II.ÚS 1859/10
V PLATNOSTI- MS Praha 7 To 201/2008-167
- ÚS II.ÚS 1859/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí 60denní lhůty stanovené zákonem. Stížnost byla podána po doručení rozhodnutí odvolacího soudu, což způsobilo její opožděnost. Soud se nezabýval věcnou stránkou sporu, protože formální podmínky nebyly splněny. Rozhodnutí bylo založeno na § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele J. D., zastoupeného Mgr. Gustavem Valenzem, advokátem se sídlem Božkovská 15, Plzeň, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 7 To 201/2008-167 ze dne 29. 12. 2009, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáními ze dne 28. 6. 2010, 12. 7. 2010, 25. 8. 2010 a 12. 10. 2010, sepsanými evidentně bez právního zastoupení, brojil stěžovatel proti postupu Městského soudu v Praze v trestní věci vedené pod "sp. zn. 7 T 201/2008" (v některých podáních označuje řízení "sp. zn. 7 T 120/2008"). K výzvě Ústavního soudu doplnil dne 24. 8. 2010 stěžovatel, již právně zastoupen, ústavní stížnost, přičemž navrhoval zrušení rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 120/2008 ze dne 29. 12. 2009, vydanému k odvolání stěžovatele do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 6/2008, a to pro porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, vyplývajících z čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z obsahu spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 1 T 6/2008-42 ze dne 8. 1. 2008 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže dle § 247 odst. 1 písm. e) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) trestního zákona, za něž byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 22 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 7 To 201/2008-167 ze dne 29. 12. 2009 zrušil částečně rozsudek nalézacího soudu ve výroku o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) trestního zákona, v důsledku toho i ve výroku o trestu, a trestní stíhání v rozsahu zrušení zastavil. Nově pak stěžovateli uložil, při nezměněném výroku o vině trestným činem krádeže dle § 247 odst. 1 písm. e) trestního zákona, trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon stěžovatele zařadil do věznice s ostrahou. Zastavení trestního stíhání a rozhodnutí o trestu soud odůvodnil odkazem na Evropskou úmluvu o vydávání, vyhlášenou pod č. 549/1992 Sb., která stanoví, že osoba vydaná do druhého státu bude trestně stíhána jen pro čin, ohledně kterého bylo v cizím státě rozhodnuto o přípustnosti vydání. Rozhodnutím vrchní státní zástupkyně Generálního státního zastupitelství Nürnberg ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 3 AUSL 231/2009, bylo povoleno vydání stěžovatele do České republiky pouze pro trestný čin krádeže. Stěžovatel v ústavní stížnosti označil rozhodnutí Městského soudu za nezákonné z důvodu, že jím byl uložen trest i za skutek, pro který nebyl stěžovatel do České republiky vydán. Napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze byl podle stěžovatele ukládán trest souhrnný, namísto toho, aby byl na základě aplikace zásady speciality uvedené v § 389 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložen samostatný trest. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkumu, je povinen prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud se primárně musel vypořádal s rozporem panujícím v označení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, neboť stěžovatel v podání ze dne 28. 6. 2010 uváděl "sp. zn. 7 T 201/2008", v doplňujícím podání právní zástupce stěžovatele uvedl sp. zn. 7 To 120/2008, přičemž na výzvu Ústavního soudu k odstranění tohoto rozporu nijak nereagoval. Z obsahu ústavní stížnosti ve spojení s obsahem připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 1 T 6/2008 však jednoznačně vyplývá, že stěžovatel mínil napadnout rozsudek Městského soudu v Praze vydaný pod sp. zn. 7 To 201/2008. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti jako poslední v řadě napadá rozsudek Městského soudu v Praze, tedy rozhodnutí odvolacího soudu, jenž bylo stěžovateli doručeno dne 20. 1. 2010. Následujícím dnem od tohoto doručení počala stěžovateli běžet 60ti denní lhůta k podání ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost podána k poštovní přepravě až dne 28. 6. 2010, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle výše citovaného § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně. Za dané situace Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatele, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Toliko na okraj Ústavní soud poznamenává, že právní úroveň zpracování předmětné ústavní stížnosti nedosahuje kvalit kladených na tento typ podání. Ústavní stížnost, jakož i jiné návrhy obecným soudům, by měly být formulovány pokud možno precizně, srozumitelně a přehledně, zvláště pak za situace, jsou-li podávány prostřednictvím advokátů, tj. právních profesionálů. Předložená ústavní stížnost těmito vlastnostmi nedisponovala, navíc z hlediska její obsahové stránky lze pochybovat o tom, zda právní zástupce stěžovatele byl seznámen byť i jen s napadeným rozhodnutím.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. listopadu 2010 Stanislav Balík soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.