II.ÚS 1873/19

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem, se sídlem Litoměřice, Mírové náměstí 157/30, PS-128, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2019 č. j. 6 Tdo 207/2019-685, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. února 2018 č. j. 7 To 4/2018-659 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. září 2017 č. j. 2 T 8/2016-590, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích byl stěžovatel uznán vinným zločinem pojistného podvodu ve stadiu pokusu, za toto jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, a aby nahradil majetkovou škodu poškozené České pojišťovně, a. s. ve výši 169.564 Kč. Napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl stěžovatelovo odvolání. Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele a uvedl, že se soudy nižších stupňů zabývaly stěžovatelovou trestní věcí v dostatečném rozsahu a jejich skutková zjištění jsou vybudována na důkazech, které byly před nimi provedeny a následně hodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu, nikoli v neprospěch stěžovatele, jak tento uvádí. Soud prvního stupně podrobně v rozsudku rozvedl jednotlivé důkazy, které následně hodnotil v souladu se zákonem. Odvolací soud se pak následně s odvolacími námitkami obviněného vypořádal zákonu odpovídajícím způsobem.

3. Dle názoru stěžovatele obecné soudy poměrně jednostranně hodnotily důkazy v jeho neprospěch a výpovědi svědků, svědčící v jeho prospěch, označil soud bez logického odůvodnění jako nevěrohodné. Stěžovatel vždy vypovídal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a podle pravdy. Jeho argumentace však nebyla vzata náležitě v úvahu při rozhodování soudů. Stěžovatel zároveň vytýkal jednostranné hodnocení důkazů soudu v jeho neprospěch. K těmto námitkám se podle stěžovatele odvolací soud náležitě nevyjádřil.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

7. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. S těmito jeho námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu a ochranu vlastnictví. Obecné soudy řádně posoudily námitky stěžovatele a odůvodnily, proč jim nedaly zapravdu. Ústavnímu soudu nepřísluší do jejich závěrů zasahovat, neboť spočívají v posouzení skutkového stavu a podústavního práva.

8. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2019 Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu