II.ÚS 1656/08
V PLATNOSTI- NS 25 Cdo 2802/2007
- ÚS II.ÚS 1656/08
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyla podána v souladu s povinností zastoupení advokátem, která je vyžadována zákonem. Soud zjistil, že stěžovatel ve svém dovolání nevyjádřil žádnou otázku zásadního právního významu, což znamená, že Nejvyšší soud nemusel dovolání věcně projednávat. Ústavní soud se rozhodl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu nevykazuje porušení ústavně zaručených práv, včetně práva na spravedlivý proces. Výsledkem bylo odmítnutí stížnosti jako zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008 č. j. 25 Cdo 2802/2007-186, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Obsáhlým podáním ze dne 1. 7. 2008, doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2008, stěžovatel brojil proti usnesení Nejvyššího soudu označenému v záhlaví, proti celému řízení, jež předcházelo jeho vydání, a obecně proti některým praktikám státních orgánů. Navrhl "aby Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil a zakázal České republice, za niž jednají MV ČR, ČLK, ÚOOÚ ČR, ČSSZ ČR, aby v porušování práva a svobody stěžovatele pokračovala, a přikázal, aby byl obnoven stav před porušením, tj. před 10. 1. 1994". Protože toto podání nesplňovalo náležitosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel byl vyzván k odstranění jeho vad, zejména byl poučen o nutnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to včetně sepsání samotné ústavní stížnosti. Dne 25. 9. 2008 obdržel Ústavní soud advokátem sepsanou ústavní stížnost, v níž se navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2802/2007. Uvádí se v ní, že text podání ze dne 1. 7. 2008 označený jako návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti pojímá právní zástupce jako tvrzení klienta do jeho ústavní stížnosti. Dále doplňuje, že dle jeho názoru došlo napadenými rozhodnutími k porušení práva na soudní ochranu, když rozhodováním o podaném dovolání Nejvyšší soud důsledně nerespektoval právo na projednání věci před soudem, které v sobě zahrnuje povinnost obecného soudu vypořádat se se všemi účastníkem nabízenými argumenty a důkazy. Toto nerespektování ústavněprávní kurately se pak projevilo v tom, že se nejvyšší soudce omezil na konstatování, že stěžovatel ve svém podání - dovolání - žádným způsobem nevymezil zásadní právní otázku nutnou pro posouzení dovolání jako mimořádného opravného prostředku. To se pak projevilo i v nedostatku přilnavého odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení částky 648.000,- Kč s příslušenstvím. Tuto částku požadoval jako náhradu škody (ztrátu na výdělku), jež mu měla být způsobena jednáním žalovaného JUDr. M. S., který v řízení před Ústavním soudem jako jeho zástupce (advokát) bez vědomí klienta změnil petit ústavní stížnosti, což vedlo k odmítnutí této stížnosti jako opožděné. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 12. 2005 č. j. 21 C 51/2001-130 žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že odpovědnost žalovaného za požadovanou škodu není dána, neboť nebyla shledána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2006 č. j. 13 Co 157/2006-155, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry. Proti rozhodnutí soudů obou stupňů podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za dovolací důvod označil nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Soudům vytýkal, že neprovedly některé z navrhovaných důkazů. Dále uvedl, že Ministerstvo vnitra svévolně skartovalo své rozhodnutí z 20. 2. 1996, č. j. Z-5-2/50-96, čímž porušilo právo na spravedlivý proces.Tvrdil, že postupem správních a soudních orgánů byla porušena zásada formulovaná Evropskou radou, že "jednotlivcům nesmí být bráněno v uplatňování svých práv neslučitelností nebo složitostí soudních a právních systémů země". S poukazem na rozhodnutí Soudního dvora ES ve věci C-84/94 navrhl, aby se Nejvyšší soud obrátil na tento soud s předběžnou otázkou za účelem zajištění plné efektivity a jednotné aplikace komunitárního práva. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok I.) pro nedostatek své funkční příslušnosti a dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že stěžovatel v dovolání neuvedl žádnou právní otázku, jejíž zásadní význam by mohl vést dovolací soud k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a nezpochybnil ani žádný z právních závěrů rozhodnutí odvolacího soudu. Připomněl, že posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají. Důvodným neshledal ani návrh na předložení věci Soudnímu dvoru ES, když v dovolacím řízení nevyvstala žádná otázka výkladu či aplikace komunitárního práva, bez jejíhož posouzení by nebylo možné věc rozhodnout a stěžovatel žádnou takovou otázku ani neformuloval. Při hodnocení opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud přihlížel k navrhovanému petitu a námitkám formulovaným v kvalifikovaném podání stěžovatele, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 25. 9. 2008, a to po předchozí výzvě k odstranění vad návrhu sepsaného samotným stěžovatelem. Zákon o Ústavním soudu totiž v ustanovení § 30 stanoví obligatorní zastoupení stěžovatelů i vedlejších účastníků a tato povinnost se vztahuje na celé řízení před Ústavním soudem, tj. již na okamžik sepsání a podání návrhu. Z uvedeného plyne, že právní zástupce účastníka má povinnost zpracovat i nové znění návrhu. Smyslem tohoto požadavku je, aby Ústavní soud jako specializovaný soud nebyl zatěžován nekvalifikovanými podáními a návrhy. Ústavní soud se tedy, v souladu s petitem ústavní stížnosti, jímž je při svém rozhodování vázán, zabýval ústavní konformitou napadeného usnesení dovolacího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatel Nejvyššímu soudu v ústavní stížnosti vytýká, že se řádně nevypořádal se všemi jeho dovolacími argumenty, v důsledku čehož je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud odmítne dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení. Zatímco totiž primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, a to také v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu, povinností Ústavního soudu je posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Jinými slovy, Ústavní soud se zabývá pouze tím, zda v daném případě nedošlo k takovému excesu v rozhodování Nejvyššího soudu, který by měl za následek odmítnutí spravedlnosti. K takovému závěru ovšem ve věci stěžovatele nedospěl. Jak vyplývá z obsahu dovolání, připojeného k ústavní stížnosti, stěžovatel v něm skutečně žádnou otázku zásadního právního významu nepoložil a dokonce ani žádným konkrétním způsobem nezpochybnil právní závěry odvolacího soudu. Nemůže proto nyní Nejvyššímu soudu úspěšně vytýkat, že se jeho dovoláním, ze zákona přípustným pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezabýval věcně. Nelze ani dospět k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek jeho odůvodnění. Nejvyšší soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu upravujícími přípustnost dovolání a své závěry v rozhodnutí podrobně a srozumitelně vysvětlil. Vypořádal se i s návrhem stěžovatele na předložení věci Soudnímu dvoru ES a zdůvodnil, proč tomuto návrhu nebylo možné vyhovět. Právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 a násl. Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, garantuje právo na to, aby příslušný soud rozhodl o právu či povinnosti stanoveným způsobem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s procesními předpisy, za současného respektování práv na soudní a jinou právní ochranu dle dalších ustanovení hlavy páté Listiny. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud rozhodl s těmito kautelami v rozporu. Ústavní stížnost pouze vyjadřuje stěžovatelův nesouhlas s napadeným rozhodnutím a nevyplývá z ní nic, co by případ posouvalo do ústavní roviny. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2008 Jiří Nykodým předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.