem a že obstarané doklady týkající se školící činnosti budou sloužit k prokázání uskutečnění dotovaných činností a zprostředkovaně k vyplacení dotačních prostředků. Stejně tak soudy jasně vysvětlily, že pro vyvození jeho trestní odpovědnosti nebylo rozhodující, že nevyhotovoval a nepodepsal prezenční listiny či že nevystavoval faktury za společnost X.

17. Vznáší-li stěžovatel námitky proti procesnímu postupu vrchního soudu a Nejvyššího soudu, ani v tom se s ním Ústavní soud neztotožnil. V odvolacím řízení bylo doplněno dokazování provedené krajským soudem, a to nejen z podnětu stěžovatele, ale též z vlastní iniciativy soudu. Popis skutku v tzv. skutkové větě však nedoznal žádných změn, když vrchní soud pouze v odůvodnění rozhodnutí mírně přeformuloval konkrétní způsob jednání či s ním související okolnosti, což následně učinil i Nejvyšší soud. Nešlo však v žádném případě o podstatné změny vyžadující zásah do tzv. skutkové věty, jak správně podotkl i Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení.

18. K výtce stěžovatele, že krajský soud mu nedoručil stejnopisy odvolání ostatních obviněných (zejména obviněného R. D.), je třeba uvést, že již Nejvyšší soud konstatoval v tomto ohledu pochybení krajského soudu (nedodržení postupu podle § 251 odst. 3 trestního řádu). Současně však dodal, že nešlo o takovou procesní situaci, která by učinila trestní řízení vedené proti stěžovateli jako celek nespravedlivým. Poukázal na to, že i přes uvedené pochybení krajského soudu měl stěžovatel v průběhu řízení možnost seznámit se s podanými odvoláními spoluobviněných jiným způsobem, a to zejména v průběhu veřejného zasedání, kdy mohl vznést požadavek na reprodukování obsahu dovolání spoluobviněných v souladu s § 235 odst. 1 trestního řádu, event. mohl požádat o přerušení veřejného zasedání za účelem poskytnutí času na vlastní nastudování těchto podání, případně mohl nahlédnout do spisu. Ani jednu z uvedených možností však stěžovatel ani jeho obhájce nevyužili. Stěžovatel tak nepochybně měl, i přes pochybení krajského soudu, příležitost seznámit se s odůvodněními odvolání ostatních spoluobviněných ještě před rozhodnutím vrchního soudu. Za daných okolností se Ústavní soud ztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu, že vytýkané procesní pochybení krajského soudu nepředstavuje intenzivní zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces.

19. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá také výrok o náhradě škody s tím, že vrchní soud vyhodnotil nárok poškozené ve vztahu k R. D. jako promlčený, avšak stejný důsledek nepoužil ve vztahu k dalším obviněným, ač stejný důvod zrušení výroku o náhradě škody svědčil i jim. I s touto námitkou se však Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně a dostatečně vypořádal. Ze závěrů Nejvyšší soudu plyne, že podle tehdy účinného znění občanského zákoníku platilo, že k promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Stěžovatel (ani další spoluobvinění vyjma R. D.) však prokazatelně nevyužili svého práva namítnout promlčení nároku na náhradu škody v posuzované trestní věci, a to ani ve stadiu odvolacího řízení před rozhodnutím odvolacího soudu. Ze všech spoluobviněných, kteří byli zavázáni k náhradě škody rozsudkem krajského soudu, pouze obviněný R. D. v odvolání uplatnil námitku promlčení nároku poškozené, přičemž odvolací soud po přezkoumání zákonných podmínek shledal, že je důvodná. Z judikatury se přitom podává, že vznesl-li obviněný námitku promlčení nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem poprvé až v řízení o dovolání před Nejvyšším soudem, nejde o včas uplatněnou námitku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011 sp. zn. 4 Tdo 460/2011). Současně Nejvyšší soud vysvětlil, že v daném případě se nejednalo ani o nerespektování procesní zásady beneficium cohaesionis, neboť využití této procesní zásady je možné pouze v případech, že bylo nesprávně rozhodnuto v tomtéž řízení a jde o důvod společný, tj. že nejde o důvod takové povahy, který je nutno u každého obviněného zkoumat individuálně. Ač v dané věci šlo o důvod stejné povahy, promlčecí doba běžela každému ze spoluobviněných samostatně. Aplikace zásady beneficium cohaesionis tak v daném případě nebyla namístě.

20. Krajský soud i vrchní soud náležitě odůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině, a ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť námitky vznesené v dovolání byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud se vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného dovolacího důvodu.

21. Ústavní soud pro úplnost dodává, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele.

22. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

23. Jelikož Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím obdržení, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu