II.ÚS 1935/11
V PLATNOSTICitované zákony (3)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem Veveří 57, 602 00 Brno, proti jinému zásahu veřejné moci - sdělení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno, ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 3 VZV 7/2010, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která byla osobně doručena do podatelny Ústavního soudu dne 1. 7. 2011, se stěžovatel domáhá, aby bylo upuštěno od zásahu do jeho práv, a současně navrhuje zrušení shora uvedeného sdělení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno. Tvrdí, že postupem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno, došlo k zásahu do jeho základního práva chráněného ustanovením čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proti stěžovateli bylo zahájeno usnesením Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování policie České republiky ze dne 13. 9. 2010, č. j.: OKFK-114-135/ TČ-2009-200236, trestní stíhání pro pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, 3 trestního zákona, jehož skutková podstata je popsána ve výroku usnesení. Stručně vyjádřeno, mělo jít o uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty za Horáckou obchodní společnost, s. r. o., za kterou stěžovatel jako její jednatel jednal. Stěžovatel se poté, co proti němu bylo zahájeno trestní řízení, nároků na odpočet daně z přidané hodnoty za uvedenou společnost vzdal. Následně podal dne 18. 4. 2011 návrh na zastavení trestního stíhání; tvrdil, že tímto krokem (vzdáním se nároku) došlo k zániku trestnosti účinnou lítostí podle ustanovení § 33 trestního zákona. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno na návrh stěžovatele reagovalo sdělením ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 3 VZV 7/2010, jímž jej informovalo, že podmínky pro zastavení trestního stíhání neshledalo. Podmínky ustanovení § 33 trestního zákona nejsou naplněny proto, že ke zpětvzetí návrhu na odpočet daně z přidané hodnoty stěžovatel přistoupil až pod tlakem probíhajícího trestního stíhání a nikoliv dobrovolně. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje postup Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno, a předkládá svoji verzi průběhu událostí a výkladu příslušných ustanovení trestního zákona a dovozuje, že v jeho případě byly podmínky účinné lítosti naplněny. Za zásadní pochybení považuje tu skutečnost, že státní zastupitelství o jeho návrhu nerozhodlo usnesením, jak mu to podle jeho názoru ukládá ustanovení § 119 odst. 2 trestního řádu, ale pouhým sdělením. Na základě toho navrhuje jednak zrušení uvedeného sdělení a jednak aby Ústavní soud nařídil Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno, vydat ve věci jeho návrhu na zastavení trestního stíhání ze dne 18. 4. 2011 usnesení. V tomto postupu spatřuje "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná. Ústavní soud připomíná pojmové vymezení "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jímž se zabýval již v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 78, str. 243 a násl.). Zde uvedl, že "ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky." Je evidentní, že ústavní stížností napadený postup Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno nenaplňuje podmínky "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jak je Ústavní soud v citovaném nálezu vymezil. Především usnesením o zahájení trestního stíhání trestní řízení nekončí, ale začíná a účastník řízení v postavení obviněného má řadu opravných prostředků, kterými se může v průběhu tohoto řízení domáhat nápravy případných pochybení, a to i takových, která mají přesah do ústavně chráněných práv. Teprve konečné rozhodnutí, které již nelze napadnout žádným řádným ani mimořádným opravným prostředkem, je možné napadnout ústavní stížností. Samotný fakt, že o návrhu stěžovatele na zastavení trestního stíhání nebylo rozhodnuto usnesením, ale stanovisko příslušného orgánu činného v trestním řízení bylo oznámeno formou sdělení, není zásahem do základních práv stěžovatele, neboť z trestního řádu nevyplývá, že by o takovém návrhu muselo být rozhodnuto usnesením. Nejde totiž o rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 119 trestního řádu, jak se mylně domnívá stěžovatel, ale o sdělení stanoviska. Trestní řízení není řízením návrhovým, ale naopak je ovládáno zásadou oficiality. Návrh obviněného na zastavení trestního stíhání má proto toliko charakter podnětu a je na uvážení příslušného orgánu státní moci, jak s tímto podnětem naloží. I kdyby orgán činný v trestním řízení dospěl na základě takovéhoto podnětu k závěru, že zde jsou dány důvody pro zastavení trestního řízení, činil by tak nikoli ve formě rozhodnutí o návrhu stěžovatele, ale z moci úřední. Lze tedy shrnout, že v daném případě nemohlo dojít k jinému zásahu než rozhodnutím orgánu veřejné moci do základních práv stěžovatele. K zásahu do základních práv stěžovatele nemohlo dojít ani rozhodnutím, neboť v petitu návrhu uvedené sdělení orgánu veřejné moci žádným rozhodnutím není. Pokud stěžovatel brojí proti faktu, že je proti němu dále vedeno trestní řízení na základě usnesení o zahájení trestního stíhání, ačkoliv podle jeho názoru mělo být trestní stíhání zastaveno z důvodů účinné lítosti, nejde o pravomocně skončené řízení a všechny v ústavní stížnosti uplatňované námitky může uplatnit v opravných prostředcích, které mu trestní řád poskytuje. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. července 2011 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu