II.ÚS 171/10
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Soud zjistil, že proti rozhodnutí obvodního soudu bylo podáno odvolání a žaloba na neúčinnost doručení, které bylo zamítnuto. Stěžovatelka se však neodvolala proti tomuto rozhodnutí, což znamená, že nevyčerpala všechny dostupné právní prostředky. Soud se rozhodl, že podmínka podstatného přesahu vlastních zájmů není splněna, a proto byla stížnost považována za nepřípustnou.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. T. Š., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 12. 2002 sp. zn. 16 C 2816/2002, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 1. 2010 a doplněnou podáním doručeným dne 8. 2. 2010 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí obecného soudu pro tvrzený zásah do jejích ústavně zaručených základních práv podle článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dle článku 90 Ústavy ČR. Napadeným rozsudkem byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a. s. částku ve výši 208,- Kč a náklady řízení, neboť cestovala jím provozovaným veřejným dopravním prostředkem a při revizi jízdenek se na výzvu kontrolního orgánu neprokázala platnou jízdenkou. Stěžovatelka spatřuje pochybení obecného soudu v tom, že jí nedoručil návrh na zahájení řízení, předvolání k ústnímu jednání, ani rozsudek ve věci samé, nevedl dostatečné šetření o místě trvalého pobytu stěžovatelky a neustanovil opatrovníkem její nejbližší příbuzné. Na základě těchto pochybení pak nemohla uplatnit svá práva v předmětném řízení a žalobě se nemohla bránit. Soudu dále vytýká, že při ústním jednání projednal celkem 17 věcí za pouhých 15 minut, aniž by je spojil, přičemž tím, že v každé z věcí přiznal vedlejšímu účastníku zvlášť náhradu nákladů řízení, stěžovatelka musí v exekučním řízení hradit částku ve výši přibližně 236.000,- Kč. Dříve než se Ústavní soud začne zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný či mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), tak i jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatňováním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Výjimku z tohoto pravidla pak mj. představuje ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, které stanoví, že Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 16 C 2816/02, z něhož zjistil, že zřejmě poté, co se stěžovatelka dozvěděla, že je proti ní vedeno předmětné řízení, podala proti napadenému rozsudku odvolání a žalobu na neúčinnost doručení napadeného rozsudku v souladu s ustanovením § 50d o. s. ř.. Odvolání bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2011 č. j. 35 Co 177/2010-38 jako nepřípustné odmítnuto. Návrh stěžovatelky, aby bylo rozhodnuto o neúčinnosti doručení napadeného rozsudku, byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. 1. 2010 č. j. 16 C 2816/2002-16 zamítnut s poučením, že proti tomuto usnesení je přípustné odvolání (k přípustnosti odvolání v tomto případě srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 350 - 356). Stěžovatelka se však neodvolala a citované usnesení nabylo právní moci dne 30. ledna 2010. Je tedy zjevné, že stěžovatelka v rámci své obrany zvolila určitou procesní taktiku, v rámci níž však nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva ve výše uvedeném smyslu poskytuje. V projednávané věci pak není podle přesvědčení Ústavního soudu splněno ani shora zmíněné kritérium podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu (k výkladu těchto pojmů srov. např. Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. ASPI, Praha 2007, s. 387). S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. srpna 2011 Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.