II.ÚS 1865/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jitky Mecové, zastoupené JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem, sídlem Poštovní 1794/17, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 405/2026-311 ze dne 23. dubna 2026 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 27/2024-233 ze dne 28. srpna 2025, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Evy Dejolli, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem č. j. 40 C 151/2022-130 ze dne 17. října 2023 zamítl žalobu, jíž se vedlejší účastnice domáhala určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaného pozemku a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že určil, že vlastníkem pozemku je vedlejší účastnice a rozhodl o nákladech řízení. Měl za prokázané, že přímý právní předchůdce vedlejší účastnice nabyl držbu sporného pozemku již v roce 1997 a na pozemku hospodařil až do 31. října 2011, resp. 2. listopadu 2011, kdy odevzdal svou držbu vedlejší účastnici, která v nezměněné podobě pozemky užívala až do července roku 2021. Do počátku roku 2019 tedy držela sporný pozemek pět let po účinnosti (nového) občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., aniž by tím jakkoliv úmyslně způsobila újmu stěžovatelce či jejímu zesnulému manželovi. Stěžovatelka, která popírala vydržení, byla soudem poučena k nutnosti označit důkazy, které by byly s to prokázat nepoctivý úmysl vedlejší účastnice a jejího právního předchůdce ve vztahu k držbě sporného pozemku, své důkazní břemeno neunesla. Soudy tak uzavřely, že vedlejší účastnice splnila podmínky pro mimořádné vydržení pozemku, co se týče doby držby (více než 20 let a nejméně 5 let po účinnosti nového občanského zákoníku) a současně v řízení nebyl prokázán její nepoctivý úmysl, ani jejího přímého právního předchůdce.

3. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť nebylo přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Rozhodnutí krajského soudu nebylo založeno na v dovolání předložených otázkách (otázka nedostatku poučení podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu), nebo se při řešení dovolacích otázek krajský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (otázka započtení vydržecí doby nebo aplikace § 1096 odst. 2 občanského soudního řádu).

4. Stěžovatelka namítá, že poučení, které jí poskytl krajský soud, nebylo "ústavně dostatečné". Nebylo z něj zřejmé, zda se důkazní břemeno vztahuje k nepoctivému úmyslu vedlejší účastnice, jejího bezprostředního právního předchůdce, nebo i jiných osob, zda má být prokazován nepoctivý úmysl při uchopení držby, při jejím výkonu, nebo v jiné časové souvislosti, dále které konkrétní okolnosti má stěžovatelka tvrdit a prokazovat, a zda krajský soud považuje dosavadní důkazy za nedostatečné a v čem přesně jejich nedostatečnost spatřuje. Stěžovatelka se tak až z konečného rozhodnutí dozvěděla, že podle názoru soudu neunesla důkazní břemeno o skutečnosti, jejíž konkrétní důkazní význam jí nebyl předtím srozumitelně zpřístupněn.

5. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu v nyní posuzované věci nebylo.

6. Krajský soud při jednání konaném 10. ledna 2025 vyzval a poučil stěžovatelku, aby prokázala, že Vladimír Rokyta ml. jednal v nepoctivém úmyslu ve vztahu k užívání sporného pozemku, jinak se vystavuje nebezpečí neúspěchu ve sporu. Jak zjistil Ústavní soud z vyžádaného spisu, krajský soud pak stěžovatelku vyzval a poučil ještě usnesením ze dne 13. ledna 2025 (č. l. 181), aby ve lhůtě 14 dnů písemně prokázala - navrhla důkazy, že žalobkyně (vedlejší účastnice) a její právní předchůdce Vladimír Rokyta ml. jednali v nepoctivém úmyslu ve vztahu k užívání sporného pozemku, jinak se vystavuje nebezpečí neúspěchu ve sporu. Stěžovatelka reagovala podáním z 24. ledna 2025, v němž uvedla, že vedlejší účastnice a její právní předchůdce Vladimír Rokyta ml. vykonávali k předmětnému pozemku právo, o němž museli vědět, že jim nenáleží, resp. že pozemek byl ve vlastnictví manžela stěžovatelky. Toto své tvrzení byla stěžovatelka připravena prokázat svou výpovědí a výpovědí své dcery. Poukázala také na výslech svědků (a vedlejší účastnice) provedený okresním soudem a na šetření na místě samém.

7. Stěžovatelka namítá, že jí krajský soud shora formulovaným poučením neposkytl procesní prostor k doplnění důkazů.

8. Tato námitka není opodstatněná. Okresní soud založil zamítavé rozhodnutí na tom, že vyloučil dobrou víru všech právních předchůdců vedlejší účastnice i vedlejší účastnice samotné, neshledal ani, že by šlo o mimořádné vydržení. Vedlejší účastnice v odvolání uvedla, že žádný důkaz provedený v řízení před okresním soudem neprokázal, že by minimálně její právní předchůdce (Vladimír Rokyta ml.) a posléze samotná vedlejší účastnice nebyli po celou dobu v dobré víře v to, že jsou vlastníky předmětného pozemku, jehož držby se ujali jakožto součásti široké pozemkové usedlosti, jejich dobrá víra nebyla zpochybněna ani žádným ze svědků, jejichž výslech navrhla stěžovatelka. Vedlejší účastnice v odvolání současně uvedla, že ač je přesvědčena, že vlastnické právo vydržela (řádně), tak i pokud by tomu tak nebylo, musela je nabýt na základě mimořádného vydržení (č. l. 159 verte).

9. Vyzval-li pak navíc krajský soud stěžovatelku, aby prokázala nepoctivý úmysl vedlejší účastnice či Vladimíra Rokyty ml. ohledně užívání sporného pozemku, je v kontextu s obsahem odvolání vedlejší účastnice zcela zřejmé, že soud zvažoval, zda byly naplněny podmínky pro mimořádné vydržení (§ 1095 ve spojení s § 3066 občanského zákoníku), konkrétně podmínka absence nepoctivého úmyslu.

10. Nepoctivost musí dokazovat ten, kdo vydržení brání a nepoctivost držitele tvrdí. Stěžovatelka byla poučena o tom, že v případě, že nepoctivost úmyslu neprokáže, vystavuje se nebezpečí neúspěchu ve sporu. Z obsahu napadeného rozsudku vyplývá, že stěžovatelka ve vyjádření k odvolání setrvala na svém tvrzení, že vedlejší účastnice i její právní předchůdci si byli vědomi toho, že nejsou vlastníky sporného pozemku, toto své tvrzení však neprokázala. Krajský soud proto nepochybil, rozhodl-li (v souladu s podaným poučením), že stěžovatelka splnila podmínky pro mimořádné vydržení pozemku.

11. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu, které obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. Ohledně otázky započtení vydržecí doby právního předchůdce vydržitele odkázal na řadu svých rozhodnutí, od nichž se krajský soud neodchýlil. Dostatečně se také vypořádal s odkazem stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 2014/10 ze dne 7. dubna 2011 týkající se nezbytnosti poučení o jiném právní posouzení věci. Nelze nic vytknout jeho závěru, že stěžovatelku nebylo potřeba poučit ve smyslu § 118a odst. 2 občanského soudního řádu, když právní posouzení věci se v průběhu řízení neměnilo. Nesouhlasí-li stěžovatelka s tímto závěrem, a má za to, že nemohla závěr krajského soudu založený na neunesení důkazního břemene ohledně nepoctivého úmyslu vedlejší účastnice a jejího právního předchůdce předvídat, nelze než opakovat, že takový závěr krajského soudu byl zjevný, a to už jen s ohledem na soudem dané výzvy a poučení.

12. Jak okresní, tak krajský soud posuzovaly, zda vedlejší účastnice vydržela vlastnické právo. Okresní soud neshledal splnění podmínek ani pro mimořádné vydržení, krajský soud k odvolání vedlejší účastnice dospěl k právnímu závěru, že podmínky mimořádného vydržení byly splněny. O změnu právního posouzení (posouzení jiných právních otázek) tedy nešlo, a stěžovatelce nejenže bylo umožněno na právní argumentaci vedlejší účastnice reagovat (vyjádřit se k ní), ale byla navíc soudem poučena, co má konkrétně prokázat (nepoctivý úmysl vedlejší účastnice či jejího právního předchůdce ve vztahu k užívání pozemku).

13. Ze shora popsaných důvodů napadená rozhodnutí z ústavního hlediska obstojí.

14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 12. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu