II.ÚS 1950/10
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože podání nesplňovalo formální náležitosti. Stěžovatel nebyl zastoupen advokátem s kvalifikovanou plnou mocí, což je podmínkou pro přijetí stížnosti. I přes opakované poučení o povinném zastoupení se stěžovatel pokusil zákon obejít. Soud se rozhodl, že opětovné vyžádání úpravy podání by bylo nadbytečné.
Rubrum
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 8. 7. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, jež nesplňovala základní formální náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se v ní domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. dubna 2010 sp. zn. 8 Co 921/2010. Ve formulačně nejasném podání stěžovatel nesouhlasí s postupem obecných soudů ohledně návrhu na osvobození od soudních poplatků a tvrdí, že postupovaly a rozhodovaly v rozporu s principy spravedlivého procesu. Stěžovatel, jenž byl Ústavním soudem mnohokrát poučen o formálních náležitostech kladených na ústavní stížnosti, sepsal a podal ústavní stížnost sám. Přestože do záhlaví svého podání připsal rukou větu, že "přílohy a stejnopisy podá v nejbližší době určený advokát", doposud se tak nestalo. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel není pro řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Z předchozích řízení o návrzích, jež stěžovatel k Ústavnímu soudu podal, vyplývá, že byl opakovaně náležitě poučen o podmínce povinného zastoupení advokátem, o postupu k jejímu splnění, jakož i o důsledcích neodstranění vad návrhu (viz např. věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1777/10, II. ÚS 3219/09). Ústavní soud je toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. V daném případě si byl stěžovatel při podání ústavní stížnosti zjevně vědom zákonných požadavků na obsahové a formální náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti a shora popsaným způsobem se snaží zákon o Ústavním soudu obejít. Účelem vyrozumění s určením lhůty k odstranění vad návrhu podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro meritorní projednání věci před Ústavním soudem. Za této situace by bylo nadbytečné opětovně stěžovatele vyzývat k odstranění vad podání. Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout v souladu s § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. srpna 2010 Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.