II.ÚS 1887/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů D. J. a M. J., zastoupených Mgr. Štěpánem Brunclíkem, advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2026 č. j. KSHK 45 INS 9035/2015, 29 NSČR 5/2025-B-200, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2024 č. j. KSHK 45 INS 9035/2015, 2 VSPH 935/2021-B-158 i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. února 2020 č. j. KSHK 45 INS 9035/2015-B-48, a o s ní spojeném návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Též navrhují odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením při řešení úpadku stěžovatelů zrušil schválené oddlužení a na jejich majetek prohlásil konkurs. Důvodem pro krajský soud bylo, že stěžovatelé nejsou dlouhodobě schopni plnit splátkový kalendář [§ 418 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona], a že tak nebude možné splnit podstatnou část splátkového kalendáře [§ 418 odst. 1 písm. b) téhož zákona].

3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu k odvolání stěžovatelů potvrdil. Potvrdil zrušení oddlužení, ovšem z jiného důvodu, a to, že stěžovatelé v rozporu s jejich podstatnými povinnostmi podle schváleného způsobu oddlužení [§ 418 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona] včas neinformovali insolvenční správkyni o nabytí penzionu darem do jejich vlastnictví a ukončení pozůstalostního řízení po otci stěžovatele. Nejvyšší soud konečně napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů, neboť je neshledal přípustným. Závěr o porušení povinnosti stěžovatelů a zrušení oddlužení z téhož důvodu odpovídá ustálené rozhodovací praxi. Konkrétní důvody uváděné vrchním soudem nejsou zjevně nepřiměřené. Ustálené rozhodovací praxi odpovídá i potvrzení výroku nalézacího soudu odvolacím soudem, přestože pro stejný výrok odvolací soud přednesl jiné důvody.

II. Argumentace stěžovatelů

4. Stěžovatelé namítají, že vrchní soud porušil zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí. Potvrdil totiž výrok rozhodnutí krajského soudu o zrušení oddlužení, ovšem z jiného důvodu. Krajským soudem uplatněný důvod považoval ze nesprávný. Tím vrchní soud přesunul těžiště věci z tvrzené ekonomické nesplnitelnosti oddlužení na porušení podstatných povinností stěžovatelů. Změnil se předmět procesní obrany. Vrchní soud sice tuto otázku otevřel na ústním jednání. Jednorázové procesní upozornění ovšem nemůže nahradit plnohodnotný prostor pro tvrzení, důkazní návrhy a právní obranu k nově hodnocenému důvodu pro zrušení oddlužení. Nedostatečně se s namítanou překvapivostí rozhodnutí vrchního soudu vypořádal i Nejvyšší soud. Ačkoli sám v obdobné věci srovnatelný postup (jiného) odvolacího soudu odmítl (usnesení ze dne 28. 5. 2026 sp. zn. 29 NSČR 74/2025).

5. Závěry vrchního soudu stěžovatelé dále označují za přepjatý formalismus. Darovaná nemovitá věc byla nakonec zpeněžena a výtěžek posloužil k uspokojení věřitelů. Nešlo o skutečné "zatajení" s nepoctivým úmyslem. Jde pouze o "míru a včasnost informační součinnosti". Vrchní soud nadto bez dalšího převzal tvrzení insolvenční správkyně, ačkoli stěžovatelé tvrdili opak. Konečně stěžovatelé zdůrazňují, že věc se týká jejich majetkové situace a bytové situace jejich zdravotně postiženého syna a matky stěžovatelky v důchodovém věku. Pro ně představovaly dotčené nemovitosti celoživotní domov. O to závažněji je třeba vnímat uvedená pochybení. Z obdobných důvodů stěžovatelé navrhují odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami, je včasná a přípustná. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem.

IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

8. Stěžovatelé v nynější věci zejména namítají porušení svých procesních práv změnou právního názoru vrchním soudem jako soudem odvolacím bez vytvoření náležitého prostoru k uplatnění svých argumentů. Ústavní soud v postupu vrchního soudu žádné kvalifikované vady neshledal. Jak sami stěžovatelé uvedli, vrchní soud je na ústním jednání na uvažovanou odlišnou právní kvalifikaci věci upozornil. Jak rovněž vyplývá z dostupného protokolu, právě argumentace o možném porušení povinností stěžovatelů včas informovat o nabyté nemovité věci a ukončení pozůstalostního řízení se týkala podstatná část tohoto jednání. I doplňující a konkrétně mířené dotazy členů senátu daly stěžovatelům dostatečnou příležitost argumentovat k podstatě věci. Člen senátu se kupříkladu výslovně dotázal, zda mají stěžovatelé k dispozici důkazy, že insolvenční správkyni informovali o nabytí daru a jeho využití pro splátkový kalendář. Stěžovatelé ani v ústavní stížnosti neuvádí žádné další argumenty, které by nemohli uplatnit již na jednání. Nic takového netvrdili ani v dovolání, které k ústavní stížnosti přiložili. Ústavní soud proto v okolnostech nynější věci chybějící dostatečný procesní prostor pro efektivní uplatnění argumentů vůči změně právního hodnocení věci vrchním soudem v odvolacím řízení nespatřuje.

9. Řádným způsobem se s obdobnými námitkami stěžovatelů vypořádal i Nejvyšší soud. Jak je patrné z dovolání stěžovatelů, ti v dovolacím řízení nenamítali absenci dostatečného procesního prostoru k reakci na eventuální změnu právní kvalifikace věci. Svoji argumentaci spíše soustředili k námitkám, že porušení jejich povinnosti nemá oporu ve insolvenčním spisu a že vrchní soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Na to však Nejvyšší soud reagoval.

10. Stěžovateli odkazované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 74/2025 se týká postupu odvolacího soudu, který činil nové a odlišné skutkové závěry oproti insolvenčnímu soudu, aniž nařídil jednání a provedl dokazování. Jde o situaci odlišnou. Z nyní napadeného usnesení vrchního soudu (bod 12.[4]) je patrné, že vrchní soud vycházel z téhož skutkového stavu zjištěného krajským soudem. Stěžovatele na možnou změnu právního hodnocení věci upozornil na jednání. Pro podstatné odlišnosti věcí proto nyní napadené usnesení Nejvyššího soudu není v rozporu s dříve přijatým usnesením sp. zn. 29 NSČR 74/2025.

11. Ústavní soud dále neshledal v závěrech obecných soudů přepjatý formalismus. Ustálená judikatura, na kterou mimo jiné odkazuje i Nejvyšší soud, pro zrušení oddlužení nevyžaduje, aby porušení povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení bylo zaviněné. Rozhodné je, zda jde o porušení povinností "podstatných" (bod 16 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Z další odkazované judikatury je pak patrné, proč obecné soudy považovaly povinnosti neplněné stěžovateli za povinnosti "podstatné". Tím se vypořádaly s podstatou tvrzení stěžovatelů, že šlo pouze o "míru a včasnost informační součinnosti", nikoli "zatajení" s nepoctivým úmyslem. Nejde tedy o přepjatý formalismus - přístup zastávaný obecnými soudy vyplývá z judikaturou dovozeného výkladu zákona a má svůj význam. Neobstojí pak ani argumentace stěžovatelů, že zrušení oddlužení mělo vliv na jejich bytovou situaci, jakož i bytovou situaci jejich blízkých. Ke zrušení oddlužení došlo na základě zákona a pro porušení povinností stěžovatelů. Jak upozornil vrchní soud v bodu 15 napadeného usnesení, stěžovatelé byli o svých povinnostech poučeni v usnesení o schválení oddlužení (č. l. B-12). Ústavní soud také ověřil, že stěžovatelé byli poučeni i o následcích neplnění těchto povinností. Důsledky zrušení oddlužení proto nelze podle Ústavního soudu přičítat soudům.

12. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. O návrhu stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu samostatně nerozhodoval, jelikož o samotné ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím podání. Tento návrh pak jako návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu