II.ÚS 1800/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Štěpána Hermana, zastoupeného JUDr. Slavomírem Korečkem, advokátem, sídlem Dolní 3088, Havlíčkův Brod, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 38/2026-242 ze dne 30. března 2026 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 114 C 2/2022-205 ze dne 14. listopadu 2025 ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 114 C 2/2022-223 ze dne 20. ledna 2026, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, a Milana Tichého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Spatřuje v nich porušení jeho práva na spravedlivý proces a projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Vedlejší účastník se žalobou u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě domáhal toho, aby mu stěžovatel zaplatil 35 170 Kč i s úroky za to, že neoprávněně dva měsíce užíval jeho dům. Okresní soud dospěl po kasačním zásahu krajského soudu k tomu, že stěžovatel se na vedlejším účastníkovi bezdůvodně obohatil, protože bez oprávnění používal jeho nemovitost. Výši bezdůvodného obohacení stanovil na základě znaleckého posudku jako 30 000 Kč za nájem a 3 263,15 Kč za reálně spotřebované a dosud nezaplacené energie (33 263,15 Kč celkem). Podle okresního soudu stěžovatel neprokázal, že by dluh vedlejšímu účastníku již zaplatil, výpovědi svědků, které navrhl stěžovatel, předání peněz nepotvrdily. Oba účastníci napadli rozhodnutí odvoláním a Krajský soud v Hradci Králové prvostupňové rozhodnutí potvrdil, změnil pouze výrok o nákladech řízení. Na provedeném dokazování ani následném právním posouzení věci neshledal chyby.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl čtyři námitky. Zaprvé, soudy se dopustily extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatel od počátku konzistentně tvrdil, že k zaplacení nájemného v hotovosti došlo a tuto skutečnost potvrdili jím navržený svědek a svědkyně. Ve vztahu ke svědkovi okresní soud uvedl, že zaprvé předání nepotvrdil a zadruhé lhal. To jsou však protichůdná tvrzení a případnou nevěrohodnost měl okresní soud odůvodnit. Soud poukázal na rozpory v detailech jako místo a čas, podstatnou skutečnost (předání peněz) ale toto svědectví potvrdilo. I k výpovědi svědkyně okresní soud uvedl, že nepotvrdila zaplacení dlužné částky, z odůvodnění ale není jasné, co přesně tedy její svědecká výpověď prokázala a co ne. Krajský soud pak tato pochybení přešel s tím, že hodnocení provedeného dokazování ze strany okresního soudu je sice nepřehledné, ale obstojí. S tím stěžovatel nesouhlasí.

4. Zadruhé, bylo přepjatě formalistické, pokud soudy přenesly důkazní břemeno na stěžovatele, přestože to byl vedlejší účastník, který jeho důkazní nouzi způsobil. To vedlejší účastník porušoval pravidla o nájmu bytu, pokud bez podpisu písemné smlouvy dlouhodobě trval na hotovostních platbách bez dokladu. Soudy měly tyto skutečnosti vzít v potaz při celkovém hodnocení důkazů.

5. Zatřetí, obecné soudy se nedostatečně vypořádaly s námitkou stěžovatele ohledně zneužití práva ze strany vedlejšího účastníka. Nevzaly v potaz, že to byl vedlejší účastník, kdo požadoval platby v hotovosti bez vystavování dokladů, v důsledku čehož byl pak stěžovatel v důkazní nouzi.

6. Začtvrté, řízení před obecnými soudy trvalo nepřiměřeně dlouho, celkem 4 roky, i když se jednalo o jednoduchý případ. Stěžovatel si je vědom, že může využít postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., ale jde o další element, který podporuje závěr o porušení práva na spravedlivý proces.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je v rozsahu čtvrté námitky o průtazích v řízení nepřípustná, jelikož stěžovatel nevyčerpal všechny dostupné prostředky nápravy (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ve zbytku ústavní stížnost přípustná je.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele.

9. Navíc částka, o kterou se v posuzované věci jedná, je bagatelní. Pokud zákon podmiňuje přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, nepochybně není účelem takového pravidla, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Spor o bagatelní částku zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové mimořádné okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. dubna 2014; stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. března 2025, bod 34). Je tedy na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil a doložil, proč věc i přes bagatelnost částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (srov. usnesení sp. zn.

IV. ÚS 1250/21 ze dne

15. června 2021).

10. V tomto rámci tedy posoudil Ústavní soud předloženou ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

11. První námitkou stěžovatel míří na nepřesvědčivé a rozporné hodnocení důkazů. Sám stěžovatel přitom odkazuje na judikaturu Ústavního soudu vycházející z limitů jeho přezkumu ohledně dokazování, jak je zmíněna výše. Podle této judikatury Ústavní soud do hodnocení důkazů a vyvození skutkových zjištění zasahuje pouze za situace, lze-li usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Respektují-li však obecné soudy zásady dané procesními předpisy pro dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu znovu důkazy hodnotit, resp. opětovně posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2764/23 ze dne 15. 11. 2023, bod 15).

12. Na rozdíl od názoru stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že takový extrémní nesoulad v rozhodnutích obecných soudů nenastal. Oba obecné soudy hodnotily jednotlivé důkazy samostatně i v jejich vzájemných souvislostech, jejich relevanci pro závěr o uskutečnění platby, jakož i věrohodnost svědeckých výpovědí. Jejich argumentace je logicky vystavěna a nevykazuje žádné extrémní vady, které by vyžadovaly zásah Ústavního soudu.

13. Nic rozporného Ústavní soud nespatřuje ani na odůvodnění okresního soudu týkajícím se svědeckých výpovědí uváděných stěžovatelem, natož že by se jednalo o pochybení dosahující ústavní intenzity. Co se týká svědka, okresní soud na jednu stranu konstatoval, že nepotvrdil předání žalované částky (svědek pouze potvrzoval předání peněz, nikoli výši předané částky) a na druhou stranu uvedl, že svědek lhal ohledně místa setkání se stěžovatelem a data vystěhovávání věcí z pronajaté nemovitosti. Nepotvrzení předání žalované částky a lež svědka se týkají jiných skutečností a mezi takto popsanými údaji není vůbec žádný vnitřní rozpor či nelogičnost. Obdobně není nic nedostatečného na hodnocení relevance výpovědi svědkyně, která osobně u zaplacení plateb za rozhodné období nebyla přítomna.

14. Zadruhé, Ústavní soud nezjistil ani žádný přepjatý formalismus v přenesení důsledků důkazní nouze na stěžovatele. Krajský soud stěžovateli vysvětlil odkazem na § 1908 občanského zákoníku, proč za dané situace nese důkazní břemeno právě on. Jedná se o výklad a aplikaci jednoduchého (podústavního) práva, do kterých může Ústavní soud zasahovat, pouze pokud by byly zjevně neudržitelné (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3069/11 ze dne 15. 12. 2011). Tak tomu v dotčeném případě není.

15. Opodstatněná není ani třetí námitka týkající se nedostatečného vypořádání tvrzení o zneužití práva. Stejně jako v případě předchozí námitky se jedná o výklad a aplikaci jednoduchého (podústavního) práva. Vysvětlení krajského soudu, že okolnosti uváděné stěžovatelem, jako neuzavření nájemní smlouvy v potřebné formě nebo inkasování hotovosti bez vystavování dokladů, ještě nutně nesvědčí o zneužití práva žalobce vůči stěžovateli, je přiléhavé a z pohledu ústavní roviny obstojí.

16. Konečně, co se týká námitky nepřiměřené délky řízení, Ústavní soud se jí nemohl zabývat pro její nepřípustnost. Stěžovatel tento argument používá teprve v ústavní stížnosti, aniž by uvedl, že tak učinil již ve fázích řízení před civilními soudy, ve kterých ostatně mohl využít prostředky nápravy, které mu právní řád dává k dispozici. Pokud stěžovatel nevyčerpal všechny dostupné prostředky nápravy, Ústavní soud není oprávněn věc v příslušném rozsahu meritorně projednat a posoudit (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2427/11 ze dne 15. 2. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2117/10 ze dne 30. 9. 2010).

17. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu