II.ÚS 1745/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti UNIMEX-INVEST, s. r. o., sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupené JUDr. Ladislavem Soukupem, advokátem, sídlem Budovatelská 2030, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2026 č. j. 30 Cdo 878/2026-350 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2026 č. j. 11 Co 384/2025-345, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré město, a obchodní společnosti CREDITEX HOLDING, a. s., sídlem U Vysočanského pivovaru 701/3, Praha - Vysočany, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 24. 10. 2025 č. j. 22 C 133/2022-281 nepřipustil vstup druhé vedlejší účastnice společnosti CREDITEX HOLDING, a. s., do řízení jako vedlejší účastnice na straně žalované (dále též jen "CREDITEX HOLDING, a. s."). Uvedené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, ve kterém se stěžovatelka jako žalobkyně podanou žalobou po první vedlejší účastnici jako žalované domáhá náhrady škody ve výši 65 814 707,40 Kč, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem úřednice Městského úřadu v Písku.

4. K odvolání společnosti CREDITEX HOLDING, a. s., Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným usnesením usnesení obvodního soudu změnil tak, že vstup druhé vedlejší účastnice - společnosti CREDITEX HOLDING, a. s., jako vedlejší účastnice na straně žalované připustil.

5. Usnesení městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl jako nepřípustné.

II. Argumentace stěžovatelky

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se vstupem společnosti CREDITEX HOLDING, a. s., do řízení. Namítá absenci právního zájmu druhé vedlejší účastnice na výsledku sporu a upozorňuje na okolnosti svědčící o účelovosti a zneužití institutu vedlejšího účastenství touto společností. Stěžovatelka namítá, že druhá vedlejší účastnice není potenciálním dlužníkem v tomto sporu, neboť jí tvrzený "hypotetický" právní vztah spoluodpovědnosti za škodu není v řízení řešen. Motivace společnosti CREDITEX HOLDING, a. s., ke vstupu do řízení spočívá ve snaze bránit provedení některých důkazů v tomto sporu a chránit své vlastní zájmy v insolvenčním a jiném řízení, a to na úkor procesních práv stěžovatelky, jakož i v kolizi se zájmy první vedlejší účastnice jako žalované, po které se sama žalobou domáhá náhrady škody ve výši 55,9 milionů Kč v řízení, které s touto věcí souvisí.

7. Stěžovatelka má zato, že vstup společnosti CREDITEX HOLDING, a. s., do řízení jako vedlejší účastnice na straně žalované nesměřuje ke skutečné procesní podpoře žalované, ale k převzetí kontroly nad vedením sporu, a tím k obcházení zájmů jiných věřitelů v insolvenčním řízení vedeném proti ní u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS 4184/2021 a dále k obcházení zájmů stěžovatelky v nalézacím řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 37/2007, které je v důsledku prohlášení konkurzu na majetek stěžovatelky přerušeno, a v němž je žalobcem společnost CREDITEX HOLDING, a. s. Takový postup neodpovídá účelu vedlejšího účastenství podle § 93 o. s. ř., neboť společnost CREDITEX HOLDING, a. s., nesleduje přímý právní zájem na výsledku tohoto řízení, ale vlastní ekonomický zájem na zachování existence své přihlášené pohledávky v insolvenčním řízení a především v nalézacím řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 37/2007, přičemž obecně vedlejší účastník se neúčastní řízení proto, aby v něm uplatňoval nebo bránil své právo, ale proto, že chce pomoci zvítězit ve sporu některému z účastníků, neboť na jeho úspěchu v řízení má právní zájem. Paradoxně tak společnost CREDITEX HOLDING, a. s., jako majoritní věřitel stěžovatelky v uvedeném insolvenčním řízení zároveň brání stěžovatelce rozšířit majetkovou podstatu o pohledávku vůči první vedlejší účastnici. Stěžovatelka namítá nepřípustný výklad vedlejšího účastenství, který umožňuje bránit připuštěné vedlejší účastnici na straně žalované své právo na úkor pomoci zvítězit ve sporu žalované, neboť nelze prokázat právní zájem druhé vedlejší účastnice na úspěchu první vedlejší účastnice jako žalované v tomto řízení, když společnost CREDITEX HOLDING, a. s., se svojí pomocí první vedlejší účastnici jako žalované připravuje o možnost plnění ve svůj prospěch na základě úspěchu stěžovatelky v této věci. Stěžovatelka zdůrazňuje, že rozhodnutími obecných soudů došlo k připuštění společnosti CREDITEX HOLDING, a. s., do řízení, ačkoli nebyla splněna zákonná podmínka jejího právního zájmu na výsledku sporu.

8. Druhá vedlejší účastnice nedisponuje žádným právním zájmem na výsledku sporu. Není nositelem žádného hmotněprávního práva či povinnosti, která by mohla být v tomto sporu dotčena či ovlivněna. Podle žalobního petitu se stěžovatelka domáhá výhradně náhrady škody od státu za újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), z čehož plyne, že vedlejší účastnice na straně žalované nemůže odpovídat za plnění z tohoto titulu. Je-li jediným teoretickým východiskem pro "právní zájem" intervenující společnosti její hypotetická spoluodpovědnost za tvrzenou újmu (spolu se státem), pak by logicky byly zájmy státu a vedlejší účastnice na straně žalované spíše konkurenční (ten, kdo by - byť jen potenciálně - mohl nést podíl na škodě). Připuštěním vedlejšího účastenství došlo k zvýhodnění strany žalované (která je navíc zastoupena státním subjektem vybaveným značnými kapacitami) a posunu vnitřní rovnováhy řízení v neprospěch stěžovatelky. Tím bylo porušeno právo na rovnost účastníků. Stěžovatelka zdůrazňuje, že připuštěním společnosti CREDITEX HOLDING, a. s., do řízení jako vedlejší účastnice na straně žalované musí reagovat nejen na argumentaci první vedlejší účastnice, ale i na rozsáhlá a mnohdy zbytečná podání druhé vedlejší účastnice. Druhá vedlejší účastnice zatěžuje řízení nadměrnými důkazními návrhy a námitkami. Tím "de facto supluje funkci žalované a prosazuje své autonomní zájmy". Stěžovatelka je přesvědčena, že druhá vedlejší účastnice zneužívá institut vedlejšího účastenství k tomu, aby si vynutila účast v řízení za účelem ochrany svých vlastních oddělených zájmů.

9. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka shrnuje, že k porušení práv došlo tím, že městský soud a Nejvyšší soud připustily vstup společnosti CREDITEX HOLDING, a. s., do řízení před obecnými soudy, neboť nesprávně interpretovaly právní zájem podle § 93 o. s. ř. Stěžovatelka poukazuje na to, že v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 718/06 nebyl vstup stěžovatelů do řízení před obecnými soudy připuštěn. Nejvyšší soud dezinterpretoval uvedené usnesení Ústavního soudu. Toto pochybení zakládá nepřezkoumatelnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se navíc odchýlil od svého vlastního rozhodnutí, a to usnesení ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. 30 Cdo 113/2014. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že důvodem odmítnutí ústavních stížností v řízeních vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 718/06 a sp. zn. II. ÚS 1589/11 byla zjevná neopodstatněnost, nikoliv nepřípustnost. Stěžovatelka dovozuje, že bude-li řízení před nalézacím soudem pokračovat i za účasti druhé vedlejší účastnice jakožto vedlejší účastnice na straně žalované, bude řízení před obecnými soudy zatíženo vadou, kterou by již bylo stěží napravit, neboť druhá vedlejší účastnice by se účastnila ústních jednání, navrhovala důkazy, činila písemní podání, což by vše zůstávalo součástí spisu obecných soudů.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

11. Řízení před Ústavním soudem je vybudováno na přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných právních norem. Ústavní stížnost je zvláštní (tzv. subsidiární) procesní prostředek ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nastupující až po vyčerpání všech ostatních prostředků, neboť ochrana základních práv není a ani nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, ale je úkolem všech orgánů veřejné moci - zejména obecné justice.

12. Ústavní stížnost tedy lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu [srov. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10 apod. (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].

13. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti také vyplývá, že ústavní stížnost lze zpravidla podat až proti pravomocným rozhodnutím o věci samé, tj. proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. např. usnesení ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587) či usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781)].

14. Dílčí rozhodnutí soudu či jiných orgánů veřejné moci, zejména rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení, jsou tedy napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, jestliže již není možné ochranu práva dále uplatňovat jinými prostředky, a zasahují-li bezprostředně, citelně a nezhojitelně (v dalším řízení) do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

15. Napadené usnesení městského soudu o připuštění společnosti CREDITEX HOLDING, a. s., do řízení jako vedlejší účastnice na straně žalované je právě takovým rozhodnutím, které nemá charakter konečného meritorního rozhodnutí ve věci. Napadené usnesení je rozhodnutím procesní povahy, nikoliv rozhodnutím ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv (srov. usnesení ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1199/17, ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1275/17, ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 1105/18 či usnesení ze dne 26. 8. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2716/19).

16. V usnesení ze dne 7. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 1589/11, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje, bylo uvedeno, že co se týče vedlejšího účastenství, Ústavní soud, který posuzuje věc pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy), zdůrazňuje, že je výlučně věcí obecných soudů, aby blíže vymezily podmínku pro připuštění vedlejšího účastenství (právní zájem na výsledku sporu). Ústavní soud zdůraznil, že ústavní přezkum těchto výroků může spadat do jeho pravomoci jen výjimečně. Přitom ve své konstantní judikatuře opakovaně vyložil [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], že přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní.

17. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat procesní postup obecných soudů, které jsou v dané fázi řízení nejlépe informovány o okolnostech jedinečného případu a již vůbec ne měnit jejich řádně odůvodněné závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování. To by v zásadě posunovalo Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému všeobecného soudnictví, což by bylo v rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí. V této souvislosti je třeba zdůraznit princip subsidiarity ústavní stížnosti a s ním související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.

18. Podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci nelze v této fázi řízení konstatovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky a tím de facto předjímat, jaký bude další postup soudu v dané věci.

19. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí přiléhavě akcentoval, že předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství podle v tomto usnesení uvedených závěrů judikatury je právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení (který vždy zůstane v určité hypotetické rovině), nikoliv to, aby byl jeho nárok z tohoto právního zájmu vyplývající předmětem samotného řízení, neboť pak by se příslušný subjekt musel řízení přímo účastnit a jeho vedlejší účastenství by tak nepřipadalo v úvahu.

20. V usnesení ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. IV. ÚS 4121/19, které se týkalo účastenství v řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř., Ústavní dovodil, že otázku účastenství stěžovatele v řízení před obecnými soudy mu nepřísluší posuzovat, neboť to je předmětem nadále probíhajícího řízení. Ústavní stížnost proti výroku označujícím stěžovatele za účastníka řízení je s ohledem na subsidiaritu ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu předčasná, neboť stěžovateli přísluší řada dalších procesních kroků, které může v řízení uplatnit, a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou. Rozhodl-li v dané věci krajský soud, že stěžovatel je účastníkem řízení, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do této otázky v probíhajícím řízení. Současně v uvedeném rozhodnutí zdůraznil, že napadené usnesení o zamítnutí návrhu na přistoupení účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř. má výlučně procesní povahu. Ústavní soud rovněž při přezkumu procesních rozhodnutí tradičně zdůrazňuje zvýšenou míru zdrženlivosti (srov. též usnesení ze dne 9. 10. 2024 sp. zn. IV. 2132/24).

21. V usnesení ze dne 26. 7. 2022 sp. zn. III. ÚS 1497/22 Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí soudu o přistoupení dalšího účastníka do řízení vydané podle § 92 odst. 1 o. s. ř. je procesním rozhodnutím, které vymezuje okruh účastníků řízení. Dodal, že v této věci však nejde o konečné meritorní rozhodnutí. Z podstaty věci jde o rozhodnutí procesní povahy, které ovšem nijak nepředjímá rozhodnutí meritorní. Tyto závěry Ústavního soudu týkající se účastenství v řízení před obecnými soudy podle § 92 odst. 1 o. s. ř. lze obdobně vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, ve které bylo rozhodováno o přistoupení vedlejšího účastníka do řízení podle § 93 odst. 1, 2 o. s. ř.

22. Pro úplnost Ústavní soud dále poukazuje na to, že v usnesení ze dne 13. 5. 2026 sp. zn. II. ÚS 1127/26 se zabýval námitkou stěžovatele o porušení základních práv v důsledku toho, že s ním obvodní soud nejednal jako s vedlejším účastníkem řízení (srov. dále usnesení ze dne 24. 10. 2006 sp. zn. III. ÚS 613/06 či ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 33/05), přičemž s odkazem na subsidiaritu ústavní stížnost ji odmítl jako nepřípustnou.

23. V usnesení ze dne 16. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 718/06, na které stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rovněž odkazuje, se Ústavní soud zabýval námitkami stěžovatelů, že soud neposuzoval jejich v řízení namítané zájmy jako právní zájem na výsledku řízení a neumožnil jim v pozici vedlejších účastníků řízení ve sporu na straně žalobce vystupovat a hájit svá práva. V uvedeném usnesení dovodil, že ačkoli vedlejší účastník vystupuje na straně žalobce v řízení o určení vlastnického práva, může v řízení uplatňovat právní zájem od žalobce odlišný. Závěry učiněné v tomto rozhodnutí nejsou se závěry obecných soudů obsaženými v napadených rozhodnutích v rozporu.

24. Odkaz stěžovatelky na usnesení ze dne 16. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 718/06 neshledal Ústavní soud případným, neboť toto usnesení bylo vydáno za odlišných skutkových okolností dané věci. V uvedeném usnesení soudy stěžovatele nepřipustily do řízení jako vedlejší účastníky na straně žalobce, přičemž Ústavní soud shledal jejich ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

25. Přípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí, které není konečným meritorním rozhodnutím ve věci, je výjimečně možné dovodit za existence okolností předpokládaných v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které však ve věci stěžovatelky nejsou dány, ostatně stěžovatelka existenci takových okolností v ústavní stížnosti ani netvrdí.

26. Ústavní soud shrnuje, že ústavní stížnost proti procesnímu rozhodnutí soudu o připuštění společnosti CREDITEX HOLDING, a. s., jako vedlejší účastnice na straně žalované do řízení je nepřípustná. Poté, co bude ve věci meritorně rozhodnuto, nebude stěžovatelce nic bránit v tom, aby uplatnila dostupné opravné prostředky proti rozhodnutí městského soudu ve věci samé a po jejich vyčerpání podala případně novou ústavní stížnost z důvodu namítaného porušení ústavně zaručených práv.

27. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, když neshledal předpokládané okolnosti pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

28. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, když o podané ústavní stížnosti rozhodl bezprostředně po jejím obdržení.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj