II.ÚS 1688/15
V PLATNOSTI- MS Praha 64 Co 37/2014-44
- NS 30 Cdo 3947/2014
- ÚS II.ÚS 1688/15
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost ve věci náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, kterou stěžovatel požadoval po České republice. Soud shledal stížnost zjevně neopodstatněnou, neboť argumentace stěžovatele postrádala ústavněprávní dimenzi. Obecné soudy podle něj řádně zhodnotily skutkové okolnosti, včetně opakovaných omluv stěžovatele z jednání a jeho četné soudní aktivity. Rozhodnutí bylo vydáno na základě § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 9. 2013 sp. zn. 23 C 261/2012, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2014 č. j. 64 Co 37/2014-44, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3947/2014, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 6. 2015, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 9. 2013 sp. zn. 23 C 261/2012 (dále jen "rozsudek obvodního soudu"), kterým byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 110.200 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Rovněž napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24. 4. 2014 č. j. 64 Co 37/2014-44 (dále jen "rozsudek městského soudu"), jímž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3947/2014 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku městského soudu. Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak obecné soudy zhodnotily přiměřenost délky předmětného řízení a existenci jím tvrzené újmy, kdy má za to, že správně nezohlednily veškeré okolnosti jeho případu. Je tak přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. II. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Třeba uvést, že podaná stížnost je jednou z celé řady ústavních stížností stěžovatele podávaných v obdobných věcech (z poslední doby viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 764/12, III. ÚS 78/12, III. ÚS 3350/12, II. ÚS 3154/12, II. ÚS 2888/12, I. ÚS 901/12, II. ÚS 3679/13, I. ÚS 699/14, II. ÚS 1623/14, II. ÚS 2750/14, IV. ÚS 1145/15). Stejně jako v případě těchto dřívějších ústavních stížností, které byly Ústavním soudem odmítnuty jako zjevně neopodstatněné, platí, že stěžovatelova argumentace se pohybuje především v rovině podústavního práva a postrádá dimenzi ústavněprávní. Nutno opět zdůraznit, že Ústavní soud není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Obecné soudy své úvahy založily na zcela konkrétním hodnocení relevantních skutkových okolností daného případu, kdy si logicky povšimly například toho, že stěžovatel se opakovaně omlouval z nařízených jednání, jejichž konání sám požadoval. Případná je i úvaha Nejvyššího soudu, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že velké množství stěžovatelem iniciovaných soudních sporů jej staví ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika málo soudních řízení. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. září 2015 Radovan Suchánek v.r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.