II.ÚS 1907/11

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti F. N., zastoupeného JUDr. Vladimírem Folprechtem, advokátem advokátní kanceláře Folprecht a Pustějovský, se sídlem v Českých Budějovicích, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 23 C 196/2001 ze dne 3. ledna 2002, a proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 25. dubna 2005, za účasti 1) Okresního soudu v Českých Budějovicích a 2) Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 28. června 2011 (označenou "žaloba na stát České republiky a na ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila") a na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 19. října 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich mu bylo rozsudkem soudu uloženo, aby vyklidil určitou nemovitost a usnesením státní zástupkyně bylo zastaveno trestní stíhání M. H. a P. L. pro trestné činy lichvy a podvodu, kterých se měli dopustit vůči stěžovateli. Stěžovatel tvrdí, že komplexem jednání orgánů veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. V doplněné ústavní stížnosti konkrétně rekapituluje, že počátkem roku 2001 zareagoval na reklamní leták a kontaktoval P. L., který mu přislíbil půjčku 300.000 Kč, podmíněnou kupní smlouvou na dům stěžovatele, coby standardním způsobem zajištění pohledávky. Stěžovatel P. L. uvěřil a dle své představy fiktivní kupní smlouvou svůj dům prodal panu M. H. za údajných 800.000 Kč, které nikdy neobdržel. M. H. stěžovatele následně vyzval k vyklizení nemovitosti, či k vrácení kupní ceny, což stěžovatel obojí odmítl. Obecný soud rozsudkem, který je napaden ústavní stížností, a jenž nabyl právní moci dne 24. dubna 2002, nařídil na návrh M. H. stěžovateli předmětnou nemovitost vyklidit. Poté M. H. stěžovatele z předmětné nemovitosti vylákal a v doprovodu stěhovací služby a dalších osob po odvrtání zámku u vstupních dveří vnikl na pozemek a do domu, přičemž mělo dojít i k odcizení řady věcí stěžovatele a jeho rodiny. Když si stěžovatel uvědomil, jakým promyšleným způsobem byl podveden, podal na oba shora uvedené muže trestní oznámení. Z jeho výpovědi před policejním orgánem bylo možné dovodit podezření ze spáchání trestných činů podvodu, lichvy a porušení domovní svobody. Vyšetřování trestných činů lichvy a podvodu do samostatného řízení bylo vyloučeno a následně dne 25. dubna 2005 zastaveno. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. května 2005 byl M. H. zproštěn obžaloby z trestného činu porušení domovní svobody. Tato rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, respektive soudu se stěžovatel pokusil napadnout všemi dostupnými opravnými prostředky, leč neúspěšně.

3. V průběhu roku 2007 z denního tisku zjistil, že P. L. byl pro obdobnou činnost odsouzen, a že obdobnou trestnou činnost zopakoval ještě nejméně v 23 obdobných případech po celém území České republiky. To tedy uvedl v novém trestním oznámení a doufal, že tímto způsobem může dosáhnout obnovení prošetřování celé záležitosti. Všechny oslovené orgány podání stěžovatele postoupily Okresnímu státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích. Do dnešního dne ovšem nedošlo k obnovení vyšetřování ve výše uvedené trestní věci, jež by bylo způsobilé odůvodnit i obnovu řízení v civilní věci. Přístup odpovědných orgánů naopak budil ve stěžovateli zdání, že není na vyšetření celé záležitosti zájem. Cílem stěžovatele je snaha dosáhnout spravedlivého potrestání trestné činnosti pachatelů a jejich dalších společníků, a zároveň naplnění práva na spravedlivý proces, jež stěžovateli zaručuje ústavní pořádek České republiky. Ač tedy vyčerpal všechny řádné opravné prostředky, a snažil se využít i řady dalších možností, jež mu poskytuje právní řád, nebylo mu umožněno dosáhnout soudní ochrany jeho práv.

4. Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. V řízení o ústavní stížnosti je přitom podle čl. 88 Ústavy vázán ústavním pořádkem a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").

5. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti vyložil, že řízení o ústavní stížnosti je ovládáno principem subsidiarity. Podle něj je možné se obrátit na Ústavní soud teprve poté, kdy došlo skutečně k vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon poskytuje k ochraně práva, jinak je ústavní stížnost podle § 75 zákona nepřípustná (srov. sp. zn. II. ÚS 207/05, U 12/37 SbNU 747; aj.). Již jen z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že jsou napadána toliko prvoinstanční rozhodnutí. U soudního rozhodnutí je tvrzeno, že nabylo právní moci, aniž by se věcí mohl meritorně zabývat alespoň odvolací soud. U rozhodnutí státní zástupkyně je pak tvrzeno, že další procesní aktivita stěžovatele následovala až s odstupem let od jeho vydání, v návaznosti na jiné skutečnosti. Stěžovatel tedy před podáním ústavní stížnosti zcela evidentně nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, které mu právní řád poskytuje.

6. Vedle toho je třeba zmínit, že podle § 72 odst. 3 lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. I kdyby bylo možné vyjít z toho, že napadená rozhodnutí jsou těmi, kterými bylo rozhodnuto o posledním prostředku k ochraně práv stěžovatele, pak by se jednalo zcela evidentně o ústavní stížnost opožděnou.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona. Ústavní soud stěžovatele přitom ani nevyzýval k odstranění dalších vad ústavní stížnosti (zejména absence kopií napadených rozhodnutí), protože ani jejich odstranění by nemohlo na věci nic změnit.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2011 Jiří Nykodým, v. r. soudce zpravodaj