II.ÚS 17/05
V PLATNOSTI- VS Praha 1 Co 192/2004-23
- MS Praha 32 C 64/2004-24
- ÚS II.ÚS 17/05
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože rozhodnutí nižších soudů o odmítnutí osvobození od soudních poplatků nebyla svévolná ani zřejmě bezúspěšná. Soudy prvého stupně správně uplatnily § 138 odst. 1 o.s.ř., podle něhož se osvobození od poplatků nepřiznává při zřejmě bezúspěšném uplatňování práva. Stěžovatel se vlastně domáhal přezkumu správnosti trestního řízení, což není příslušností občanského soudu. Ústavní soud neshledal porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny ani jiných ústavních práv.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti A. Ž., zastoupeného Mgr. Ivo Žižkovským, advokátem Advokátní kanceláře v Plzni, Martinská 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2004, sp.zn. 32 C 64/2004-24, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2004, sp.zn. 1 Co 192/2004-23 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2004, č.j. 32 C 64/2004- 16, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 2,3,5, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl.90 Ústavy ČR, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 41 odst. 2 Charty základních práv Evropské unie, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze, jímž mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků (jehož zrušení rovněž požaduje), a to z důvodu, že jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Dále stěžovatel požaduje, aby bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze, jímž mu následně byla stanovena povinnost uhradit soudní poplatky. Z ústavní stížnosti a především připojených napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se žalobou ze dne 5. 5. 2004 domáhal ochrany osobnosti, neboť v souvislosti s rozhodováním o vazbě (stěžovatel tvrdí, že byl bez soudního rozhodnutí od 1. 1. 2002 držen ve vazbě), mělo postupem Městského státního zastupitelství v Praze, případně rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 dojít k zásahu do jeho osobnostní sféry. Stěžovatel uplatnil nárok na přiznání morálního zadostiučinění formou uveřejnění omluvy ve čtyřech celostátních denících a nárok na přiznání náhrady nemajetkové újmy ve výši 60 000 000 Kč. Soud prvého stupně nevyhověl jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že postup orgánů činných v trestním řízení představuje výkon zákonem uložené právní povinnosti vyplývající z trestněprávních předpisů a tato okolnost vylučuje neoprávněnost zásahu. Soud v občanskoprávním řízení není oprávněn přezkoumávat správnost postupu orgánů činných v trestním řízení, a proto se v daném případě jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Vrchní soud se s uvedenými závěry ztotožnil, neboť jestliže stěžovatel z předložených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení dovozuje, že neodůvodňují jeho pobyt ve vazbě po 1. 1. 2002, domáhá se ve skutečnosti, aby rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení byla přezkoumána v řízení občanskoprávním, což je s ohledem na pravomoc soudů danou ust. § 7 o.s.ř. vyloučeno. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že neexistuje žádné rozhodnutí soudu o omezení jeho svobody, které by jej umožňovalo věznit od 1. 1. 2002. K zásahu do všeobecného osobnostního práva došlo přímo absolutní nečinností soudních orgánů státu, které ho omezovaly na osobní svobodě bez zákonné legitimace. Stěžovatel se tedy nedomáhal přezkoumání správnosti postupu orgánů činných v trestním řízení a přezkoumání rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jak tvrdí soudy. Soudy postupovaly v rozporu s ústavním zákazem libovůle, když k zamítavému rozhodnutí použily ust. § 7 o.s.ř., které je mimo podstatu žaloby. Žalobní návrh řeší následek selhání soudní kontroly státu, který jej přímo poškodil na právu na osobní svobodu a bezpečnost, čímž založil oprávněný právní nárok požadovat náhradu újmy způsobené nezákonným zásahem do všeobecného osobnostního práva. Dle stěžovatele je absurdní, aby mu jako osobě nemajetné a ve výkonu trestu odnětí svobody, byla stanovena povinnost zaplatit soudní oplatek ve výši 1 000 000 Kč. Stěžovatel také poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kreuz proti Polsku z roku 2001, ve kterém soud dospěl k závěru, že uložení soudních poplatků bylo disproporcionálním omezením práva na přístup k soudu. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými usneseními z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, a dospěl k závěru, že není důvodná. Ústavní soud nejdříve připomíná svoji konstantní judikaturu (např. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 271/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, č. 28, str. 275), podle níž rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 odst. 1 obč. soudního řádu, není otázkou v rovině ústavnosti. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, a to s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (sp. zn. IV. ÚS 271/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, č. 28, str. 275 , též, sp. zn. IV. ÚS 597/03). V projednávané věci soudy dospěly k závěru, že se jedná o zřejmě bezúspěšné bránění práva a není splněna jedna z podmínek pro vyhovění návrhu na osvobození od soudních poplatků. O zřejmě bezúspěšné bránění práva ve smyslu ust. § 138 odst. 1 o.s.ř. se přitom jedná zejména tehdy, kdy již ze skutkových tvrzení žadatele, aniž by bylo třeba provádět důkazy, je nepochybné, že mu nemůže být vyhověno. O takový případ se v projednávané věci nepochybně jednalo, neboť stěžovatel dovozoval zásah do svých osobnostních práv pouze ze svého přesvědčení o neoprávněnosti vazby, přičemž toto jeho tvrzení nebylo podloženo rozhodnutím příslušných orgánů činných v trestním řízení, pouze které jsou v rámci svých kompetencí a způsobem stanoveným zákonem oprávněny posuzovat, zda se v případě stěžovatele jednalo o neoprávněnou vazbu. Jakkoliv stěžovatel v odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně a v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že nepožaduje přezkum postupu a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, z logiky věci je zcela zřejmé, že bez takovéhoto přezkumu není možné posuzovat, zda stěžovatel byl od 1. 1. 2002 nezákonně zbaven osobní svobody. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že obecné soudy postupovaly ve shodě s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a Ústavní soud proto neshledal, že by v projednávaném řízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků došlo k porušení čl. 36 odst.1 a čl. 38 Listiny. Jak je zřejmé z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy se požadavky stěžovatele odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry náležitým způsobem v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. odůvodnily, jejich rozhodnutí proto nelze považovat za rozhodnutí svévolné, jak tvrdí stěžovatel. Závěrům obecných soudů, které dospěly k názoru, že v dané věci se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť v rámci občanskoprávního řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost postupu příslušných orgánů činných v trestním řízení, proto nelze z pozice Ústavního soudu nic vytknout. Ústavní soud dodává, že z povahy projednávané věci je zřejmé, že napadenými rozhodnutími ani nemohlo dojít k porušení práv chráněných čl. 8 odst. 2,3,5 Listiny. Odkaz na citované rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva je nutné, s ohledem na výše uvedené a zcela jiné okolnosti věci, hodnotit jako nepřípadný. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat důvodnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. května 2005 JUDr. Jiří Nykodým předseda senátu