II.ÚS 1608/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. Š., zastoupené Mgr. Petrem Šmídem, advokátem, sídlem Komenského 1321/1, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 572/2026-79 ze dne 3. března 2026, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě č. j. 54 Co 227/2025-41 ze dne 29. srpna 2025 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě č. j. 23 L 589/2025-7 ze dne 31. července 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Psychiatrické nemocnice Jihlava, sídlem Brněnská 455/54, Jihlava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, 2 a 6 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením.

2. Stěžovatelka byla 24. července 2025 proti své vůli hospitalizována v Psychiatrické nemocnici Jihlava.

3. Okresní soud v Jihlavě napadeným rozhodnutím rozhodl, že k převzetí stěžovatelky do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů a tyto důvody trvají; současně uložil zdravotnímu ústavu, aby soudu sdělil ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení usnesení, zda je stěžovatelka nadále omezena ve styku s vnějším světem.

4. Okresní soud měl podmínky plynoucí z § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách pro pobyt stěžovatelky mimo zdravotní ústav za splněné. Vyšel z následujícího skutkového stavu: stěžovatelka napadala lidi ve vesnici, osobním vozidlem na ně najížděla opakovaně a úmyslně. Verbální agresi stupňovala, a přes výzvy policie se pokusila o únik z místa zásahu. Při přijetí do zdravotního ústavu s lékaři nespolupracovala, křičela, byla agresivní a jevila známky akutní přechodové psychotické poruchy převážně s bludy. Okresní soud uzavřel, že druh a stupeň její duševní poruchy vyžaduje zbavení osobní svobody, stěžovatelka je zcela bez náhledu, nekritická ke svému stavu a chování, a je třeba ji kontrolovat, aby nezpůsobila újmu svému okolí. Užití jiného opatření nebylo podle okresního soudu možné.

5. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě napadeným rozhodnutím usnesení okresního soudu potvrdil.

6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl, neboť krajský soud se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.

7. Stěžovatelka má za to, že hospitalizace nebyla namístě. Údajné ohrožení bylo podle ní možné odvrátit jinak, konkrétně zmiňuje - odebráním řidičského oprávnění. Ohrožení, na kterých soudy rozhodnutí staví, se totiž pojí s tím, že stěžovatelka řídí motorové vozidlo. Úvaha, že by ji takové opatření neodradilo od řízení motorového vozidla, je hypotetická a nepodložená. Na rozdíl od obecných soudů nepovažuje za relevantní, že při víkendovém pobytu se domáhala užívání motorového vozidla, protože to se stalo až měsíc po započetí hospitalizace. Nikdo jí přitom užívání vozidla nezakázal. Namítá, že nebezpečná pro okolí nebyla, byla křivě nařčena, jezdí podle předpisů, na nikoho nenajížděla a od doby incidentu neměla k dispozici klíče od auta.

8. Dále namítá, že nebyla naplněna ani podmínka bezprostředního ohrožení stěžovatelky nebo jejího okolí, a odkazuje na policejní spis týkající se incidentu.

9. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení o ústavní stížnosti.

10. Ústavní soud soustavně judikuje, že nedobrovolná hospitalizace představuje intenzivní zásah do práva na osobní svobodu garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Soudní přezkum nedobrovolné hospitalizace musí být důkladný [nález sp. zn.

II. ÚS 2545/17 ze dne

27. února 2018, bod 21]. Ústavní soud proto posuzuje případná závažná procesní pochybení v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalším držení ve zdravotnickém zařízení jak z hlediska práva na soudní ochranu, tak z hlediska práva na osobní svobodu (cit. nález sp. zn. II. ÚS 2545/17, bod 16). Účelem institutu nedobrovolné hospitalizace je nezbytnost odvrácení bezprostředního a závažného ohrožení pro umístěného nebo jeho okolí, které spočívá v konkrétním chování nebo jednání umístěného. Musí být současně prokázáno, že hrozbu pro umístěného nebo jeho okolí nebylo možno odvrátit jinak (nálezy sp. zn. I. ÚS 1114/25 ze dne 8. ledna 2026, bod 47, sp. zn. III. ÚS 2667/21 ze dne 16. listopadu 2021, bod 32). Zákonné podmínky je navíc třeba vykládat restriktivně (nález sp. zn.

I. ÚS 563/06 ze dne

1. února 2007). Ústavní soud nedávno dovodil, že i v situaci, kdy zákonné podmínky (dokonce) nejsou beze zbytku naplněny, a je pouze vysoce pravděpodobné, že by naplněny být mohly, pokud by k nedobrovolné hospitalizaci nedošlo, může být nedobrovolná hospitalizace přípustná, je však pak nutné klást na všechny aktéry o to vyšší (přísné) požadavky při posuzování přípustnosti konkrétní zdravotnické detence (srov. sp. zn. I. ÚS 1114/25, bod 41). To platí i v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí (§ 75 an. zákona o zvláštních řízeních soudních), o němž soud rozhoduje do 7 dnů a rozhodné skutečnosti lze v zásadě jen osvědčit.

11. Ústavní soud není další superrevizní instancí oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Argumentace v ústavní stížnosti se pohybuje především v rovině podústavního práva, přičemž stěžovatelka opakuje argumenty, s nimiž se již dostatečně vypořádaly obecné soudy.

12. Obecné soudy si opatřily dostatečné množství důkazů, a to nejen odborná lékařská posouzení, nýbrž i vyjádření starosty obce, který byl incidentu přítomen a měl hlášeno již více incidentů s účastí stěžovatelky, a dále záznam o průběhu incidentu od Policie České republiky a úřední záznamy o podání vysvětlení dalších tří svědků (nález sp. zn. I. ÚS 1114/25, bod 21). Nerezignovaly tedy na standardy řádného dokazování i přes krátké lhůty pro dané řízení (ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 30/26 ze dne 27. května 2026, bod 30, třebaže tento nález byl vydán později než napadená rozhodnutí). Z provedených důkazů vyvodily logické skutkové závěry týkající se nebezpečnosti chování stěžovatelky, jímž závažně a bezprostředně - ba dokonce opakovaně - ohrožovala své okolí motorovým vozidlem. Současně krajský soud i Nejvyšší soud podrobně zvažovaly, zda lze odvrácení ohrožení dosáhnout jinak, a to stěžovatelkou navrženého odebrání řidičského oprávnění. Oba soudy zhodnotily, že chování, pro něž byla stěžovatelka nedobrovolně hospitalizována, nebylo ojedinělé a bylo zvláště nebezpečné, protože motorové vozidlo mohlo sloužit jako zbraň. Přesvědčivě následně vysvětlily, proč stěžovatelkou navržený postup není dostatečný. Závěr, že ani odebrání řidičského oprávnění by nemuselo odradit stěžovatelku od řízení motorového vozidla a ohrožování svého okolí a osob, není za okolností souzené věci nijak excesivní a neodůvodňuje zásah Ústavního soudu. Již Nejvyšší soud upozornil stěžovatelku, že žádné jiné - mírnější - prostředky, které měly podle jejího názoru soudy užít namísto nedobrovolné hospitalizace, nespecifikovala a nečiní tak ani v ústavní stížnosti. Její argumentace je tedy pouhou polemikou se závěry obecných soudů.

13. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy dostály požadavkům plynoucím z jeho judikatury týkající se zdravotnické detence. K zásahu do práva stěžovatelky na soudní ochranu ani do práva na ochranu osobní svobody nedošlo.

14. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr stěžovatelky o porušení jejích základních práv. Ústavní stížnost tak odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 24. června 2026 Pavel Šámal v. r. předseda senátu