II.ÚS 1882/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, sídlem Veverkova 2707/1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2026, č. j. 5 Tdo 216/2026-642, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 10. 2025, č. j. 9 To 262/2025-601, a rozsudku Okresního soudu v Plzeň - město ze dne 23. 7. 2025, č. j. 8 T 176/2024-554, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň - město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "okresní soud") shledán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Za toto jednání mu okresní soud uložil trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Stěžovateli byl uložen peněžitý trest ve výměře 40 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výměře 20 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu bylo stěžovateli uloženo zaplatit na náhradu škody poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 26 526 Kč.

3. Uvedeného jednání se stěžovatel dopustil následovně. Dne 12. 3. 2024 vyzval poškozeného Z. P. před budovou pobočky České pošty Plzeň, aby nastoupil do jeho vozidla, což poškozený ze strachu ze stěžovatele učinil. Stěžovatel jej zavezl k rybníku, kde jej udeřil přesně nezjištěným předmětem dvakrát do hlavy, následně ho kamenem několikrát udeřil do oblasti kotníku pravé nohy a nutil ho k sebepoškozování spočívajícím v opakovaných úderech kamenem do oblasti předních zubů. Následně poškozenému přikázal, aby si lehl do odvodňovacího kanálu a namočil se. Poté stěžovatel zraněného poškozeného zanechal na místě a z místa odjel. Tímto jednáním způsobil poškozenému zranění, především šlo o zlomeninu dolního konce lýtkové kosti vpravo, poškození zubů v horní čelisti, dále tržné rány a další pohmožděniny, což si vyžádalo lékařské ošetření a omezilo poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu delší 7 dnů.

4. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, které Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") nyní napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu.

5. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než který je uveden v § 265b trestního řádu.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že v průběhu trestního řízení nebylo postaveno najisto, že se skutek stal, ani se nepodařilo prokázat naplnění všech znaků skutkových podstat předmětných trestných činů. Jelikož se posuzovaných skutků měli účastnit toliko stěžovatel a poškozený, bylo na místě řádně vyhodnotit především výpovědi poškozeného, který svou výpověď opakovaně měnil. Poškozený je osobou, která má dlouhodobě problémy s alkoholem, v minulosti prodělal operaci hlavy, má výpadky paměti a pod vlivem alkoholu bývá agresivní. Oproti tomu stěžovatel byl znalcem vyhodnocen jako osoba nejednající mstivě, se zachovalými schopnostmi reprodukovat prožité skutečnosti a beze sklonů k bájné lhavosti. Poškozený učinil oznámení o trestném činu ve stavu podnapilosti, kdy mu v krvi byla zjištěna hladina alkoholu přibližně 1,45 promile. Je tedy otázkou, zda dovedl řádně reprodukovat konkrétní okolnosti. Při svém výslechu dne 14. 3. 2024 totiž vypovídal odlišně než při podaném vysvětlení. U hlavního líčení poškozený popřel, že by se skutek stal. Soudy se dle stěžovatele dostatečně nevypořádaly s nejasnostmi ve výpovědích poškozeného. Soudy se zcela nedůvodně přiklonily k výpovědi poškozeného z přípravného řízení. Stěžovatel zdůrazňuje, že poškozenému dlouhodobě pomáhal a neměl žádný motiv mu ublížit.

7. Stěžovatel dále uvádí, že soudy se dostatečně nevypořádaly ani s dalšími důkazy ve věci provedenými. Např. svědek V. uvedl, že si nevšiml, že by byl poškozený mokrý, ale měl pouze záda od bláta. Nebylo tedy prokázáno, že by stěžovatel donutil poškozeného, aby si lehnul do odvodňovacího kanálu. Dále např. na kameni, který měl stěžovatel držet v ruce, nebyly nalezeny jeho otisky. Nebyly prokázány ani další skutečnosti, např. že by poškozený byl donucen u pošty nastoupit do vozidla stěžovatele ze strachu, ani to, že by jej donutil vystoupit u rybníka. Stěžovatel se domnívá, že jsou-li takové rozpory mezi provedenými důkazy, je nutno aplikovat zásadu presumpce neviny a z ní plynoucí princip in dubio pro reo.

8. Stěžovatel navrhl provedení výslechu svědka J. V., tento důkaz však soudy bez dalšího zamítly jako nedůvodný. Tento důkaz však měl potenciál prokázat stěžovatelovu nevinu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť právní řád mu neposkytuje jiný prostředek nápravy.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.

11. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky uplatněné v odvolání i dovolání, které byly již vypořádány v napadených rozhodnutích. Ústavní soud považuje všechny tyto námitky za neopodstatněné. Nyní stěžovatel znovu polemizuje především se skutkovými závěry soudů, kdy se domáhá jiného hodnocení provedených důkazů (zejména výpovědí poškozeného poskytnutých v průběhu trestního řízení). K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud stojící mimo soustavu obecných soudů a jehož úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatel odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat; s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními závěry, což však v posuzované věci nenastalo.

12. Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů.

13. Ústavní soud konstatuje, že soudy řádně posoudily provedené důkazy a přesvědčivě se vypořádaly s rozpory, které se vyskytly ve výpovědích poškozeného Z. P., které tento poskytl v různých fázích trestního řízení. Výpověď poškozeného lze přitom považovat za důkaz stěžejní. Okresní soud se svědectvími poškozeného zabývá v bodě 33. napadeného rozsudku, a to velmi podrobně s důrazem na odlišnosti ve výpovědi v přípravném řízení a následně v hlavním líčení, kdy se přiklonil k prvním dvěma výpovědím poškozeného z přípravného řízení. Soud shrnul, že při své první výpovědi v přípravném řízení, která byla poskytnuta bezprostředně po skutku, vypovídal poškozený v neprospěch stěžovatele. Ve své druhé výpovědi se pokusil výpověď změnit, ale nakonec na své původní verzi setrval. Okresní soud vyhodnotil na základě dalšího dokazování, že stěžovatel se snažil ovlivnit výpověď poškozeného. Následně byl na policii doručen dopis poškozeného, a to za asistence stěžovatele. Soud neuvěřil tvrzení poškozeného v hlavním líčení, že tento sám dopis, kterým vyviňoval stěžovatele, zformuloval. Mimo jiné i proto, že poškozený tvrdil, že jej napsal rukou, když dopis byl napsán na počítači. V hlavním líčení poškozený zcela popřel, že by jej stěžovatel napadl.

14. Okresní soud se řádně a logicky vypořádal s tímto rozporem, když dospěl k závěru, že poškozený byl ovlivněn stěžovatelem. Výpověď poškozeného v hlavním líčení se nápadně podobala skutkové verzi stěžovatele. Skutková verze, k níž dospěl okresní soud, je kromě výpovědí poškozeného z přípravného řízení dále podpořena vysvětlením V. V., lékařskými zprávami, zprávou záchranné zdravotní služby a znaleckým posudkem. Poškozeného jako svědka vyslechl i krajský soud, který uzavřel, že jeho výpověď je zjevně ovlivněna působením stěžovatele (bod 22. a následující napadeného usnesení). Krajský soud se tedy taktéž důkladně zabýval rozpory ve výpovědích poškozeného a nakonec aproboval skutkové i právní závěry okresního soudu. Stejně tak se těmito námitkami stěžovatele zabýval i Nejvyšší soud. Ústavní soud tak uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou řádně a logicky odůvodněna, bez vnitřních rozporů a svévole. Ústavní soud dále neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Napadená rozhodnutí jsou tak v souladu s požadavky vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listiny.

15. Jde-li o neprovedení důkazu výslechem svědka J. V., soudy se s tímto důkazním návrhem, který měl osvětlit vztah mezi stěžovatelem a poškozeným a potvrdit problematickou pracovní morálku poškozeného, vypořádaly dostatečně, když jeho provedení zamítly jako nadbytečné.

16. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu