II.ÚS 1600/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Petrou Veruňákovou, advokátkou, sídlem Želivská 373/20, Praha 9, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 346/2025-335 ze dne 23. února 2026 a rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 14 P 146/2025-286 ze dne 14. července 2025, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení a a) J. H., b) J. B. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod („Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).

2. Vedlejší účastnice b) se návrhem ze dne 16. ledna 2025 domáhala u Okresního soudu v Opavě („okresní soud“) zvýšení výživného, které má stěžovatel platit na jejich syna, vedlejšího účastníka a). Okresní soud napadeným rozsudkem výživné zvýšil, a to z částky 2 500 Kč na částku 6 500 Kč měsíčně s účinností od 16. ledna 2022, a s účinností ode dne 1. září 2023 na částku 7 500 Kč měsíčně (výrok I). Okresní soud dále stanovil stěžovateli povinnost zaplatit zvýšené výživné (již splatné za dobu od 16. ledna 2022 do 31. července 2025 v částce 193 064 Kč) do jednoho měsíce od doručení napadeného rozsudku (výrok II).

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě („odvolací soud“). Odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že výživné zvýšil s účinností od 1. února 2022 na částku 6 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. září 2023 na částku 7 000 Kč měsíčně. Nově odvolací soud stanovil stěžovateli platit výživné k rukám již zletilého vedlejšího účastníka a). Výrok II okresního soudu odvolací soud dále změnil tak, že stanovil stěžovateli povinnost zaplatit k rukám vedlejšího účastníka a) dlužné výživné vzniklé jeho zpětným zvýšením za dobu od 1. února 2022 do 28. února 2026 ve výši 201 500 Kč.

II. Argumentace stěžovatele

4. Podle stěžovatele došlo k porušení jeho základních práv tím, že odvolací soud i přes relevantnost důvodů na jeho straně (v podobě zpoždění vlakové dopravy) neodročil nařízené jednání. Tím mu odvolací soud znemožnil vyjádřit se k prováděnému dokazování, případně navrhnout jeho doplnění.

5. Zadruhé stěžovatel namítá, že odvolací soud v řízení rozhodoval svévolně, když bez dostatečné podpory v provedeném dokazování, a v rozporu se zásadou individualizace posuzovaných poměrů, dovodil existenci výdělečné potenciality stěžovatele ve výši 43 000 Kč měsíčně i za období, kdy byl stěžovatel evidován jako uchazeč o zaměstnání a fakticky nedosahoval stanoveného příjmu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ta byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh částečně přípustný.

7. Ústavní stížnost není přípustná v rozsahu námitky týkající se tvrzených porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy způsobených tím, že odvolací soud jednal v nepřítomnosti stěžovatele z důvodu zpoždění vlakového spoje, kterým se na jednání soudu dopravoval. Tato potenciální vada však představuje důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, který se týká právě situací, kdy byla účastníkovi v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Žaloba pro zmatečnost je tedy prostředkem k ochraně práv, který je stěžovatel povinen před podáním ústavní stížnosti s ohledem na subsidiární povahu řízení před Ústavním soudem vyčerpat (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 501/26 ze dne 25. března 2026).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

9. Jedinou námitkou, která je v dotčené věci přípustná, stěžovatel tvrdí porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny z důvodu, že odvolací soud podle jeho názoru zatížil své rozhodnutí prvky libovůle bez dostatečné opory v provedeném dokazování a v rozporu se zásadou individualizace posuzovaných poměrů, když dovodil existenci výdělečné potenciality stěžovatele v době jeho evidování jako uchazeče o zaměstnání bez náležitého zohlednění reálné situace na trhu práce.

10. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizaci zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ve věcech stanovení výživného a jeho výše obecně zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů, a to z důvodu, že právě obecné soudy mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu, například bylo-li by napadené rozhodnutí založeno na naprosté libovůli či by jinak negovalo právo účastníka řízení na řádný (spravedlivý) proces (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3332/24 ze dne 16. ledna 2025).

11. K takovému extrémnímu vykročení z pravidel řádně vedeného procesu v tomto případě nedošlo. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom ohledu, že se obecné soudy nezabývaly situací na trhu práce v místě stěžovatelova pracoviště nebo bydliště výslovně, nicméně z odůvodnění obou napadených rozhodnutí odkazujících na jeho četná zaměstnání zřetelně vyplývá schopnost stěžovatele uplatnit se na relevantním trhu práce (bod 19 rozsudku okresního soudu a bod 26 rozsudku odvolacího soudu).

12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nezabýval se Ústavní soud samostatně návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí s ohledem na akcesorickou povahu takového návrhu sdílejícího osud ústavní stížnosti.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu