II.ÚS 167/97

Rubrum

II. ÚS 167/97 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti V.V., zastoupeného Mgr. M.Z., proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 7. 1996, čj. 9 C 100/96-24, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 28. 11. 1996, čj. 40 Co 666/96-35, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění

Stěžovatel napadl ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 5. 1997 usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 7. 1996, čj. 9 C 100/96-24, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 28. 11. 1996, čj. 40 Co 666/96-35. Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 13. 6. 1996 k Okresnímu soudu v Přerově návrh na zaplacení částky 159 880,- Kč proti vedlejšímu účastníkovi - S. a t. stanici, s. p., se sídlem v P. jako náhradu za odňatý živý a mrtvý inventář a zásoby podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě). Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 30. 7. 1996, čj. 9 C 100/96-24, řízení zastavil, neboť o žalobním návrhu stěžovatele bylo již pravomocně rozhodnuto a dalšímu řízení ve věci brání překážka věci rozsouzené. Důvodem bylo zjištění, že ve stejné věci podal stěžovatel návrh na zahájení řízení již dne 9. 11. 1995, a to na částku 946 554,40 Kč. Soudní řízení bylo ukončeno uzavřením smíru účastníků, podle něhož se žalovaný zavázal zaplatit stěžovateli částku 741 340,- Kč ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení o schválení smíru, a to na úplné vyrovnání uplatněného nároku stěžovatele. Smír uzavřený účastníky byl soudem schválen dne 27. 5. 1996 a rozhodnutí o schválení smíru nabylo právní moci dne 28. 6. 1996. Proti napadenému usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 7. 1996, čj. 9 C 100/96-24, podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě, který napadené rozhodnutí potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že prvostupňový soud postupoval správně, když podle ustanovení § 103 a § 104 odst. 1 věta první občanského soudního řádu řízení zastavil pro překážku litispendence (§ 83 občanského soudního řádu). Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo domoci se zákonnými prostředky ochrany svého základního práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo mu však zaručuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle něhož se daného práva může domáhat každý stanoveným postupem u nezávislého, nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen úmluva), jež splňuje kritéria mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy, je při úpravě práva na soudní ochranu ještě důslednější. V čl. 6 odst. 1 Úmluvy je stanoveno, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích. I toto mezinárodní smlouvou zaručené právo bylo porušeno postupem obou soudů. Navíc stěžovatel považuje za nutné upozornit, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nepředpokládá omezení tohoto práva procedurálními překážkami, jež by nemohly být obsaženy ve vnitrostátní právní úpravě. Je zde tedy rozpor mezi právem přiznaným mu mezinárodní smlouvou a právem, jež mu zaručuje Listina základních práv a svobod, neboť tato podmiňuje právo na soudní ochranu nutností domáhat se jí stanoveným způsobem. S ohledem na právní okolnosti podání si ústavní soud k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků, vedlejšího účastníka a spis Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 9 C 100/96. Okresní soud v Přerově ve svém vyjádření nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že postupem tohoto soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené Lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Okresní soud v Přerově se při rozhodování v dané věci řídil platným občanským soudním řádem a využil institutů procesního práva zakotvených v ustanovení § 103, § 104 a § 159 odst. 3 občanského soudního řádu. V řízení vedeném u Okresního soudu v Přerově, pod sp. zn. 7 C 214/95, uzavřeli účastníci řízení smír, v němž výslovně prohlásili, že se jedná o úplné vyrovnání uplatněného nároku" (tj. nároku stěžovatele na náhradu za živý a mrtvý inventář a náhradu za krmiva a steliva podle § 20 zákona o půdě). Účastníci si smírem dohodli výši náhrady za odňatý živý a mrtvý inventář a zásoby i způsob této náhrady, t. j. v penězích. Použití formulace "na úplné vyrovnání uplatněného nároku" vylučuje možnost domáhat se ze stejného titulu dalšího plnění. Okresní soud v Přerově i nadále považuje své rozhodnutí ve věci 9 C 100/96 ze dne 30. 7. 1996 za správné a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti podrobně shrnul veškerý dosavadní průběh řízení a odkázal na ustanovení § 159 odst. 3 občanského soudního řádu, jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu. O stejnou věc ve smyslu citovaného ustanovení jde tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto a týká-li se stejného předmětu řízení a těchže osob. Tentýž předmět řízení je dán jen tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn. V posuzovaném případě pro závěr, zda v řízení vedeném u Okresního soudu v Přerově, pod sp. zn. 9 C 100/96, byla uplatněna stejná věc jako v řízení, které bylo pravomocně skončeno pod sp. zn. 7 C 214/95, je rozhodující (vzhledem k tomu, že obě řízení se týkají týchž účastníků), zda nárok stěžovatele na zaplacení částky 159 880,- Kč s příslušenstvím, představující žalovanou náhradu za odňatý mrtvý inventář podle zákona o půdě, se opírá o stejný skutkový základ jako nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář, uplatněný stěžovatelem v dřívějším řízení, vedeném pod sp. zn. 7 C 214/95. Ze srovnání skutkových tvrzení, jimiž byl nárok na náhradu za odňatý mrtvý inventář podle zákona o půdě v obou řízení uplatněn, vyplývá, že skutkové vymezení nároku na náhradu za mrtvý inventář, uplatněného v obou řízeních je různé ve výši tohoto nároku a že podkladem nároku uplatněného v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 100/96, jsou jiné skutkové okolnosti. Z výše uvedeného je nutno učinit závěr, podle kterého překážku věci rozsouzené tvoří pravomocné rozhodnutí o nároku na náhradu za mrtvý inventář ve výši, v jaké byl uplatněn v dřívějším řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 214/95. V tomto řízení stěžovatel tvrdil, že dle jeho názoru celkový nárok na náhradu za odňatý mrtvý inventář činí 762 030,- Kč, že dle dohody s odpůrcem mu bylo již na tento nárok vyplaceno 228 400,- Kč, takže podanou žalobou uplatnil nárok na náhradu za odňatý mrtvý inventář do výše 533 630,- Kč, když do zbytku žalobního návrhu, žalovaného v původní výši 946 554,40 Kč šlo o uplatněný nárok na náhradu za živý inventář a náhradu zásob dle zákona o půdě. Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 27. 5. 1996, čj. 7 C 214/95-26, byl posléze schválen smír účastníků, na jehož základě se označený odpůrce zavázal zaplatit stěžovateli částku 741 340,- Kč, a to na úplné vyrovnání uplatněného nároku stěžovatele, takže s ohledem na stěžovatelem uplatněný nárok na náhradu mrtvého inventáře ve výši 533 630,- Kč lze dovodit, že tímto smírem byly uspokojeny nároky stěžovatele na náhradu za odňatý mrtvý inventář a ve zbytku šlo o náhradu za odňatý živý inventář a odňaté zásoby. O žalobním nároku stěžovatele na náhradu mrtvého inventáře bylo již pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 214/95. Ústavní stížnost je proto nedůvodná a Krajský soud v Ostravě navrhuje její zamítnutí. Vedlejší účastník řízení ve svém stanovisku k ústavní stížnosti má za to, že celá záležitost byla pravomocně skončena uzavřením smíru dne 27. 5. 1996 před Okresním soudem v Přerově. Ústavní soud se zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Podle ustanovení § 75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se však nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu stanoví, že dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení. Stěžovatel svého práva - podat dovolání k dovolacímu soudu podle shora citovaného ustanovení občanského soudního řádu - nevyužil, a proto ústavní soud dospěl k závěru, že nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e)

11. ÚS 167/97 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 15. prosince 1999 Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu