II.ÚS 1872/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., t. č. ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Lukášem Kouřilem, advokátem, sídlem Kozinova 21/2, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2026 č. j. 7 Tdo 172/2026-16919, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. října 2025 č. j. 4 To 23/2025-16822 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 6. května 2025 č. j. 29 T 2/2025-16629, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 a čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka (vedle spoluobviněného O. B.) uznána vinnou pokračujícím zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaným zčásti samostatně a zčásti ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Uvedeného jednání se (zkráceně uvedeno) dopustila tím, že v době od 11. 1. 2011 do 2. 5. 2021 jednak jako zaměstnankyně poškozené obce X (dále jen "poškozená") na pracovní pozici ekonom, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch a v rozporu s účelem svěření finančních prostředků poškozené prováděla opakované výběry hotovosti z bankovního účtu poškozené, takto získané finanční prostředky si bez právního důvodu ponechala a použila pro vlastní potřebu, čímž způsobila na majetku poškozené škodu v celkové výši 22 626 600 Kč (pod bodem I.), jednak v době od 20. 10. 2016 do 21. 10. 2019 společně s O. B., obchodním zástupcem obchodní společnosti Y, bez právního důvodu z finančních prostředků poškozené hradila faktury společnosti Y vystavené poškozené za objednávky zboží vytvořené O. B., kdy takto uhrazené zboží stěžovatelka či O. B. převzali, nedodali objednavateli a užili je k nezjištěnému účelu, čímž způsobili na majetku poškozené škodu v celkové výši 1 161 939,80 Kč (pod bodem II.).

3. Za tento zločin byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku jí byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce, povolání či zaměstnání spojeného s odpovědností za svěřené finanční prostředky v trvání pěti let. Dále jí byl uložen podle § 71 odst. 1 trestního zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to částek specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené částku 21 831 800 Kč a společně a nerozdílně se spoluobviněným O. B. částku 1 161 939,80 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody vůči stěžovatelce na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti výroku o trestu a výroku o náhradě škody rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora označeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl.

5. Dovolání stěžovatelky proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že předmětem ústavní stížnosti je toliko otázka ústavní konformity uloženého trestu a výroků o náhradě škody. K otázce náhrady škody namítá, že soudy neprováděly relevantní dokazování v potřebném rozsahu k objasnění rozhodných skutečností a posouzení otázky promlčení, spoluodpovědnosti poškozené a případné moderace. Má za to, že tak postupovaly v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a ignorovaly kogentní úpravu náhrady škody podle občanského práva. Závěr o maximálně nedbalostním rozsahu spoluodpovědnosti poškozené nemá podle ní oporu v provedeném dokazování. Je toho mínění, že plnili-li by poškozená a její starostové základní kontrolní povinnosti, ke škodě nemuselo dojít. Starostové poškozené však ignorovali své kontrolní povinnosti a veškeré účetní doklady podepisovali, aniž by je četli, museli tak být srozuměni s následky takového svého jednání. Stejně tak u otázky promlčení soudy nemohly podle stěžovatelky bez dalšího dokazování řádně posoudit okamžik počátku běhu promlčecí doby. Tvrdí, že promlčení náhrady škody zavinila poškozená svým procesním postupem a ignorováním svých kontrolních povinností, což soudy pominuly. Poškozená měla být s náhradou škody v plném rozsahu odkázána na občanskoprávní řízení, kde by bylo možné pokračovat v dokazování. Neprováděl-li soud k spoluzavinění poškozené dokazování, nemohl podle stěžovatelky ani řádně vyhodnotit subjektivní stránku na straně poškozené, tj. nemohl udělat závěr, že odpovědné osoby jednaly z pouhé nedbalosti. Spoluzavinění odpovědných osob je podle ní v daném případě natolik významné, že bez jejich přispění by ke způsobení škody v tak velkém rozsahu nemohlo dojít. Dále namítá, že napadená rozhodnutí ignorují principy hmotněprávní odpovědnosti za náhradu škody, zejména § 2903 a 2918 občanského zákoníku.

7. K výroku o trestu stěžovatelka uvádí, že soudy se řádně nevypořádaly se všemi rozhodnými okolnostmi pro stanovení druhu a výměry trestu, zejména řádně nevyhodnotily možnost její nápravy a spoluzavinění poškozené. Dostatečně podle ní také nevysvětlily ve smyslu § 38 odst. 2 trestního zákoníku, proč v jejím případě nepostačuje uložení mírnějšího trestu a nevypořádaly se ani s otázkou splnění podmínek mimořádného snížení trestu podle § 58 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. V této souvislosti poukazuje na spoluzavinění poškozené a na to, že doposud byla bezúhonná. Nesouhlasí s tím, že soud její prohlášení viny hodnotil jako pouhé doznání. Zdůrazňuje, že prohlášením viny z její strany došlo k výraznému urychlení trestního řízení, a že prohlášení viny učinila za situace, kdy z důvodu významných skutkových pochybností nebylo jasno o výsledku trestního řízení. Z uvedených důvodů má za to, že v jejím případě byly splněny zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu pod hranici trestní sazby a že je u ní možné dosáhnout účelů trestního řízení trestem mírnějším.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka též vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.

10. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly, a to způsobem, který odpovídá požadavkům na obsah řádného odůvodnění, který navíc nenasvědčuje tomu, že trestní soudy pochybily v mezích, které vyžaduje ústavní pořádek.

11. Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti výroku o trestu a výroku o náhradě škody. Jde-li o výrok o trestu, Ústavní soud připomíná, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119) či usnesení ze dne 29. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 1147/24], neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (srov. např. nálezy ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827) nebo ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 631/23). O takové případy však v posuzovaném případě zjevně nejde.

12. Stěžovatelka protiprávní jednání popsané v tzv. skutkové větě doznala a prohlásila vinu, přičemž výhrady neměla ani proti právní kvalifikaci. Krajský soud podle § 206c odst. 4 trestního řádu prohlášení viny stěžovatelky přijal, proto nebylo prováděno další dokazování ve vztahu k výroku o vině. Doznání a prohlášení viny stěžovatelky je však podstatné zejména, jde-li o popis skutkových zjištění, jakož i následku v podobě způsobené majetkové škody. Doznáním stěžovatelky a jejím prohlášením viny bylo prokázáno, jak vyplývá i z obsahu tzv. skutkové věty, že stěžovatelka jednala sofistikovaně při využití svých odborných znalostí z oboru účetnictví tak, aby cíleně zastřela páchání trestné činnosti, přičemž využívala i svého pevného postavení ve struktuře obecního úřadu. Poškozená si po celou dobu páchané trestné činnosti nechávala přezkoumávat své hospodaření za využití auditorských služeb, přičemž ani tyto nezjistily trestnou činnost stěžovatelky. Ta byla zjištěna až na jaře roku 2021, kdy byla provedena podrobná kontrola hospodaření obce ze strany Krajského úřadu pro Olomoucký kraj. Stěžovatelka tedy prokazatelně páchala trestnou činnost úmyslně a vědomě, a to způsobem, který ztížil a po delší dobu v podstatě až znemožnil její odhalení. Neoprávněné čerpání finančních prostředků z majetku poškozené obce následně zastírala, aby mohla v dalších výběrech pokračovat. Není tak pochyb o tom, že mezi jednáním stěžovatelky, která trestnou činnost v hlavním líčení doznala a prohlásila vinu (včetně následků v podobě vyčíslené škody), a vznikem škody na straně poškozené je dána příčinná souvislost.

13. Krajský soud při úvahách o trestu vycházel ze všech zákonných kritérií a zohlednil také polehčující a přitěžující okolnosti. Podrobně a srozumitelně vysvětlil, že za polehčující okolnosti považoval doznání stěžovatelky a skutečnost, že před spácháním činu vedla řádný život. Současně však zdůraznil, že nemohl odhlédnout od toho, že stěžovatelka po celé přípravné řízení svou vinu v celém rozsahu popírala a své doznání učinila až ve fázi soudního řízení pod tíhou dalších ve věci opatřených důkazů, které zásadním způsobem na její vinu poukazovaly. Dále konstatoval, že stěžovatelce přitěžovala celá řada přitěžujících okolností [ke spáchání trestného činu zneužila svého zaměstnání, svým trestným činem způsobila vyšší škodu a současně získala vyšší prospěch, v páchání trestného činu pokračovala po delší dobu (zhruba 11 let), dílčí část trestné činnosti spáchala s další osobou]. Zabýval se rovněž tím, že s ohledem na učiněné prohlášení viny bylo možné teoreticky uvažovat o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu § 58 odst. 2 trestního zákoníku. Současně však shledal, že ve věci nebyly naplněny všechny zákonné podmínky pro takový postup, resp. že takový postup neodůvodňovaly ani poměry stěžovatelky, ani povaha jí spáchané trestné činnosti. Nebyly zjištěny žádné osobní, rodinné či jiné poměry na straně stěžovatelky, pro které by měl být učiněn závěr, že lze její nápravy dosáhnout i trestem kratšího trvání. K tomu krajský soud zdůraznil, že stěžovatelka u hlavního líčení odmítla vypovídat ke svým poměrům, nebylo tak možné zjistit nic bližšího k její osobě. Z obsahu spisu pak vyplynulo, že dosud žila v manželství a před odsouzením byla zaměstnána jako obsluha čerpací stanice. Ze spisu nevyplynuly žádné její závažné zdravotní problémy. Za podstatné důvody pro neaplikaci § 58 odst. 2 trestního zákoníku krajský soud považoval, že na vinu stěžovatelky poukazovala celá řada dalších ve věci opatřených důkazů a její doznání tak bylo učiněno pod jejich tíhou, že stěžovatelka neučinila žádný krok ve směru náhrady škody, naopak se snažila utajeně zcizit svou nemovitost. Ač tedy stěžovatelka prohlásila svoji vinu, krajský soud při zvážení všech shora uvedených kritérií uložil stěžovatelce trest odnětí svobody ve druhé čtvrtině zákonné trestní sazby (od pěti do deseti let) s tím, že uložení mírnějšího trestu bránily zjištěné přitěžující okolnosti, které výrazně převyšovaly okolnosti polehčující.

14. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelkou učiněné prohlášení viny opomenuto nebylo, avšak krajský soud (k jehož závěru se následně přiklonily i vrchní soud a Nejvyšší soud) primárně nedospěl k možné aplikaci § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (ani § 58 odst. 1 trestního zákoníku), resp. považoval za důvodné uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, a to nikoli při její dolní hranici, nýbrž v druhé čtvrtině zákonné trestní sazby. Vyhodnotil nejen poměry na straně stěžovatelky, ale také povahu spáchané trestné činnosti a okolnosti případu. Ústavní soud zdůrazňuje, že samotné prohlášení viny neznamená obligatorní postup podle § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, ale jde pouze o možnou aplikaci uvedeného ustanovení při splnění zákonných podmínek, jejichž naplnění soudy v případě stěžovatelky neshledaly. V dané souvislosti nelze rovněž přehlížet, že stěžovatelka sice vinu prohlásila, ale učinila tak prokazatelně až pod tíhou nashromážděných důkazů, což v ústavní stížnosti bagatelizuje. Ústavní soud na základě zjištěných okolností nespatřuje žádné znaky neústavního pochybení v závěru soudů, že výhrady stěžovatelky, jimiž poukázala na údajné selhání kontrolních mechanismů poškozené, nemohou přiměřenost uloženého trestu zpochybnit. Poškozená si po celou dobu páchané trestné činnosti prokazatelně nechávala přezkoumávat své hospodaření za využití auditorských služeb, přičemž ani tyto nezjistily trestnou činnost stěžovatelky. Jen stěží by tak bylo možno přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že závěr soudů o maximálně nedbalostním rozsahu spoluodpovědnosti poškozené nemá oporu v provedeném dokazování.

15. Ústavní soud se po přezkoumání věci ztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu, že rozhodující soudy se otázkou trestu včetně navrhovaného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, jakož i variantou podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku, přesvědčivě a velmi podrobně zabývaly a dospěly ke správnému závěru, že zjištěné okolnosti využití těchto moderačních oprávnění znemožňují.

16. Přisvědčit nelze ani výtkám stěžovatelky proti výroku o náhradě škody. Jak plyne již ze shora uvedeného, poškozené nelze na základě zjištěných skutečností (plynoucích z obsahu tzv. skutkové věty v souladu s učiněným prohlášením viny) přičítat významné spoluzavinění na vzniku škody, neboť v jejím jednání nelze spatřovat hrubé porušení jejích preventivních povinností ani eventuální spoluodpovědnost odůvodňující krácení výše škody. Jak správně shrnul již Nejvyšší soud, z hlediska aplikace § 2918 občanského zákoníku škoda vznikla v příčinné souvislosti s jednáním stěžovatelky, kdy rozhodující příčinou vzniku škody bylo jednání stěžovatelky, bez něhož by k následku nedošlo, přičemž nebyly splněny předpoklady pro případné poměrné snížení náhrady škody. Obecné soudy také řádně a dostatečně zdůvodnily, proč při určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty vycházely z toho, že poškozená se o vzniku škody a o osobě škůdce dozvěděla při podání trestního oznámení ke dni 7. 6. 2021. Od tohoto data začala běžet subjektivní promlčecí lhůta, kdy dne 14. 12. 2021 byla ze strany poškozené podána občanskoprávní žaloba, čímž došlo ke stavení promlčecí lhůty (§ 648 občanského zákoníku). Za takové situace nemohlo dojít k uplynutí subjektivní (§ 629 občanského zákoníku) ani objektivní (§ 636 odst. 2 občanského zákoníku) promlčecí lhůty, přičemž zejména vrchní soud důkladně vysvětlil, proč u každého skutku nezačala běžet promlčecí subjektivní lhůta zvlášť (viz body 18. - 20. usnesení vrchního soudu).

17. Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodující obecné soudy postupovaly při ukládání trestu i při rozhodování o náhradě škody v souladu s požadavky ústavního pořádku a judikatury Ústavního soudu.

18. Ústavní soud pro úplnost dodává, že ve své judikatuře zdůrazňuje, že trestní řízení z pohledu poškozených nelze chápat pouze jako doplňkový prostředek, bez něhož by se ochrana jejich práv a oprávněných nároků snadno obešla, neboť jej může "nahradit" řízení občanskoprávní [viz nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369, č. 345/2017 Sb.) nález ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2637/23 či nález ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22]. Trestním soudům bylo rozhodování o adhezních nárocích svěřeno právě proto, aby poškození mohli dosáhnout plného uspokojení svých nároků zásadně již v trestním řízení a nemuseli podstupovat další řízení před civilními soudy (srov. nález ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1222/22), jestliže vznik škody a její výše, její původce, jeho jednání (následek a příčinný vztah) a v neposlední řadě i zavinění, jsou základními otázkami dokazování (trestní) odpovědnosti pachatele (škůdce). Moderní demokratický a právní stát má totiž ústavní povinnost vytvořit co možná nejefektivnější systém procesních institutů sloužících ke kompenzaci škod způsobených trestnou činností. Využití těchto institutů přitom nelze brát jen jako "obyčejný" soukromý zájem jednotlivce, neboť souvisí i s veřejným zájmem na zjištění a objasnění trestné činnosti a potrestání jejích pachatelů. Stát je proto povinen práva poškozených porušená trestným činem chránit a v maximální možné míře a co nejrychleji i nejefektivněji jim dopomoci k náhradě škody [srov. nález ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1397/14 (N 38/76 SbNU 515) nebo nález ze dne 15. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1551/23].

19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu