II.ÚS 18/05

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Dagmar Lastovecké v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky H. B., zastoupené Mgr. Vojtěchem Kolaříkem, advokátem, Národní dům na Vinohradech, náměstí Míru 9, Praha 2, proti usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. srpna 2002, čj. 29 D 1352/97-220 a 29 D 1352/97-221, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. září 2004, sp. zn. 11 Co 435/2002, za účasti Okresního soudu Plzeň - město a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Ing. O. V.a, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. ledna 2005 a na základě výzvy k odstranění vad doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 4. února 2005 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí. Na základě sdělení stěžovatelky o souběžně podaném dovolání Ústavní soud řízení usnesením č. j.

II. ÚS 18/05-20 ze dne

22. února 2005 přerušil a po sdělení stěžovatelky, že Nejvyšší soud její dovolání usnesením č. j. 30 Cdo 728/2005-291 ze dne 25. října 2005 odmítl, aniž však stěžovatelka ústavní stížnost o návrh na zrušení citovaného usnesení Nejvyššího soudu rozšířila, usnesením č. j.

II. ÚS 18/05-26 ze dne

16. února 2006 rozhodl Ústavní soud o pokračování v řízení. Stěžovatelka namítala, že Okresní soud Plzeň-město rozhodl o dědictví po její matce O. V. po více než pěti letech, čímž bylo porušeno její základní právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod na projednání věci bez zbytečných průtahů. Odmítla, že by průtahy byly způsobeny chováním účastníků nebo jejich neschopností dohodnout se. Tvrdila dále, že průtahy v řízení mohly mít vliv na rozsah majetku, který byl posléze zahrnut do aktiv a pasiv dědictví, čímž mohlo být porušeno základní právo na nabývání dědictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Namítla také, že tím, že obecné soudy nezahrnuly veškerý zjištěný majetek do aktiv dědictví a nezabývaly se celou věcí důsledně a chybně hodnotily důkazy, porušily základní právo stěžovatelky na nabývání dědictví podle čl. 11 Listiny. Tvrdila konečně, že v řízení před Okresním soudem Plzeň-město bylo porušeno její právo být přítomna projednávání věci ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, konkrétně tím, že nevěděla o termínech jednání u notáře jakožto soudního komisaře ve dnech 10. února 2000, 12. října 2000 a 6. listopadu 2000, nebyla k nim předvolána ani se o nich jinak nedozvěděla, přestože vždy s předstihem sdělila soudnímu komisaři změnu své doručovací adresy eventuálně to, že bude v určité době pobývat u svého manžela v zahraničí. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal soudní spis Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 29 D 1352/97 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud považuje za důležité, ač tak činí ve svých rozhodnutích téměř vždy, zdůraznit, že není součástí soustavy obecných soudů, tvoří samostatnou soudní soustavu a je povolán pouze k přezkumu ústavnosti jejich rozhodnutí. Ústavou České republiky není Ústavnímu soudu propůjčena role další instance obecného soudnictví; v rámci ochrany práva na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny zásadně nepřehodnocuje závěry obecných soudů. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje "jenom" právo na to, aby soud o právu či povinnosti rozhodl stanoveným postupem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s příslušnými procesními předpisy při respektování jednotlivých záruk práva na soudní a jinou právní ochranu podle ostatních ustanovení hlavy páté Listiny. Ústavní soud přitom v dané věci neshledal nic, co by svědčilo o tom, že obecné soudy o dědictví po matce stěžovatelky rozhodly postupem, který není v souladu s procesním předpisem. Ústavní soud připomíná, že podle § 175k odst. 3 o. s. ř. se soud v řízení o dědictví v případě, že aktiva a pasíva dědictví zůstanou mezi účastníky sporná, omezí na zjištění jejich spornosti a při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě výše jeho předlužení se k nim nepřihlíží. Přesně podle tohoto ustanovení, o jehož obsahu byla stěžovatelka opakovaně poučena, také postupovaly. Pokud se stěžovatelka dovolává ustanovení čl. 11 Listiny o tom, že dědění se zaručuje, Ústavní soud konstatuje, že toto ustanovení garantuje na ústavní úrovni institut dědictví jako takový, tj. právem aprobovaný titul pro přechod vlastnického práva ze zůstavitele na jeho dědice, a nezakládá přímý nárok na potvrzení dědického nároku, resp. nárok na úspěch v dědickém řízení podle představ stěžovatele. Zákonodárce dostál této ústavní záruce přijetím odpovídající hmotněprávní úpravy (část VII občanského zákoníku o dědění) a procesněprávní úpravy (§ 175a a násl. o. s. ř.), podle nichž bylo o stěžovatelčině dědickém právu rozhodnuto. Ani námitka porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy stran neodůvodněných průtahů nemůže obstát, a to jednak proto, že ji stěžovatelka uplatňuje až v ústavní stížnosti, aniž by předtím proti údajným neodůvodněným průtahům brojila příslušnými procesními prostředky [v tomto smyslu by bylo možné její ústavní stížnost hodnotit jako nepřípustnou ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], jednak proto, že se domáhá pouze zrušujícího výroku. Důvodem pro zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci však pojmově nemůže být skutečnost, že v řízení, jež mu předcházelo, docházelo k neodůvodněným průtahům, neboť délka řízení sama o sobě nijak nesouvisí s jeho meritorním výsledkem, vedle toho by zrušení rozhodnutí vedlo jen k dalším, zbytečným průtahům. Přitom hypotetickým tvrzením, že by délka řízení "mohla mít vliv na rozsah majetku, který byl posléze zahrnut do aktiv a pasiv dědictví, čímž mohlo být porušeno základní právo na nabývání dědictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny" se Ústavní soud vůbec nemusí zabývat, neboť je povolán k ochraně skutečných, nikoli hypotetických či hypoteticky ohrožených, resp. porušených základních práv. Zcela nedůvodná je konečně i námitka stěžovatelky, že v řízení před Okresním soudem Plzeň-město bylo porušeno její ústavně zaručené právo být přítomna projednávání věci. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka na jedné straně žádala o zasílání korespondence na adresu Žamberk, Pastviny 76, zásilky na tuto adresu zasílané si však opakovaně nevyzvedávala. To se stalo i v případě předvolání na jednání 10. února 2000, přičemž v protokolu o tomto jednání je uvedeno, že "veškeré soupisy a návrhy podléhají jejímu vyjádření", k čemuž měla stěžovatelka dostatek příležitostí, které také uplatnila. Pokud jde o jednání 12. října 2000, o němž stěžovatelka tvrdí, že neměla možnost se ho zúčastnit, toto jednání se vůbec nekonalo a bylo odročeno na 6. listopadu 2000, o čemž byla stěžovatelka osobně v kanceláři notáře - soudního komisaře informována. Stěžovatelka však svého práva zúčastnit se tohoto jednání nevyužila; soudnímu komisaři pouze sdělila, že se z jednání omlouvá, neboť odjíždí na návštěvu ke svému manželovi do Švédska, o odročení jednání nežádala. Její práva však ani nemohla být nepřítomností na tomto jednání zkrácena, neboť se zúčastnila jednání 23. května 2002, při němž byly provedeny všechny důkazy v řízení o dědictví, k nimž se mohla stěžovatelka vyjádřit. Z uvedených zjištění je zřejmé, že stěžovatelka uplatňuje důvod spočívající v porušení svého základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů a v její přítomnosti účelově, ve snaze domoci se zrušení jí nevyhovujících soudních rozhodnutí. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou, a proto ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. března 2006 Stanislav Balík předseda senátu