Ústavní soud · Usnesení

II.ÚS 1605/10

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2010-06-21 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost · ECLI:CZ:US:2010:2.US.1605.10.1

KS Praha 25 Co 507/2009-330
→
ÚS II.ÚS 1605/10

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se nezabýval správností aplikace podústavního práva, jeho úlohou je ochrana ústavnosti. Stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, avšak jeho argumenty se omezily na kritiku procesních postupů, nikoli na porušení ústavního práva. Ústavní soud neshledal zásah do práva na spravedlivý proces, protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo ústavně přijatelné.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2010 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem Římská 32, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2010 č. j. 25 Co 507/2009-330 a 25 Co 508/2009, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti výše citovanému rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozsudkem ze dne 28. 5. 2009 č. j. 9 C 214/2007-185 ve znění opravného usnesení ze dne 15. 7. 2009 č. j. 9 C 214/2007-201 Okresní soud v Příbrami uložil stěžovateli mj. povinnost zaplatit žalobci advokátu JUDr. P. Č. částku 292 722,18 Kč s úroky z prodlení. Krajský soud rozsudek soudu I. stupně v podstatě v převážné části jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud aproboval názor nalézacího soudu, který považoval vzájemný návrh žalobců v pozici žalovaných za řádnou žalobu vůči stěžovateli. Další podání žalobců ze dne 12. 12. 2007 pak odvolací soud kvalifikoval jako rozšíření žaloby, a proto shledal správným postup soudu I. stupně, který jej svým usnesením ze dne 3. 5. 2008 připustil. Odvolací soud též odmítl jako neopodstatněné námitky litispendence, resp. res iudicatae, neboť v daném případě nešlo o totožnost věci (tj. o totožnost skutku a účastníků řízení). Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces bylo porušeno vlivem nepřípustné soudcovské libovůle. Řízení jako celek působí nepřehledně, chaoticky a ignoruje právní důsledky reálně existujících listinných dokumentů. Obecné soudy podle názoru stěžovatele nerespektovaly o. s. ř. ve věci nedostatku podmínek pro zahájení a vedení řízení, zejména námitky neexistence žaloby, jakož i neexistence "konečné úpravy žaloby", dále námitky litispendence a res iudicatae. Obecné soudy se též neřídily zásadou nenavyšování nákladů řízení, kdy se účastník nechává zastupovat před soudem jiným účastníkem. Podle stěžovatele šlo proto o nestandardní řízení, v němž se nalézací soud neřídil reálnými procesními návrhy účastníků, nýbrž podmínky řízení nedůvodně měnil, nahrazoval a vymýšlel fiktivní podání. Odvolací soud následně nesplnil svou úlohu, když nepřezkoumal nesmyslné a absurdní rozhodnutí nalézacího soudu. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti formálně namítal porušení svého základního práva na spravedlivý proces, avšak argumentace obsažená v ústavní stížnosti se ve věci samé pohybuje na úrovni aplikace podústavního práva. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje argumenty obsažené v řízení před obecnými soudy (tj. neexistence žaloby, litispendence, zmatečnost postupu soudu I. stupně), s nimiž se odvolací soud ústavně přijatelným způsobem vypořádal, avšak relevantní ústavněprávní argumentace absentuje. Tím stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Názor odvolacího soudu, který posoudil vzájemný návrh žalobců ze dne 24. 3. 2006 jakožto řádnou žalobu (s. 9 napadeného rozhodnutí) a stejně tak posoudil i další podání žalobců ze dne 12. 12. 2007, resp. jej považoval za rozšíření žaloby (ibid, s. 10), nevybočil z možného posouzení věci a lze jej z hlediska ústavnosti aprobovat. Stejně tak se odvolací soud ústavně přijatelně vypořádal s námitkou litispendence, resp. rei iudicatae (ibid., s. 10). Byť lze stěžovateli přisvědčit, že celé řízení před soudem I. stupně působí značně nepřehledně a chaoticky, když soud žalobu proti stěžovateli vyloučil k samostatnému projednání, následně řízení opět spojil a poté stejně vyloučil, to však ještě nezpůsobuje protiústavnost rozhodnutí odvolacího soudu, jehož rozhodnutí je přesvědčivé a nelze mu z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Ústavní soud nemohl odhlédnout i od toho, že uplatňování práva na spravedlivý proces není právem samoúčelným, ale je vždy vázáno na realizaci základního práva hmotného (v daném případě práva majetkového), jehož porušení však stěžovatel netvrdí a nepředkládá jakoukoli argumentaci, která by jeho porušení alespoň nasvědčovala (obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 1310/10 ze dne 12. 5. 2010). Proto bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.