II.ÚS 159/98
V PLATNOSTI- OS Rakovník 3C 70/93
- KS Praha 28 Co 595/97
- ÚS II.ÚS 159/98
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nepoužil všechny k dispozici jsoucí procesní prostředky. Podání stížnosti proti rozhodnutí krajského a okresního soudu bylo nepřípustné, protože nebylo podáno včas po rozhodnutí Nejvyššího soudu. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož je stížnost nepřípustná, pokud nebyl vyčerpán poslední procesní prostředek. Rozhodnutí bylo založeno na zásadě vyčerpání všech právních prostředků před podáním ústavní stížnosti.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti O.Ú., právně zastoupeného JUDr. PhDr. S.B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13.1.1998, sp.zn. 28 Co 595/97, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 4.9.1997, sp.zn. 3C 70/93, t a k t o :
Výrok
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á .
Odůvodnění
: Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 7.4.1998 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví usnesení uvedených rozsudků obecných soudů s tím, že označenými rozsudky a dále pak postupem Okresního soudu v Rakovníku došlo k porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 a čl. 95 odst. 1, věta prvá Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Porušení shora uvedených práv a svobod spatřuje navrhovatel ve skutečnosti, že obecné soudy údajně rozhodly v rozporu se zákonem, jímž jsou soudci při rozhodování především vázáni. Podle ust. § 18a odst. 2 zák..č. 229/1991 Sb., ve znění zák.č. 183/1993 Sb., náhrada spočívá v poskytnutí hotovosti, jež je dána ust. § 1 vl.nař. č. 504/1992 Sb., ve výši 10.000,- Kč, případně v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů, když tuto náhradu poskytuje ve smyslu ust. § 18a odst. 1 zákona o půdě pozemkový fond. Pokud krajský soud porušil citovaná kogentní ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tím, že při jejich aplikaci užil volné úvahy, porušil podle názoru stěžovatele ust. § 212 odst. 1 písm. d) o.s.ř. Navrhovatel dále uvedl, že rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13.1.1998, č.j. 28 Co 595/97-79, napadl dovoláním, o kterém do doby podání ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto. Porušení čl. 11 Listiny je dle tvrzení stěžovatele nutno spatřovat v uložení povinnosti vlastníku plnit v jiné formě než stanoví zákon. Z napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze soudce zpravodaj zjistil, že v právní věci žalobce V.P. proti žalovanému 1) ZD K., 2) O.Ú. a 3) PF ČR, o náhradu za odstraněnou stavbu a o odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně, bylo rozhodnuto tak, že rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích, tj. ve výrocích ve vztahu žalobce a prvního a druhého žalovaného, potvrzuje. S ohledem na podané dovolání bylo přerušeno řízení o ústavní stížnosti s tím, že ve věci bude jednáno po rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání stěžovatele. Dne 9.10.2000 obdržel Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.2000, čj. 24 Cdo 1247/98-117, kterým bylo dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu podle ust. § 243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. zamítnuto. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR nabyl právní moci dnem 19.10.2000. Ve smyslu ust. § 72 odst. 2 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je možno ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 cit. zákona). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele, ve smyslu zákona o Ústavním soudu, je v daném případě rozsudek Nejvyššího soudu ČR. Ústavní stížnost však směřovala proti rozsudkům Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku. Ve smyslu ust. § 75 odst. 1 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je v takovém případě ústavní stížnost nepřípustná, neboť navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje tím, že v zákonné 60 denní lhůtě své podání nedoplnil o návrh směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, jako poslednímu prostředku ve smyslu již cit. ust. § 72 odst. 2 ve vztahu k ust. § 75 odst.1 zák.č.182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Soudci zpravodaji proto nezbylo než ústavní stížnost ve smyslu ust. § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu V Brně dne 11. října 2000
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.