II.ÚS 1787/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatele Václava Sedláčka, zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou, sídlem Hybešova 3041/6, Břeclav, 1) proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2026 č. j. 30 Cdo 923/2026-24, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2025 č. j. 55 Co 412/2025-10 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. října 2025 č. j. 17 C 69/2025-4, a 2) proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2026 č. j. 30 Cdo 751/2026-29, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2025 č. j. 55 Co 389/2025-13 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. září 2025 č. j. 11 C 178/2025-6, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

I. Ústavní stížnosti dosud vedené pod sp. zn.

II. ÚS 1787/26 a sp. zn.

II. ÚS 1844/26 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod sp. zn.

II. ÚS 1787/26.

II. Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na soudní ochranu, jakož i práva na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem.

2. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že stěžovatel se dvěma žalobami domáhal po státu zaplacení 400 milionů, respektive 102 miliard Kč za nesprávný úřední postup. Ten stěžovatel spatřoval v tom, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v řízeních vedených pod sp. zn. 46 C 141/2024 a sp. zn. 48 C 172/2023 odmítl podané návrhy, aniž činil úkony vyžadované podle občanského soudního řádu.

3. V rozhodnutích napadených první ústavní stížností obvodní soud žalobu stěžovatele odmítl jako vadnou podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu, protože byla nesrozumitelná a nebylo možné určit, co je předmětem řízení. Obvodní soud napadeným usnesením žalobu odmítl, aniž stěžovatele vyzval k odstranění vytýkaných vad, protože stěžovatel již byl mnohokrát na stejné vady svých žalob upozorňován. Rozhodnutí obvodního soudu potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud, neboť je neshledal přípustným. Obdobně rozhodly obecné soudy v rozhodnutích napadených druhou ústavní stížností s tím rozdílem, že obvodní soud zde stěžovatele před odmítnutím žaloby k odstranění vad vyzval. Stěžovatel ovšem vady ani tak neodstranil.

4. Stěžovatel v samostatně podaných ústavních stížnostech shodně tvrdí, že odůvodnil vznik újmy i příčinnou souvislost, přesně formuloval žalobní návrh a řádně popsal, v čem spatřuje nesprávný úřední postup. Podání obsahovalo všechny náležitosti, soudy měly dostatek informací a jejich požadavky byly chybné a přesáhly rámec zákona. Městský soud neuvedl, co bylo v podání nejasné či nesrozumitelné, a své rozhodnutí odůvodnil příliš obecně. Soudy navíc požadovaly doplnění skutečností bez účasti vedlejší účastnice. Obecné soudy úmyslně procesně chybovaly a nereagovaly na předložené argumenty. Nejvyšší soud chybně odmítl dovolání a ignoroval stěžovatelem vymezené důvody. K postupu obvodního soudu v rozhodnutí napadeném první ústavní stížností stěžovatel namítá, že odmítnutí žaloby bez předchozí výzvy k odstranění vad odporuje zákonu.

5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti splňují procesní předpoklady jejího projednání. Obě věci Ústavní soud spojil ke společnému projednání. Podle § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků či rozhodnutí. Nynější ústavní stížnosti tyto podmínky splňují. Napadají obsahově shodná rozhodnutí obecných soudů s totožnou argumentací. Věci spolu souvisí a jejich společné projednání a rozhodnutí o nich je proto hospodárnější. Protože obě věci připadly témuž soudci zpravodaji a jejich projednání a rozhodnutí o nich náleží II. senátu v témže složení, rozhodl Ústavní soud o spojení věcí v senátu (srov. bod 16 nálezu ze dne 8. 10. 2024 sp. zn. III. ÚS 1858/24, bod 3 usnesení ze dne 8. 1. 2025 sp. zn. II. ÚS 2840/24 či bod 6 usnesení ze dne 10. 12. 2025 sp. zn. II. ÚS 2357/25).

6. Obě ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné. Obecně platí, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud ustáleně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je zásadně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze v případě vad s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady v nynější věci Ústavní soud neshledal.

7. Posuzované ústavní stížnosti jsou další z řady ústavních stížností téhož stěžovatele, ve kterých napadá odmítnutí svých žalob proti státu pro chybějící náležitosti podání podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatel podal již desítky obdobných ústavních stížností s obdobnou argumentací. Ústavní soud již v mnoha usneseních tyto ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud opakovaně shledal, že obecné soudy řádně vysvětlily, proč nebyla žaloba projednatelná, reagovaly na relevantní námitky a neměly povinnost požadovat odstranění vad v součinnosti s vedlejší účastnicí (za poslední dobu viz kupříkladu usnesení ze dne 25. 2. 2026 sp. zn. IV. ÚS 338/26, ze dne 9. 4. 2026 sp. zn. III. ÚS 567/26, ze dne 22. 4. 2026 sp. zn. I. ÚS 800/26, ze dne 22. 4. 2026 sp. zn. I. ÚS 829/26, ze dne 23. 4. 2026 sp. zn. I. ÚS 801/26, ze dne 23. 4. 2026 sp. zn. I. ÚS 830/26 či ze dne 8. 7. 2026 sp. zn. III. ÚS 1760/26). Ústavní soud v odmítnutí obdobných vadných návrhů stěžovatele neshledal žádné kvalifikované pochybení.

8. Ústavní soud měl možnost se již také zabývat postupem, kdy soud po opakovaném podávání obdobných návrhů odmítl žalobu stěžovatele pro vady, aniž jej předem k jejich odstranění vyzval. I v těchto případech Ústavní soud neshledal v takovém postupu obecného soudu žádné kvalifikované pochybení, a ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné odmítl (usnesení ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. I. ÚS 982/24 a ze dne 6. 5. 2026 sp. zn. II. ÚS 828/26).

9. K týmž závěrům dospěl Ústavní soud v nynějších věcech. Obecné soudy v obou řízeních srozumitelně vysvětlily, jakými konkrétními nedostatky návrhy stěžovatele trpěly, a proč je nebylo možné projednat (ani zde především nebylo jasné, jaké jednání státu mělo být protiprávní a proč, a co konkrétně měla představovat stěžovatelem tvrzená škoda). Nejvyšší soud pak v obou napadených rozhodnutích řádně odůvodnil odmítnutí dovolání s odkazem na svoji ustálenou rozhodovací praxi, kterou soudy nižšího stupně respektovaly. Ani zde nejde o rozhodnutí neodůvodněná, přepjatě formalistická či svévolná. K odmítnutí žaloby bez předchozí výzvy k odstranění vad stěžovatel nadále nereflektuje podstatu argumentace obecných soudů, kterou již dříve Ústavní soud aproboval. Stěžovatel také nezpochybňuje, že se mu poučení o zákonných náležitostech žaloby dostalo opakovaně již v řadě řízení, ve kterých podal obdobný neurčitý návrh. Ani u vypořádání těchto námitek proto Ústavní soud žádný ústavněprávní deficit neshledal. Na všechna uvedená usnesení Ústavního soudu proto lze v podrobnostech odkázat, a není důvod dříve vyslovené závěry k témuž přehodnocovat.

10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), jeho ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu