II.ÚS 1626/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti společnosti TRUNCATULINA HOLDING s. r. o., sídlem Varšavská 715/36, Praha 2, zastoupené Mgr. Markem Urbišem, advokátem, sídlem Partyzánská 18, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2026, č. j. 27 Cdo 413/2026-173, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a 1) Petra Pawlika a 2) společnosti TAMAGNI PROPERTY s. r. o. jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatelka napadla dovoláním usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2025, č. j. 15 Co 220/2025-161, kterým odvolací soud změnil usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 27. 5. 2025, č. j. 7 C 4/2023-150 tak, že rozhodl, že namísto dosavadní žalované TAMAGNI PROPERTY s. r. o., IČ: 04575181 se v řízení pokračuje jako se žalovanou se společností TRANCATULINA HOLDING s. r. o. IČ: 07774320 (stěžovatelka).

2. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 věty první a § 243f odst. 2 o. s. ř., neboť nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo lze pokračovat. II.

3. Stěžovatelka v ústavní stížností namítla, že Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti, přičemž přehlédl, že o přípustnosti dovolání byla poučena již Krajským soudem v Ostravě. Dovolací soud se podstatou argumentace stěžovatelky vůbec nezabýval a podané dovolání odmítl, aniž by byl naplněn důvod jeho nepřípustnosti. Uvedeným postupem zasáhl Nejvyšší soud do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou jí garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod. III.

4. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.

5. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro jeho vady s odůvodněním, že na vymezení konkrétního hlediska přípustnosti dovolání zcela rezignovala. Ústavní soud se opakovaně zabýval ústavními stížnostmi v případech, kdy dovolání bylo odmítnuto z důvodu jeho vad. Z této judikatury vyplývá, že právo podat dovolání není právem absolutním, a může proto podléhat zákonným omezením [srov. nálezy ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23, bod 14, nebo ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131)]. Přístup k dovolacímu soudu tak může být zákonem podmíněn splněním řady požadavků, a to i co do formy a obsahu dovolání. Pokud dovolání zákonem stanovené náležitosti neobsahuje a stěžovatel tuto vadu neodstraní v průběhu trvání lhůty k podání dovolání, pak odmítnutí dovolání není porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména výrok I a body 25 a násl., nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato proti Itálii, stížnost č. 32610/07).

6. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání obsahuje § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Dovolatel musí v dovolání formulovat otázku hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit a vysvětlit, který z alternativních předpokladů přípustnosti dovolání v § 237 občanského soudního řádu je naplněn včetně konkrétního uvedení toho, jak je daný předpoklad naplněn. Musí tak vymezit relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a posouzení, v čem se odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně, že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Dovolatel není limitován co do způsobu, jakým ke splnění uvedeného požadavku přistoupí, učiní-li tak seznatelně. Pouhý odkaz na § 237 občanského soudního řádu nestačí (nález sp. zn. I. ÚS 1564/23, bod 16, nebo ze dne 24. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 1625/21, body 27 až 28).

7. Má-li stěžovatelka za to, že její dovolání je přípustné, neboť ji tak poučil Krajský soud v Ostravě, je nutno uvést, že samotné poučení o možnosti využití mimořádného opravného prostředku přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. resp. 238 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení vysvětlil, jaké jsou předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti jejich nevymezení nijak nerozporovala. Z uvedeného důvodu lze uzavřít, že napadené usnesení Nejvyššího soudu není žádným způsobem excesivní a ani jiným způsobem nezasahuje do stěžovatelčiných ústavně chráněných práv.

8. Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, a proto odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu