II.ÚS 1730/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Fojtíka, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2026 č. j. 33 Cdo 1375/2025-252, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. března 2025 č. j. 64 Co 520/2024, 64 Co 536/2024-211 i rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 26. října 2023 č. j. 42 C 21/2023-132, a o s ní spojeném návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti FINFIX, a. s., sídlem Plaská 622/3, Praha 5 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Sokolově (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku ve výši 3 519 499,48 Kč s příslušenstvím (kapitalizované úroky ve výši 305 122,56 Kč, kapitalizované úroky z prodlení ve výši 679 457,06 Kč, úroky ve výši 3,58 % ročně z částky 3 519 499,48 Kč od 3. 1. 2023 do zaplacení a úroky z prodlení ve výši 8,25 % z částky 3 519 499,48 Kč od 3. 1. 2023 do zaplacení) [výrok I.] a dále vedlejší účastnici přiznal na náhradě nákladů řízení částku 302 997,05 Kč [výrok II.].

4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil [výrok I.] a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 57 838 Kč [výrok II.].

5. Obecné soudy vyšly ze zjištění, že na základě smlouvy o hypotečním úvěru, kterou dne 15. 11. 2016 stěžovatel uzavřel s obchodní společností Wüstenrot hypoteční bankou a. s., poskytla úvěrující stěžovateli částku 3 820 000 Kč na koupi rodinného domu a stěžovatel se zavázal peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky a další příslušenství. Úvěrující vyzvala stěžovatele, který se ocitl v prodlení s úhradou sjednaných splátek, k plnění a dne 1. 9. 2020 odstoupila od smlouvy o úvěru a vyzvala stěžovatele ke splacení dluhu s příslušenstvím. Dne 1. 1. 2021 se úvěrující sloučila s obchodní společností MONETA Money Bank, a.s., která smlouvou ze dne 16. 7. 2021 postoupila pohledávku za stěžovatelem vedlejší účastnici.

6. Krajský soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru, kterou právní předchůdkyně vedlejší účastnice uzavřela se stěžovatelem, je platná, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti vyústilo v závěr, že stěžovatel jako spotřebitel bude schopen úvěr splácet (§ 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dále jen "zákon o spotřebitelském úvěru"). Údaje, které stěžovatel sdělil v žádosti o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 4. 10. 2016, úvěrující ověřila potvrzením jeho zaměstnavatele společnosti STAZEMA s. r. o. ze dne 26. 10. 2016, podle kterého průměrný měsíční čistý příjem za předcházejících dvanáct měsíců činil 14 000 Kč, ze mzdy nebyly prováděny žádné srážky a stěžovatel neplnil žádnou vyživovací povinnost. Vedle toho měla úvěrující k dispozici pracovní smlouvu německého zaměstnavatele ze dne 2. 5. 2016, podle které stěžovatel pobíral měsíčně cca 30 000 Kč. Z výpisů z běžného účtu stěžovatele u České spořitelny, a. s., za období od června 2016 do září 2016 byly zjištěny výběry za účelem hrazení měsíčních nákladů stěžovatele (konečný zůstatek vždy v plusových hodnotách). Žádné splátky úvěrů nebyly uvedeny ve výpisu z lustrace registru bankovních a nebankovních klientských informací. Po dobu čtyř let stěžovatel dluh ve sjednaných splátkách plnil.

7. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto [výrok I.] a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení [výrok II.]. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel nepředložil žádnou právní otázku, která by založila přípustnost dovolání.

II. Argumentace stěžovatele

8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem obecných soudů, zejména pak Nejvyššího soudu, bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, a to svévolným odklonem od ustálené judikatury týkající se povinnosti věřitele prověřit úvěruschopnost a povinnosti soudů přezkoumat tuto otázku i bez námitky dlužníka, přepjatým formalismem při posouzení úvěruschopnosti, když soudy převzaly tvrzení banky bez reálného zhodnocení obsahu podkladů a ekonomické situace stěžovatele v "do očí bijícím" rozporu s provedenými důkazy, jakož i nedostatečným vypořádáním dovolací argumentace "usilující o judikaturní odklon" od napadeného rozsudku krajského soudu "ve světle judikatury Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci sp. zn. 29 Co 106/2023" a nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 334).

9. Stěžovatel poukazuje na to, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, přičemž mezi skutkovými zjištěními a právními závěry je extrémní nesoulad, když výše doložených příjmů a zůstatků na účtu objektivně neumožňuje závěr, že stěžovatel je schopen dlouhodobě hradit splátky převyšující 14 000 Kč měsíčně vedle dalších závazků, které soudy pominuly. Krajský soud podle stěžovatele nezohlednil zjevný nepoměr mezi čistým příjmem a výší splátek, existenci již probíhajících závazků (stavební spoření) a skutečnost, že stěžovatel v době sjednání úvěru fungoval v rámci zkušební doby u zahraničního zaměstnavatele a jeho příjem mohl být kdykoliv krácen. Nejvyšší soud v napadeném usnesení převzal argumentaci krajského soudu. Neprovedl však žádnou vlastní úvahu o tom, zda konkrétní čísla (výše čerpaného úvěru, splátky, příjmy, výdaje) umožňují závěr o reálné schopnosti dlouhodobého splácení. Tento přístup je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). Nejvyšší soud tyto odkazy na judikaturu nereflektoval a nezdůvodnil, proč v této věci k závěrům vyplývajícím z uvedených rozhodnutí, podle nichž nestačí formální opatření dokladů, ale je třeba posoudit jejich obsah a z něj s odbornou péčí vyvodit závěr o úvěruschopnosti, nepřihlédl.

10. Stěžovatel namítá, že soudy se v předmětné věci spokojily s pouhým konstatováním, že banka posoudila úvěruschopnost, když si vyžádala určité doklady a stěžovatel několik let splácel. Nevysvětlily však, jaké konkrétní výpočty provedly a proč výše splátky v poměru k doloženým příjmům a výdajům nevzbuzuje pochybnosti o schopnosti stěžovatele úvěr splácet. Nebyla zohledněna rizika plynoucí ze zkušební doby a možnosti snížení příjmu podle pracovní smlouvy, ani skutečnost, že stěžovatel své běžné výdaje financoval téměř do výše celého příjmu, což bylo z výpisů účtu zřejmé. Skutečnost, že stěžovatel po určité době s ohledem na své majetkové poměry a výdělkové schopnosti přestal dluh na úvěru splácet, svědčí o tom, že jeho úvěruschopnost banka řádně neprověřila a z pozice "profesionála" od tohoto stavu stěžovatele jako spotřebitele neuchránila. Uskutečněný "formální" přístup banky je Ústavním soudem označován za protiústavní. Obecné soudy musí otázku posouzení úvěruschopnosti zkoumat věcně, nikoliv pouze formálně, a své závěry musí řádně odůvodnit. Podle judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je podle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18).

11. Stěžovatel namítá, že obecné soudy přiznaly vedlejší účastnici jako věřiteli právo na celé plnění ze smlouvy, včetně příslušenství, a to za situace, kdy sjednané splátky převyšovaly reálné volné prostředky stěžovatele a kdy banka mohla při odborném přezkumu snadno zjistit, že stěžovatel bude mít dlouhodobě problém úvěr splácet. Tím došlo k nepřiměřenému zásahu do majetkové sféry stěžovatele, který je povinen plnit závazek, jehož vznik je zatížen porušením zásad dobrých mravů, a proto mu hrozí zpeněžení rodinného domu jakožto zástavy poskytnuté oproti poskytnutému úvěru. Ústavní soud přitom v obdobných situacích (např. nález ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18) podpořil závěr o neplatnosti smlouvy a zásadně odmítl poskytovat ochranu takovým pohledávkám. Protože v důsledku pravomocného soudního rozhodnutí hrozí stěžovateli závažná újma z hlediska povinnosti poskytnout peněžité plnění v řádech několika milionů korun českých vedlejší účastnici, zejména z hlediska prodeje zástavy (rodinného domu) představující jeho trvalé a jediné bydliště, navrhl stěžovatel, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

14. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí především proti obecnými soudy zjištěnému skutkovému stavu a namítá, že právní závěry obecných soudů jsou v rozporu s jejich skutkovými zjištěními. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). V nyní posuzované věci nejde o tento případ.

15. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje námitky ve vztahu ke způsobu prověření úvěruschopnosti. Namítá, že právní předchůdkyně vedlejší účastnice nedostatečně prověřila jeho příjmy a výdaje, dospěla-li k závěru, že stěžovatel je schopen sjednané splátky platit.

16. Krajský soud v posuzované věci zdůraznil, že je nepochybné, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám si tyto údaje prověřuje. To právní předchůdkyně vedlejší účastnice provedla tím, že stěžovatel musel doložit doklady o příjmu, pracovní smlouvu, a sama šetřila v dostupných aplikacích, aby zjistila, zda stěžovatel nemá dluhy, které neplní.

17. Krajský soud přiléhavě poukázal na to, že podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne poskytovatel spotřebitelský úvěr jen tehdy, vyplývá-li z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Jako sankce pro porušení této povinnosti je neplatnost smlouvy o úvěru. Pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet, a proto mu neměl být poskytnut. Jde-li proto o posouzení otázky, zda právní předchůdkyně vedlejší účastnice před poskytnutím úvěru řádně posoudila úvěruschopnost stěžovatele, právní úprava způsob a rozsah zkoumání úvěruschopnosti konkrétně nestanoví, pouze ukládá její posouzení na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných, přiměřených informací získaných od spotřebitele a předpokládá, že se posoudí schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Tyto povinnosti právní předchůdkyně vedlejší účastnice podle krajského soudu beze zbytku splnila. Ostatně stěžovatel po dobu čtyř let dluh ve formě předepsaných splátek také plnil. Krajský soud proto nepřisvědčil argumentaci stěžovatele ohledně následků nedostatečného prověření úvěruschopnosti stěžovatele.

18. Nejvyšší soud vyšel ze skutkového stavu, tak jak jej shodně zjistily okresní soud i krajský soud, neboť zjištěný skutkový stav dovolacímu přezkumu nepodléhá. Nejvyšší soud uzavřel, že právní předchůdkyně vedlejší účastnice v souladu s judikaturou citovanou v napadeném rozhodnutí údaje, které jí stěžovatel sdělil v žádosti o poskytnutí hypotečního úvěru, ověřila vyžádanými listinami o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, výpisy z běžného účtu stěžovatele i lustrací v bankovních a nebankovních klientských informacích, a následně v dostatečné míře prověřila jeho schopnost úvěr splácet. K námitkám, že úvěrující opomněla zohlednit splátky úvěru stěžovatele ze stavebního spoření (5 488 Kč měsíčně), budoucí předpokládané výdaje na pojištění, šestiměsíční zkušební dobu u německého zaměstnavatele spojenou s eventuálním krácením odměny za práci a způsob vyplácení mzdy od zaměstnavatele společnosti STAZEMA s. r. o. Nejvyšší soud nepřihlédl, protože stěžovatel tyto námitky uplatnil až v dovolání.

19. Uvedeným závěrům obecných soudů o řádném prověření úvěruschopnosti stěžovatele právní předchůdkyní vedlejší účastnice nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Na tomto místě lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu citovaný krajským soudem v napadeném rozhodnutí, podle kterého úvěrovou smlouvu nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele. Musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut). V předmětné věci bylo v řízení prokázáno, že stěžovatel dluh ve sjednaných splátkách čtyři roky splácel, přičemž k námitkám, že úvěrující společnost opomněla zohlednit splátky úvěru stěžovatele ze stavebního spoření, budoucí předpokládané výdaje na pojištění, šestiměsíční zkušební dobu u německého zaměstnavatele spojenou s eventuálním krácením odměny za práci a způsob vyplácení mzdy od zaměstnavatele společnosti, které stěžovatel uplatnil až ve svém dovolání, z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti nemohl přihlédnout ani Ústavní soud.

20. V nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, na který stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, Ústavní soud ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu vyslovil, že v případě, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má poskytovatel úvěru povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z tam uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. V souvislosti s těmito úvahami Ústavní soud připomněl myšlenky vyplývající z nálezu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (N 21/64 SbNU 205) a sice, proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

21. I když výše uvedené obecné úvahy Ústavního soudu o povinnosti poskytovatele úvěru jsou nepochybně uplatnitelné i v nyní posuzované věci, s ohledem na odlišné skutkové okolnosti obou věcí neshledává Ústavní soud odkaz stěžovatele na výše citovaný nález ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 v předmětné věci případným. V odkazované věci šlo o posouzení platnosti úvěrové smlouvy v situaci, kdy smlouvou o revolvingovém úvěru se stěžovatel a obchodní společnost PROFI CREDIT Czech a. s. dohodli na poskytnutí úvěru, kdy smluvní úrok činil 98,10 %. Výše revolvingu činila 10 832 Kč, za jehož každé poskytnutí měl stěžovatel uhradit částku 21 240 Kč a jeho úroková sazba činila 72,89 % ročně. V nyní posuzované věci podle čl. III smlouvy, kterou uzavřel stěžovatel a právní předchůdkyně vedlejší účastnice, činila úroková sazba po dobu tří let od uzavření smlouvy 2,24 % p. a. V souladu s Obchodními podmínkami pro poskytování hypotečních úvěrů fyzickým osobám, které byly součástí smlouvy, úvěrující od 30. 11. 2019 zvýšila úrokovou sazbu na 3,58 % ročně, to včas oznámila stěžovateli, který neprojevil nesouhlas. Z uvedeného vyplývá, že v nyní posuzované věci nejde o stejnou situaci a tudíž odkazované rozhodnutí bylo vydáno na základě odlišných skutkových okolností.

22. Odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 není rovněž případný. Z citovaného rozsudku vyplývá, že v dané věci dospěly obecné soudy k závěru, že poskytovatel úvěru nedostál povinnosti odborné péče náležitě zjistit schopnost dlužníka splácet úvěr ve sjednaných splátkách. Posouzení schopnosti spotřebitele v té které věci splácet úvěr však závisí vždy na konkrétních okolnostech dané věci. Právní úprava totiž nestanoví konkrétně způsob a rozsah zkoumání úvěruschopnosti. V nyní posuzované věci byla napadená rozhodnutí založena za zjištění odlišných skutkových okolností než ve stěžovatelem odkazované věci.

23. Jak bylo uvedeno výše, ke zrušení soudem přijatého rozhodnutí s ohledem na skutkové okolnosti přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2834/15 či usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4305/18). Naznačenými vadami napadená rozhodnutí obecných soudů netrpí. Závěru obecných soudů, že smlouva o úvěru, kterou se stěžovatelem uzavřela právní předchůdkyně vedlejší účastnice, je platná, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti vyústilo v závěr, že stěžovatel jako spotřebitel bude schopen úvěr splácet, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

24. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem vysvětlil, z jakých důvodů neshledal dovolání stěžovatele přípustným. Okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.

25. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.

26. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

27. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, když o podané ústavní stížnosti rozhodl krátce po jejím obdržení.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu